Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 A 88/2016 - 251

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň Mgr. Hany Janotové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. ve věci

žalobce: X. X.

bytem X.

zastoupen Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem

sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4

proti

žalovaným: 1) Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV

sídlem Na Baních 1304, Praha 5

2) Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky

sídlem Strojnická 27, Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných

t a k t o :

I. Určuje se, že zásah žalovaného 1) spočívající v provedení identifikačních úkonů podle , o Policii České republiky, v řízení vedeném pod sp.zn. OKFK-2158/TČ-2015-252101, a to sejmutí daktyloskopických otisků žalobce, pořízení fotografií a popisu žalobce a odběr biologického vzorku umožňujícího získání informací o genetickém vybavení žalobce ze dne 13. 1. 2015 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů žalobce v databázích Policie České republiky, byl nezákonný.

II. Žalovanému 2) se přikazuje zlikvidovat veškeré vzorky a osobní údaje žalobce získané v souvislosti s provedením identifikačních úkonů podle , o Policii České republiky, dne 13. 1. 2015 v rámci řízení vedeného pod sp.zn. OKFK-2158/TČ-2015-252101, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni nahradit žalobci náklady řízení ve výši 56.295,40 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Lukáše Trojana.

Odůvodnění:

Identifikace projednávané věci

1. V posuzované věci bylo orgánem Policie České republiky označeným jako „Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Plzeň, 1. oddělení“ („orgán policie“) dne 11. 12. 2015 zahájeno trestní stíhání žalobce, a to za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle , odst. 2 písm. a), b) , , kterého se měl žalobce dopustit ve formě spolupachatelství podle . Trestný čin měl žalobce spáchat tím, že z pozice náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy dal pokyn k vyhovění žádosti občanského sdružení o neinvestiční státní dotaci v oblasti sportu na rok 2012 ve výši 4.500.000 Kč, přestože věděl, že žádost nesplňuje náležitosti pro poskytnutí dotace, na což byl i upozorněn, a následně podepsal rozhodnutí, na jehož základě došlo k poskytnutí dotace a vyplacení peněžních prostředků.

2. Dne 13. 1. 2016 orgán policie v rámci trestního řízení vyslechl žalobce coby obviněného a zároveň nařídil provedení identifikačních úkonů dle , o Policii České republiky (dále „“). Žalobce s provedením identifikačních úkonů nesouhlasil, po poučení o možnosti překonání odporu se však podrobil. Orgán policie pořídil jeho popis a kriminalistické fotografie, sejmul daktyloskopické otisky, a provedl odběr biologického vzorku, z kterého vytvořil profil DNA. Takto získané údaje následně zařadil do příslušných policejních databází. Námitkám, které žalobce vyjádřil před provedením identifikačních úkonů, orgán policie nevyhověl s odkazem na .

3. Orgán policie zároveň tyto námitky postoupil Policejnímu prezidiu, které je posoudilo jako žádost o sdělení a vysvětlení zpracování osobních údajů podle tehdy účinných právních předpisů. Ve sdělení ze dne 2. 3. 2016 Policejní prezidium konstatovalo, že ani při odebrání osobních údajů žalobce pro účely budoucí identifikace, ani při jejich následném uchovávání nedošlo a nedochází k porušení právních předpisů. Identifikační úkony byly provedeny v dosud pravomocně neskončeném trestním řízení, v němž je žalobce veden jako osoba obviněná ze spáchání úmyslné trestné činnosti. Při získávání těchto osobních údajů se zohledňuje postavení osoby i povaha trestného činu. Stěžejní je přitom rozlišování trestných činů podle subjektivní stránky. Statistiky páchání trestné činnosti ukazují na zvýšenou pravděpodobnost recidivy (i nestejnorodé) pachatelů úmyslných trestných činů. Jedním z důležitých prvků s vlivem na posouzení potřebnosti uchovávání údajů je pravomocné meritorní rozhodnutí v dané věci. Do doby takového rozhodnutí je potřeba zpracovávat zákonně získané údaje zcela logická a evidentní. Akceptovatelnou míru přiměřenosti vymezil již zákonodárce tím, že stanovil možnost získávat osobní údaje pro účely budoucí identifikace u všech úmyslných trestných činů a taxativně vyjmenovaných osob. Vzhledem k zájmu společnosti na ochraně před pachateli trestné činnosti je provádění identifikačních úkonů u všech úmyslných trestných činů a rozhodování o likvidaci takto získaných osobních údajů na základě výsledku trestního řízení nejlepším řešením. Kategorizace trestných činů podle jejich závažnosti je ve vztahu k účelu budoucí identifikace nedostatečná.

Obsah žalobní argumentace

4. Zásahovou žalobou podanou dne 7. 3. 2016 u Krajského soudu v Plzni proti žalovanému orgánu policie se žalobce domáhal určení, že provedení identifikačních úkonů bylo nezákonné (petit č. I). Současně navrhl, aby soud uložil žalovanému orgánu policie povinnost zlikvidovat veškeré vzorky a osobní údaje získané od žalobce v souvislosti s provedením identifikačních úkonů (petit č. II).

5. Žalobce namítal, že účelem shromažďování daktyloskopických otisků či odebírání biologických vzorků od obviněných dle ust. je případná budoucí identifikace při recidivě pachatele takových trestných činů, u nichž lze identifikaci dle biologických vzorků či otisků prstů předpokládat a skutečně využít. To se týká zejména pachatelů závažné násilné trestné činnosti, nikoli však žalobce, a to vzhledem k charakteru a relativně nízké závažnosti trestné činnosti, z níž je obviněn. Tedy provedení identifikačních úkonů na žalobci zjevně nebylo úkonem nezbytným k dosažení účelu, který je předmětným úkonem sledován, šlo tak o úkon nepřiměřený, v rozporu s ust. , a rovněž v rozporu s Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“).

