Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1513/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jitky Bestové, zastoupené Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -802 ze dne 29. 3. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -775 ze dne 3. 11. 2022 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. -721 ze dne 6. 4. 2022, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala náhrady újmy na zdraví a náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku tvrzeného poskytnutí nedostatečné lékařské péče ze strany žalovaných poskytovatelů zdravotních služeb. Okresní soud její žalobě nevyhověl a uložil jí povinnost zaplatit náklady státu, jakož i náhradu nákladů řízení oběma žalovaným.

2. Krajský soud v odvolacím řízení potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, přičemž ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení rozhodnutí okresního soudu změnil ve prospěch stěžovatelky tak, že se žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dle krajského soudu totiž okolnosti případu odůvodňují aplikaci ustanovení , (dále jen " "). Krajský soud také rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení.

3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, a to ve vztahu k rozhodnutí o věci samé jako vadné a ve vztahu k výrokům o nákladech řízení jako nepřípustné.

4. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem soudů bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a podle y. Řízení před obecnými soudy dle stěžovatelky trpí řadou vad, včetně neodůvodněných průtahů, neúčelného dokazování, či nedostatečného odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Zároveň má stěžovatelka za to, že soudy nesprávně vyhodnotily závěry všech znaleckých posudků založených ve spise. Dle stěžovatelky jsou napadená soudní rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že její dovolání odmítl, aniž by se přesvědčivým způsobem vypořádal s jejími jasně verifikovanými dovolacími námitkami. Po zopakování skutkových okolností stěžovatelka uzavírá, že došlo k porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno napadená rozhodnutí považovat za rozporná s y a y.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí okresního a krajského soudu).

6. Ústavní soud připomíná, že je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. písm. d) y]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.

7. Aby byla ústavní stížnost důvodná, nepostačuje rozhodnutí obecných soudů pouze napadnout s odkazem na standardy řádného a spravedlivého procesu. Stěžovatelku, povinně zastoupenou právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení a je především na ní samotné, aby Ústavnímu soudu předložila přesvědčivou ústavněprávní argumentaci. Pouze na základě takové ústavní stížnosti může zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto stěžovatelky.

8. Stěžovatelka ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec rekapitulace předchozího řízení a prostého označení tvrzeně porušeného základního práva garantovaného v y. Přitom lze očekávat, že pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné a nezabýval se jím meritorně, bylo namístě tento závěr ústavněprávně zpochybnit a vyložit, z jakých důvodů Nejvyšší soud pochybil. Nic takového však stěžovatelka neučinila a ve své stížnosti pouze opět zopakovala námitky již vypořádané v předchozích řízeních.

9. Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení Nejvyššího soudu věcně přezkoumával. Stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek krajského soudu ve všech výrocích, včetně výroku, který ji osvobodil od povinnosti zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 264 957,60 Kč, což Ústavní soud považuje za pozoruhodné. Ve věci samé však stěžovatelka přípustnost dovolání nevymezila vůbec, pročež tuto část dovolání Nejvyšší soud odmítl pro vady, a ve vztahu k nákladům řízení stěžovatelka sice uvedla, že krajský soud se při aplikaci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak dovolání proti výrokům o nákladech řízení není podle přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v celém rozsahu odmítl. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že tímto postupem Nejvyšší soud pouze aplikuje příslušné procesní normy a skutečně mu nenáleží, aby v rámci dovolacího řízení rozhodoval o správnosti rozhodnutí o nákladech řízení či vypořádával skutkové námitky, které měly být předmětem řízení před okresním a krajským soudem.

10. Argumentace stěžovatelky tedy zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, jelikož představuje toliko pokračující polemiku o výsledcích znaleckého dokazování, o závěrech obecných soudů ve věci samé a o rozhodnutí o nákladech řízení.

11. S přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nemůže Ústavní soud za daných okolností přezkoumávat ani ústavnost napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejích práv připouští. Stručně řečeno, stěžovatelka nepodala věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu je tudíž nepřípustná.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2023

Pavel Šámal, v. r.

předseda senátu