6. Podle žalobce je oprávnění žalovaného dle ust. zcela nepřiměřeně široké a ustanovení jako takové je rovněž v rozporu s Úmluvy, potažmo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Odkazované ustanovení nelze vykládat izolovaně tak, že je použitelné neomezeně bez zkoumání účelu úkonů realizovaných na jeho základě. Naopak je třeba hodnotit nezbytnost provedení tohoto úkonu a jeho účelnost, zejména při zohlednění charakteru a závažnosti trestného činu, který je dotčené osobě kladen za vinu, a přistoupit k němu pouze v případech, kdy lze očekávat skutečnou využitelnost odebraných vzorků v praxi. K tomu ovšem v případě žalobce nedošlo. Žalovaný důvody pro aplikaci ust. neposuzoval a místo toho úkony bez dalšího provedl, aniž by svou správní úvahu žalobci, který nezákonnost postupu výslovně namítal, jakkoliv odůvodnil. V této souvislosti žalobce nad rámec žalobní argumentace poukázal na nepřípustnost postupu podle pokynu policejního prezidenta č. 250/2013, neboť se jedná o podzákonný předpis, nadto s neveřejnou povahou.

7. Žalobce v průběhu řízení upravil označení žalovaného z původního “Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Plzeň, 1. oddělení” na “Policii České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV“.

Vyjádření žalovaného k žalobě

8. Za žalovaný orgán policie před soudem od počátku vystupovalo Policejní prezidium České republiky.

9. Ve vyjádření k žalobě ze dne 24. 3. 2016 Policejní prezidium uvedlo, že správní orgán zpracovává osobní údaje zásadně v souvislosti s plněním úkolů daných zákonem a pečlivě posuzuje nezbytnost jejich zpracování. Rozhodujícím kritériem pro posouzení oprávněnosti zpracovávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace je nezbytnost pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti nebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. S ohledem na postavení osoby obviněné a plnění zákonných úkolů správního orgánu je dán důležitý zájem na budoucí identifikaci, jde tedy o preventivní opatření z důvodů kriminalistických, tedy nejen z důvodu konkrétního trestního řízení. Odběr vzorku DNA je prováděn neinvazivní, neintimní, bezbolestnou formou, která nezasahuje do tělesné integrity osob a neohrožuje jejich zdraví ani důstojnost. Za stěžejní je třeba považovat subjektivní stránku trestného činu, kdy provádět identifikační úkony u všech úmyslných trestných činů a na základě výsledku trestního řízení rozhodovat o jejich likvidaci je tím nejlepším řešením. Je třeba zohlednit, že dle kriminalistických analýz a statistik je značný počet trestných činů spácháno recidivisty, přičemž velmi často se jedná o recidivu nestejnorodou, majetková trestná činnost se nezřídka v budoucnu eskaluje do násilné, z těchto okolností vyplývá faktická využitelnost uchovávání profilů DNA. Žalobcovu trestnou činnost nelze bagatelizovat, jde o obvinění z úmyslné činnosti porušující zájem na dodržování pravidel při poskytování státních dotací, se škodou ve výši 4.500.000 Kč. Zajištění bezpečnosti společnosti zde má přednost před právem na ochranu osobních údajů a na soukromí. Dále Policejní prezidium hájilo zásah jako přiměřený dle ust. . K námitce absence právní úpravy uchovávání odebraných vzorků uvedlo, že zákonné záruky zneužití osobních údajů dává zákon o ochraně osobních údajů, ust. , jakož i zejm. ust. , 79, 85 . Identifikační úkony byly se žalobcem provedeny podle ust. , nikoliv na základě pokynu policejního prezidenta.

Následný procesní vývoj věci

10. Usnesením ze dne 3. 5. 2016, č. j. -97, Krajský soud v Plzni věc postoupil místně příslušnému Městskému soudu v Praze.

11. Rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. došlo k pravomocnému odsouzení žalobce Městským soudem v Praze, kdy žalobce byl shledán vinným jednak z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle , odst. 2 písm. a), b) spáchaného ve spolupachatelství podle , jednak ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle , odst. 2 písm. a), f) . Těchto trestných činů se žalobce dopustil tím, že jako náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy při vědomí o nesplnění podmínek ze strany žadatele (občanského sdružení) využil svůj zásadní vliv na rozhodování o schválení požadované dotace, který vyplýval z jeho pracovního zařazení a vedoucí funkce, a cíleně prosadil schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli. Přitom však věděl, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti by dotace nebyla schválena a vyplacena. Tedy věděl, že vyplacením dotace získá žadatel neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, a tímto jednáním způsobil České republice škodu v celkové výši 4.500.000 Kč. Žalobce odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání čtyř let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku, na dobu čtyř let, a rovněž povinnost uhradit poškozené České republice majetkovou škodu ve výši 4.500.000 Kč.

12. Městský soud v Praze po postoupení věci Krajským soudem v Plzni řízení usnesením ze dne 3. 5. 2018 přerušil, neboť v jiné věci navrhl Ústavnímu soudu, aby pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil v rozsahu slov „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ a . Městský soud v Praze v usnesení o přerušení řízení označil žalovaného jako „Policejní prezidium České republiky“, u čehož poté setrval. Tomuto označení se posléze přizpůsobili účastníci řízení. Poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. návrh v části zamítl a v části odmítl, pokračoval městský soud v řízení v projednávané věci.

Doplňující stanoviska účastníků řízení

13. Dne 13. 6. 2022 Policejní prezidium městskému soudu sdělilo, že žalobcův biologický vzorek byl včetně obalu standardní odběrové soupravy zlikvidován ke dni 31. 3. 2022. Dále uvedlo, že alfanumerické údaje žalobce, jeho fotografie a popis osoby jsou uchovávány v informačním systému, jehož účelem je zaznamenání průběhu identifikačního úkonu. Profil DNA je pak uchováván v systémech databáze DNA. Daktyloskopické otisky prstů jsou fyzicky uchovávány v ústřední a krajské daktyloskopické sbírce, a dále elektronicky v databázi otisků prstů. Spravujícím orgánem zpracovávaných osobních údajů je Policie České republiky.

14. V doplňujícím vyjádření ze dne 19. 6. 2022 Policejní prezidium uvedlo, že žalobce se v přímém úmyslu dopustil trestného činu majetkového, poškozujícího cizí majetek, výše způsobené škody se blížila hranici škody velkého rozsahu. Odmítlo, že by páchání trestných činů v oblasti majetkové (hospodářské) trestné činnosti bylo bagatelním proviněním a faktická využitelnost předmětných údajů by byla nulová. Byla potvrzena vysoká pravděpodobnost recidivy, často nestejnorodé, u pachatelů úmyslných trestných činů, byly identifikovány desítky případů, kdy odebrání identifikačních údajů u pachatelů byť i bagatelní majetkové trestné činnosti vedlo k objasnění trestných činů v mnohem závažnější formě. Poukázalo na nález Ústavního soudu sp.zn. , který neshledal ust. protiústavním, akcentovalo, že žalobce byl za předmětnou trestnou činnost pravomocně odsouzen. Pro posouzení nezbytnosti dalšího zpracování osobních údajů žalobce správním orgánem mělo za důležité, že policie k žalobci eviduje přestupková jednání z minulých let, i toto opakované protiprávní jednání svědčí o nezbytnosti dalšího zpracování osobních údajů, neboť další možné protiprávní jednání, při kterém budou uchovávané údaje nezbytné k objasnění a stíhání trestných činů, lze u žalobce predikovat.

15. Žalobce při ústním jednání, které se konalo před Městským soudem v Praze dne 23. 6. 2022, s ohledem na sdělení Policejního prezidia ze dne 13. 6. 2022 o likvidaci biologického vzorku změnil žalobní petit v tom směru, že navržený petit č. II (viz bod 4 tohoto rozsudku) je již bezpředmětný.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu

16. Městský soud v Praze při ústním jednání konaném dne 23. 6. 2022 připustil změnu žaloby.

17. Rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 č.j. -160 městský soud žalobě vyhověl. Výrokem I určil, že zásah žalovaného Policejního prezidia spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a popisu žalobce dne 13. 1. 2016 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů v policejních databázích byl nezákonný. Výrokem II deklaroval nezákonnost zásahu žalovaného Policejního prezidia spočívajícího v uchovávání daktyloskopických otisků, fotografií a popisu žalobce v databázích Policie České republiky. Výrokem III určil, že zásah žalovaného Policejního prezidia spočívající v uchovávání bukálního stěru žalobce v databázi Policie České republiky byl nezákonný. Výrokem IV žalovanému Policejnímu prezidiu přikázal, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku smazal z databází Policie České republiky osobní údaje specifikované ve výroku II rozsudku.

18. Následně věc posuzoval Nejvyšší správní soud („NSS“) pod sp. zn. . Nejprve se zabýval vymezením aplikovatelné právní úpravy. Shledal, že na projednávanou věc je použitelná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/680 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV („směrnice 2016/680“), a to zejména její čl. 4, 5, 6, 8, 10 a 16. Protože následně NSS pochyboval o souladu některých aspektů vnitrostátní právní úpravy s právem EU, přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru EU předběžné otázky za účelem objasnění, 1) zda je vnitrostátní právní úprava v souladu se směrnicí 2016/680, pokud umožňuje odebírat genetické údaje všem osobám podezřelým či obviněným z jakéhokoli úmyslného trestného činu, tj. bez rozlišování podle závažnosti činu a individuálních okolností; 2) zda je vnitrostátní právní úprava v souladu se směrnicí 2016/680, pokud umožňuje uchovávat DNA profily bez zákonem stanovené maximální doby, je-li další potřeba posuzována policií, mj. podle interních pravidel, a na základě jakých kritérií má být případně hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů; a 3) jaký je minimální rozsah podmínek získávání, uchovávání a vymazání zvláště citlivých údajů ve smyslu směrnice 2016/680, který musí být upraven obecně závazným předpisem, a zda může zákonný rámec dotvářet také judikatura soudů.

19. Soudní dvůr EU o předběžných otázkách rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2025, C-57/23 (JH proti Policejnímu prezidiu). Soudní dvůr EU rozhodl, že otázky shromažďování, uchovávání a výmazu biometrických a genetických údajů musí být upraveny obecně závazným předpisem, který může vyložit judikatura vnitrostátních soudů, je-li dostupná a dostatečně předvídatelná. Neoznačil za nepřípustný postup, kdy vnitrostátní právní úprava bez rozlišování umožňuje shromažďování biometrických a genetických údajů všech osob obviněných nebo podezřelých ze spáchání úmyslného trestného činu, pokud ovšem bude v každé věci respektována minimalizace údajů a u genetických a biometrických údajů jejich naprostá nezbytnost posuzovaná podle konkrétních okolností. A neoznačil na nepřípustné, je-li potřebnost uchovávání biometrických a genetických údajů hodnocena dle interních předpisů policie bez stanovení maximálního časového limitu, pokud právní úprava stanoví přiměřené lhůty pro pravidelný přezkum a posouzení naprosté nezbytnosti dalšího uchovávání.

20. Nejvyšší správní soud pak o věci rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2026 č.j. -198. V něm NSS sice na rozdíl do Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že provedení identifikačních úkonů a s tím spojený důsledek spočívající v uchovávání takto získaných identifikačních údajů žalobce nelze považovat za nezákonné z toho důvodu, že by pro takové zpracovávání osobních údajů chyběl dostatečně určitý právní základ, resp. oprávněný důvod. Souhlasil ovšem s městským soudem v tom, že správní orgán byl v případě žalobce povinen zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do žalobcova práva na informační sebeurčení, zejména měl hodnotit, zda existuje riziko, že právě žalobce bude v budoucnu páchat trestnou činnost, u níž bude možné využít uchovávané údaje. Jelikož to však správní orgán řádně neučinil, neboť se k prvkům podstatným pro posouzení přiměřenosti zásahu vyjádřil pouze obecně, přisvědčil Nejvyšší správní soud postupu Městského soudu v Praze, který tedy proporcionalitu postupu správního orgánu hodnotil sám. A Nejvyšší správní soud souhlasil s městským soudem, že ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu a povaze žalobcem spáchané trestné činnosti nebyl zásah přiměřený. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že vůbec není jasné, jaký účel měl být v případě žalobce dosažen, ani jeho nezbytnost, zvláště pak pokud se jedná o odběr biologického materiálu. Souhlasil i s tím, že je třeba zohlednit typovou závažnost žalobcem spáchané trestné činnosti, přičemž prizmatem posuzování (naprosté) nezbytnosti provedení identifikačních údajů jde o trestnou činnost méně závažnou. Přisvědčil městskému soudu, že není vyloučena možnost provedení identifikačních úkonů i v případě spáchání hospodářské či majetkové trestné činnosti, avšak správní orgán ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu nevysvětlil, proč by postup policie měl být právě u žalobcem spáchané trestné činnosti přiměřený. Poukázal též na to, že správní orgán neosvědčil pravděpodobnost opakování či gradování trestné činnosti v žalobcově jeho individuálním případě. NSS uvedl, že Městský soud v Praze již v zásadě nadbytečně hodnotil nepřiměřenost délky uchovávání získaných identifikačních údajů, nicméně konstatoval, že délka trvajícího uchovávání (ke dni rozhodování městského soudu šest a půl roku, resp. šest let v případě odebraného a posléze zlikvidovaného biologického vzorku) zajisté nesnižovala důsledky nezákonně provedených identifikačních úkonů.

21. Přesto, že Nejvyšší správní soud shledal nepřiměřenost zásahu vůči žalobci, rozsudek městského soudu zrušil, a to z procesních důvodů. Vytkl městskému soudu, že sice reagoval na částečnou změnu skutkové situace a s tím související změnu žaloby v průběhu řízení, avšak jednak deklaratorním způsobem rozhodoval o zásahu, který žalobce neučinil předmětem žaloby (uchovávání získaných identifikačních údajů), jednak opomněl, že i po likvidaci odebraného biologického vzorku správní orgán nadále uchovává profil žalobcovy DNA, který z tohoto vzorku získal. Nejvyšší správní soud se současně pozastavil nad nesouladem mezi označením žalovaného správního orgánu žalobcem a Policejním prezidiem, kteří za žalovaného označili Policii České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, a Městským soudem v Praze, který v průběhu řízení začal za žalovaného považovat Policejní prezidium České republiky.

22. Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor, v němž městskému soudu v prvé řadě uložil ověřit, zda v mezidobí nedošlo ke změnám relevantních skutkových okolností, v souvislosti s tím mu zároveň uložil zabývat se problematikou osoby žalovaného tak, aby postup městského soudu odpovídal principům plynoucím z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 12. 2014, č.j. -53, č. 3196/2015 Sb. NSS.

23. Následně uložil městskému soudu rozhodnout o celém předmětu žaloby, při tom vycházet z toho, že česká právní úprava, jak je vykládána judikaturou správních soudů, dostatečným způsobem stanoví minimální podmínky zpracování osobních údajů získaných policií postupem dle a poskytuje vhodné záruky práv a svobod subjektům údajů. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že za jinak nezměněných okolností není třeba, aby městský soud měnil hodnocení přiměřenosti tvrzeného zásahu, neboť v tomto rozsahu se NSS se závěry vyjádřenými ve zrušeném rozsudku ztotožnil.

24. Městský soud v Praze dne 15. 5. 2026 vyzval žalobce a Policejní prezidium, aby sdělili, zda v mezidobí nedošlo k takovým změnám skutkových okolností, které by dle jejich názoru měly vliv na rozhodnutí ve věci; v souvislosti s tím aby výslovně označili správní orgán (správní orgány), kterému je dle jejich názoru s ohledem na žalobní tvrzení přičitatelné jednání, v němž žalobce spatřuje nezákonný zásah, případně, aby využili svého práva vyjádřit se k obsahu zrušujícího rozsudku NSS č.j. -198 a sdělili, zda se s ohledem na běh času nezměnilo jejich procesní stanovisko.

Argumentace účastníků po vydání zrušujícího rozsudku NSS č.j. -198

25. Žalobce v podání ze dne 29. 5. 2026 uvedl, že si není vědom jakékoli změny skutkových okolností, které by měly vliv na rozhodnutí ve věci. Dále uvedl, že orgánem, který provedl zásah spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a pořízení popisu žalobce dne 13. 1. 2016 byl útvar Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, který by tedy měl být pasivně legitimován ve vztahu k žalobě na určení, že tento zásah ze dne 13. 1. 2016 byl nezákonný. Jelikož byl uvedený útvar v mezidobí nahrazen Národní centrálou proti organizovanému zločinu SKPV (“NCOZ”), označil žalobce za pasivně legitimovanou ve vztahu k provedení zásahu dne 13. 1. 2016 Národní centrálu proti organizovanému zločinu SKPV [nyní žalovaný 1)]. Ve vztahu k uložení povinnosti vymazat všechny identifikační údaje žalobce z policejní evidence pak žalobce uvedl, že předmětnou evidenci vede Policejní prezidium České republiky, proto označil za pasivně legitimované Policejní prezidium České republiky [nyní žalovaný 2)]. Pokud jde o procesní stanovisko, ani to se nezměnilo, žalobce navrhl, aby soud určil, že zásah spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a pořízení popisu žalobce dne 13. 1. 2016 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů v policejních databázích, byl nezákonný, a aby soud uložil povinnost ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku smazat z databází Policie České republiky daktyloskopické otisky, fotografie, profil DNA a popis žalobce. Poznamenal, že ač NSS zrušujícím rozsudkem z procesního hlediska vyhověl kasační stížnosti žalovaného, materiálně rozhodnutí NSS podporuje argumentaci žalobce.

26. Žalovaný 2) (Policejní prezidium) v podání ze dne 26. 5. 2026 uvedl, že v mezidobí nedošlo k takovým změnám skutkových okolností, které by měly vliv na rozhodnutí ve věci. Jakožto žalovaného navrhl označit právě Policejní prezidium České republiky.

27. K následné výzvě soudu se k věci vyjádřil žalovaný 1) (NCOZ), a to dne a 23. 6. 2026, a po nahlédnutí do spisu ještě i dne 24. 7. 2026. Žalovaný 1) vyslovil pochybnost, že je pasivně legitimován ve věci. Odkázal přitom judikaturu správních soudů, na a na nařízení Ministerstva vnitra (NMV) č. 67/2008, kterým se zřizují útvary Policie České republiky s celostátní působností. Uvedl, že krajské správní soudy v případě tvrzeného zásahu spočívajícího v provedení identifikačních úkonů podle považují za pasivně legitimované krajské ředitelství policie jakožto organizační složku státu ( ), která zahrnuje i případné podřízené útvary. Krajský soud v Praze například v rozsudku ze dne 19. 10. 2020 č.j. -28 nepovažoval za rozhodné, zda tvrzený zásah spočívá v předvolání k provedení identifikačních úkonů či přímo v jejich provedení. Dále žalovaný 1) uvedl, že ačkoli je právním nástupcem Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, je třeba zohlednit postavení obou útvarů coby útvarů s celostátní působností podle . Dle se útvary s celostátní působností v právních vztazích za organizační složku státu pouze považují, tedy nejsou organizační složkou státu. Dle odst. NMV č. 67/2008 útvary policie s celostátní působností řídí Policejní prezidium České republiky. Žalovaný 1) se následně vyjádřil k otázce zákonnosti provedení identifikačních úkonů, které byly provedeny jeho předchůdcem, tedy Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV. Zde se v zásadě ztotožnil se stanoviskem žalovaného 2), měl za to, že provedení identifikačních úkonů nebylo nezákonné, proporcionalita provedení identifikačních úkonů byla řádně posouzena jednak s ohledem na tehdejší procesní postavení žalobce, a jednak s ohledem na tehdy zjištěné konkrétní skutečnosti v rámci přípravného trestního řízení.

Jednání před Městským soudem v Praze

28. Městský soud v Praze věc veřejně projednal dne 27. 8. 2026. Při jednání účastníci řízení setrvali na svých dosavadních stanoviscích.

29. Soud při jednání neprováděl dokazování, vycházel z listin předložených účastníky řízení, které jsou všem účastníkům řízení známy a měli možnost se k nim vyjádřit.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

30. Soud vycházel z ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „”). Dle něj soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; rozhoduje-li soud pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu.

Pasivní legitimace

31. Pokud jde o otázku pasivní legitimace, podle ustálené judikatury NSS při provádění identifikačních úkonů podle plní policejní orgány úkoly v oblasti veřejné správy spočívající v tom, že vytvářejí a spravují databázi údajů využitelných při pátrání po trestné činnosti a jejím potírání. Jednání policejních orgánů tak spadá do plnění úkolů v oblasti veřejné správy (viz např. rozsudky NSS ze dne 10. 11. 2015, č.j. -41, ze dne 13. 12. 2017, č.j. -93, ze dne 22. 1. 2020, č.j. -13, ze dne 17. 5. 2022, č.j. -46, či usnesení NSS ze dne 11. 3. 2020, č.j. -35, a ze dne 17. 5. 2022, č.j. -88, z recentní judikatury např. bod 29 rozsudku NSS ze dne 24. 4. 2026, č.j. -83).

32. Městský soud v Praze má za to, že v nynější věci za jednotlivá jednání odpovídají dva různé policejní orgány (útvary policie). Možnost projednat danou záležitost jako jeden celek, tedy včetně otázky uchovávání získaných identifikačních údajů a zajištění jejich likvidace, přitom judikatura připouští i pro situace, kdy provedení identifikačních úkonů je přičitatelné jinému správnímu orgánu než následné uchovávání získaných identifikačních údajů dotčené osoby. Důvodem je především zajištění účinné možnosti nápravy na základě zápůrčí zásahové žaloby, kterou lze fakticky podat pouze v subjektivní lhůtě dvou měsíců ode dne provedení identifikačních úkonů (srovnej: rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2026 č.j. -63).

33. Městský soud ohledně pasivní legitimace ve věci provedení identifikačních úkonů uvážil následovně.

34. Žalobce v žalobě podané v roce 2016 označil jako žalovaného „Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Plzeň, 1. oddělení“. V průběhu řízení (ještě v roce 2016) žalobce upravil označení žalovaného z původního “Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Plzeň, 1. oddělení” na “Policii České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV“. Následně, s ohledem na v mezidobí proběhlou reorganizaci, žalobce označil jako útvar, kterému je přičitatelné provedení identifikačních úkonů, právního nástupce Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, a to Národní centrálu proti organizovanému zločinu.

35. Soud s právním názorem žalobce o pasivní procesní legitimaci žalovaného 1) (NCOZ) ohledně přičitatelnosti provedení identifikačních úkonů souhlasí. Soud vycházel z , dle nějž je žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Soud proto považuje za určující, že Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV při provádění identifikačních úkonů podle ČR vystupoval jako správní orgán. Jeho jednání proto lze přičítat přímo tomuto útvaru, přičemž NCOZ je jeho právním nástupcem (ust. , srovnej též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2016 č.j. -19).

36. Soud nepřehlédl, že žalovaný 1) zpochybňuje pasivní legitimaci svého předchůdce Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, a tedy i svoji. Soud se však nepřiklonil k jeho argumentaci celostátní působností Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV a Národní centrály proti organizovanému zločinu, které zároveň nejsou organizačními složkami státu, jako klíčovými vodítky pro určení pasivní legitimace. Soud je toho názoru, že ač je NCOZ útvarem Policie ČR s celostátní působností a pro majetkové a jiné právní vztahy se považuje za součást organizační složky Ministerstva vnitra ( ), to však samo o sobě nevylučuje její postavení žalovaného v zásahové žalobě. Tento názor je dle soudu podpořen například rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023 č.j. -51, v němž soud určil NCOZ jako žalovanou, protože byla původcem sporných utajovaných informací. NSS v rozsudku ze dne 27. 6. 2024 č.j. -38 její postavení žalované nezpochybnil.

37. Soud k argumentaci žalovaného 1) zpochybňující svoji pasivní legitimaci doplňuje, že je mu známo, že obdobné identifikační úkony obvykle provádí příslušná krajská ředitelství policie, což se také odráží v rozhodování správních soudů o obdobných žalobách, kde judikatura je ustálená v tom, že předvolání k identifikačním úkonům a jejich samotné provedení lze v rámci Policie České republiky přičítat krajskému ředitelství policie, které úkon provedlo. V případě žalobce tomu však bylo jinak. Identifikační úkony byly provedeny přímo u Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV.

38. Ze všech uvedených důvodů soud uvážil o pasivní legitimaci v otázce nezákonnosti zásahu spočívajícího v provedení identifikačních úkonů tak, že za pasivně legitimovaného považuje žalovaného 1).

39. Otázku pasivní legitimace ve věci likvidace údajů získaných z identifikačních úkonů soud posoudil takto.

40. Žalobce v podané žalobě nejprve mezi policejními orgány, kterým jsou dle jeho názoru s ohledem na žalobní tvrzení přičitatelná vytčená nezákonná jednání, výslovně nerozlišoval. Až v průběhu řízení označil jako útvar, kterému je přičitatelná odpovědnost za uchovávání osobních údajů získaných na základě provedení identifikačních úkonů, Policejní prezidium, a to na základě skutečnosti, že žalovaný 1) není spravujícím orgánem příslušných databází, a uchovávání údajů mu není přičitatelné, spravujícím orgánem je právě Policejní prezidium.

41. Soud s právním názorem žalobce o pasivní procesní legitimaci žalovaného 2) (Policejního prezidia) v otázce uložení povinnosti zlikvidovat osobní údaje získané na základě provedených identifikačních úkonů souhlasí. Uvedené vyplývá z Pokynu policejního prezidenta č. 275/2016 ze dne 15. prosince 2016, o identifikačních úkonech, mj. z čl. 16 odst. 1 písm. a) bodu 1, čl. 17 a čl. 77 odst. 4 a 5. V nich je uvedeno, že osobní údaje získané identifikačními úkony spravuje a o jejich likvidaci rozhoduje Policejní prezidium České republiky, úřad služby kriminální policie a vyšetřování. Správcem databází DNA a daktyloskopických otisků, kde jsou osobní údaje žalobce uchovávány, je tedy žalovaný č. 2). Lze dodat, že žalovaný 2) svoji pasivní legitimaci nezpochybnil.

42. Pasivní legitimace ve vztahu k Policejnímu prezidiu jakožto žalovanému je podpořena též závěry nedávných rozhodnutí správních soudů (například rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2026 č.j. -89, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2026 č.j. -63). Soudy zde uvádějí, že přikázat odstranit případné trvající důsledky nezákonného zásahu spočívající v uchovávání získaných identifikačních údajů je možné pouze orgánu, který je správcem odebraných údajů (spravujícím orgánem ve smyslu a násl. , o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů), a je mu tudíž přičitatelné uchovávání údajů. Za jednotlivé činnosti (provedení identifikačních úkonů a uchovávání odebraných vzorků a z nich získaných informací) odpovídají různé správní orgány – útvary policie. Je-li Policejní prezidium orgánem, který spravuje osobní údaje získané identifikačními úkony a rozhoduje o jejich případném výmazu, lze jej považovat za pasivně legitimovaného ve vztahu k odstranění důsledků předmětného zásahu. (viz rovněž rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2026, č.j. -27, či ze dne 21. 11. 2025, č.j. -36, přičemž tento náhled odpovídá i názoru předběžně vyjádřenému v rozsudku NSS ze dne 26. 5. 2026, č.j. -85).

43. Městský soud tak uzavírá, že na základě tvrzení žalobce, s přihlédnutím k dalším informacím, které má soud k dispozici (z vyjádření správních orgánů, z obsahu spisového materiálu, z obsahu právních předpisů či z judikatury správních soudů) posoudil, že provedení identifikačních úkonů, které má být podle žalobce nezákonným zásahem, je přičitatelné Národní centrále proti organizovanému zločinu, a uchovávání osobních údajů získaných identifikačními úkony, které má být dle žalobce nezákonným zásahem, je přičitatelné Policejnímu prezidiu. Uvedené správní orgány jsou proto v řízení žalovanými.

44. Městský soud v Praze doplňuje, že úprava projevu vůle žalobce co do označení, kdo má být žalovaným, není v řízení o zásahové žalobě srovnatelná se záměnou žalovaného ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „”) či přistoupením dalšího žalovaného do řízení ( ) v občanském soudním řízení, neboť smysl a účel a povahu řízení ve správním soudnictví nelze v tomto ohledu srovnávat s občanským soudním řízením. Postup vyjasňující, kdo má být ve věci zásahové žaloby žalovaným, nemá povahu změny v osobě žalovaného, nýbrž upřesnění, které součásti veřejné moci má být podle vůle žalobce, třeba i konfrontované s fakty zjištěnými v řízení a právním názorem soudu na základě toho učiněným, uložena soudem povinnost. Úprava projevu vůle žalobce ohledně toho, koho označuje za žalovaného, nemá žádný vliv na posouzení včasnosti žaloby, neboť to i nadále závisí na tom, kdy žalobce podal samotnou žalobu, byť by v ní jako žalovaného původně označil někoho jiného.

45. Městský soud proto změnu projevu vůle žalobce v označení žalovaných sdělil všem dotčeným policejním orgánům, a od toho okamžiku jednal jako se žalovanými s těmi policejními orgány, které žalobce za žalované nově označil. (Srovnej: usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014 č.j. -53).

46. K otázce pasivní legitimace soud závěrem dodává, že z dlouhodobé ustálené judikatury NSS vyplývá, že výzvu či provedení identifikačních úkonů lze přičíst konkrétnímu útvaru Policie České republiky, který pravomoc svěřenou zákonem policii v pozici správního orgánu vykonal (typicky, nikoli však v posuzovaném případě, krajskému ředitelství policie). Nejedná se však o útvar, který v rámci Policie České republiky odpovídá za další uchovávání získaných vzorků a údajů, jež se může stát nezbytným, a tedy zákonným, byť byl prvotní úkon stižen nezákonností, a rozhoduje o případné likvidaci. Soud si je vědom, že zákon svěřuje kompetence policii jako celku, neshledává však důvod se odchýlit od výše popsané ustálené judikatury NSS. Tím, že soud jedná jako s žalovanými se dvěma útvary policie (tím, který provedl identifikační úkony, a tím, který řídí její činnost a rozhoduje o dalším osudu získaných vzorků a údajů), je policii poskytnut prostor obhájit svou činnost a současně je zajištěno, aby případná povinnost odstranit trvající důsledky zásahu byla uložena útvaru, který za uchovávání vzorků v rámci policie odpovídá a je schopen danou povinnost splnit.

Posouzení věci samé

47. Následně se soud zabýval meritem věci.

48. Městský soud předně konstatuje, že je vázán právními názory Nejvyššího správního soudu, vyslovenými ve zrušujícím rozsudku (srovnej: ust. ) Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č.j. -56, publ. ve Sb. NSS pod č. 1723/2008, je třeba závazným právním názorem rozumět ve zrušujícím rozsudku vyjádřený závěr o aplikaci a interpretaci práva, jež bylo nebo mělo být užito v rozhodované věci a jímž se tento soud zabýval ke kasačním námitkám, ledaže dojde ke změně skutkových nebo právních poměrů.

49. Dále platí, že zdejší soud je vázán závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku nejen v rozsahu, ve kterém Nejvyšší správní soud shledal důvody kasační stížnosti žalovaného (stěžovatele) opodstatněnými, tj. neztotožnil se s dílčím názorem krajského soudu, ale i v rozsahu, ve kterém žalovanému za pravdu nedal, tedy akceptoval názor vyslovený zdejším soudem v původním rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2023, č.j. -36, bod 38, odkazující na rozsudek ze dne 30. 1. 2009, č.j. -88).

50. Při posuzování důvodnosti žaloby tak bylo prvořadým úkolem soudu vymezit, jaké otázky byly již závazně zodpovězeny Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku.

51. Nejvyšší správní soud v bodech 78 až 113 svého zrušujícího rozsudku závazně rozhodl, že provedení identifikačních úkonů a s tím spojený důsledek spočívající v uchovávání takto získaných identifikačních údajů žalobce nelze v projednávané věci považovat za nezákonné z toho důvodu, že by pro takové zpracovávání osobních údajů chyběl dostatečně určitý právní základ, resp. oprávněný důvod.

52. Nejvyšší správní soud tedy tuto základní otázku s konečnou platností zodpověděl, a Městský soud v Praze odkazuje na odůvodnění zrušujícího rozsudku NSS, neboť nepovažuje za potřebné právní odůvodnění Nejvyššího správního soudu jinými slovy podrobně opakovat. Soud pouze ve stručnosti shrnuje následující.

53. Podle ust. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásahem“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, domáhat u soudu žalobou ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

54. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2017, č.j. -34, a tam citovanou judikaturu) je namístě ochranu v procesním režimu podle ust. a násl. poskytnout tehdy, pokud jsou kumulativně splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka).

55. Provedení identifikačních úkonů, a tedy získání osobních údajů dotčené osoby, zasahuje do práva na respektování soukromého života dle a 3y a Úmluvy, jehož součástí je i právo na informační sebeurčení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. , či rozsudek ESLP ze dne 11. 6. 2020 ve věci P. N. proti Německu, č. 74440/17).

56. Úprava obsažená v byla Ústavním soudem v obecné rovině shledána souladnou s ústavním pořádkem (viz nález sp. zn. ).

57. Pokud jde o soulad s unijním právem, ten byl již posouzen v rozsudku NSS ze dne 15. 12. 2025, č.j. -48, č. 4726/2026 Sb. NSS., v návaznosti na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. 11. 2025, JH proti Policejnímu prezidiu, ve věci C-57/23 (tj. v nyní projednávané věci týkající se žalobce), podle nichž „právo České republiky upravující shromažďování, uchování a výmaz osobních údajů (včetně údajů biometrických a genetických), jak je vykládáno dostupnou a dostatečně předvídatelnou judikaturou správních soudů, stanovuje dostatečně minimální podmínky zpracováních těchto osobních údajů tak, aby mohlo sloužit coby právní základ zpracování ve smyslu a směrnice 2016/680 (resp. coby jiný oprávněný důvod pro zpracování ve smyslu y základních práv Evropské unie).“ Tyto závěry byly vysloveny i při zohlednění judikatury ESLP. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku NSS a na ně navazující body 87 a násl. zrušujícího rozsudku NSS v nyní projednávané věci, jímž je soud vázán.

58. K žalobcem namítané nedostatečnosti právní úpravy nakládání s odebranými vzorky a údaji a možnosti domoci se jejich likvidace soud plně odkazuje na body 102 až 112 zrušujícího rozsudku NSS. Soud shrnuje, že českou právní úpravu provádění identifikačních úkonů a následného uchovávání získaných identifikačních údajů, jak je vykládána judikaturou správních soudů, lze považovat za dostatečnou a souladnou s evropským právem.

59. Z a 5 tak, jak je vykládán judikaturou správních soudů, vyplývá, že policie nemůže odebrat vzorky podle , nejsou-li nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti (cíle ve smyslu směrnice 2016/680). Současně judikatura správních soudů výkladem dovodila požadavky, jejichž cílem je dodržování zásady minimalizace zpracování osobních údajů [ písm. c) směrnice 2016/680] a přiměřenosti zásahu do práv subjektů údajů.

60. Hledisky, z jejichž pohledu se v individuálních případech zvažuje, zda je konkrétní zpracování osobních údajů nezbytné a zda je zásah do práv subjektu údajů přiměřený, jsou zejména dosavadní trestná činnost pachatele, typová i individuální závažnost trestné činnosti, v souvislosti s níž má dojít k odběru vzorku, a osoba pachatele (viz bod 24 rozsudku č.j. -48 a v něm citovanou judikaturu, dále též např. bod 20 rozsudku NSS ze dne 30. 1. 2026, č. j. -30, či bod 23 rozsudku NSS ze dne 26. 2. 2026, č.j. -35). Obdobná kritéria považuje při hodnocení, zda je zpracování osobních údajů (zcela) nezbytné, za podstatná též judikatura Soudního dvora EU (srov. bod 84 rozsudku v žalobcově věci C-57/23, či bod 132 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 26. 1. 2023 ve věci C-205/21).

61. Správní orgán musí potřebnost a přiměřenost provedení identifikačních úkonů podle zvažovat k okamžiku jejich provedení (rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2026, č.j. -43). To, že žalovaný před jejich provedením nezbytnost a přiměřenost neodůvodnil, však ještě nutně neznamená nezákonnost provedeného zásahu, neboť žalovaný může svůj postup ozřejmit v řízení před soudem (viz body 11 až 13 rozsudku NSS ze dne 28. 11. 2022, č.j. -20), a v návaznosti na to vyhodnotí přiměřenost postupu žalovaného soud dám.

62. K otázce přiměřenosti zásahu v posuzované věci se vyjádřil Nejvyšší správní soud v bodech 113 až 129 zrušujícího rozsudku. Soud konstatoval, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou, hodnotil-li proporcionalitu postupu policie sám, a že městský soud správně usoudil, že žalovaný nepředložil konkrétní argumenty svědčící o přiměřenosti zásahu do práv žalobce. S tímto hodnocením městského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil. Dle Nejvyššího správní soudu žalovaný v řízení před soudem neuvedl konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že právě v žalobcově případě by jeho identifikační údaje mohly fakticky posloužit účelu, pro nějž byly získány. Nejvyšší správní soud tak vyslovil závazný právní názor, že skutečnosti zjištěné v průběhu soudního řízení neposkytují dostatečný podklad pro závěr o přiměřenosti a nezbytnosti provedeného zásahu vůči žalobci.

63. Městský soud zdůrazňuje, že za jinak nezměněných okolností není oprávněn měnit hodnocení přiměřenosti tvrzeného zásahu, neboť v tomto rozsahu je závěry vyjádřenými v zrušujícím rozsudku NSS vázán. V nyní posuzované věci pak soud uvážil, že nedošlo ke změně skutkového stavu věci, jež by odůvodňovala odklon od závazného právního názoru, který ve zrušujícím rozsudku vyslovil Nejvyšší správní soud.

64. Soud nepovažuje za potřebné odůvodnění Nejvyššího správního soudu v otázce přiměřenosti detailně parafrázovat. Soud proto především odkazuje na odůvodnění zrušujícího rozsudku. Soud souhlasí s žalovanými, že trestná činnost, z níž byl žalobce obviněn a následně odsouzen, nelze bagatelizovat. Jedná se trestnou činnost, jíž žalobce porušil právem chráněný zájem na dodržování pravidel při poskytování státních dotací, přičemž vznikla škoda značného rozsahu, za kterou stanoví trest odnětí svobody v délce dva až osm let. Je však třeba vzít v úvahu, že se nejednalo o násilnou, ale majetkovou trestnou činnost, a žalobce byl osobou do té doby netrestanou (byla zjištěna opakovaná přestupková činnost při řízení motorových vozidel). Jak uvádí NSS, v rámci typicky hospodářských či jiných nenásilných trestných činů spáchaných do té doby netrestanými osobami bude zpravidla obtížné dovodit přiměřenost odběru na základě výše uvedených kritérií (viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 5. 2022, č.j. č. j. -46, a výše zmíněné rozsudky č.j. -63 a č.j. ), byť nelze vyloučit, že v některých případech může být vzhledem ke konkrétním okolnostem provedení identifikačních úkonů vyhodnoceno jako nezbytné a přiměřené (viz rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2022, č.j. -55, v němž NSS akceptoval provedení identifikačních úkonů o obviněného ze zločinu podvodu, který se ovšem opakovaně dopouštěl majetkové trestné činnosti a opakovaně způsobil značnou škodu). Soud dále uvádí, že z tvrzení žalovaných a předložených listin neplyne, že by byl žalobce odsouzen nebo obviněn z jiného trestného činu, ani že by byl spojen s dalšími prověřovanými věcmi. Z tvrzení žalovaných a předložených listin též nevyplývá konkrétní důvodná obava, že žalobce spáchal nebo by mohl páchat další trestnou činnost, zejména pak takovou, u níž by pro její odhalení a usvědčení pachatele mohly být údaje získané identifikačními úkony nezbytné. Trestná činnost, z níž byl žalobce obviněn, ani nebyla takového charakteru, že by pro odhalení nebo usvědčení jejího pachatele měly být zásadní v databázi uchovávané osobní údaje. Soud dále nad rámec poznamenává, že trestné činnosti se žalobce dopustil v roce 2012, v okamžiku rozhodování o žalobě již od spáchání trestné činnosti uplynulo přibližně 14 let. Žalovaní pak ničím neprokázali, že by opakovaně prověřovali nezbytnost dalšího uchovávání identifikačních údajů žalobce, a nijak neobhájili důvodnost uchovávání údajů po takto dlouhou dobu.

65. Pokud žalovaný obecně poukazuje na to, že otisky prstů či stopy DNA mohou mít význam i v případě tzv. trestných činů bílých límečků, neboť umožňují například ztotožnit osoby, jež manipulovaly s doličnými předměty, a že existuje i nestejnorodá recidiva a nelze bez dalšího tvrdit, že by se osoby podezřelé ze spáchání hospodářské trestné činnosti nemohly zúčastnit i jiné trestné činnosti, například právě násilné, je třeba připomenout, že samotná skutečnost, že nelze vyloučit opakování trestné činnosti, nepostačuje. Není třeba prokazovat, že u žalobce taková recidiva nehrozí, naopak je třeba osvědčit, že v jeho individuálním případě je pravděpodobné opakování či gradování trestné činnosti, pro jejíž odhalení či usvědčení pachatele je uchovávání osobních údajů významné (viz zrušující rozsudek NSS, bod 128, a v něm citovaná judikatura). K tomu však žalovaní žádná konkrétní individualizovaná tvrzení a důkazy nepředložili.

66. Městský soud zdůrazňuje, že pro to, aby bylo uváženo o přiměřenosti zásahu do práv jedince, by nemělo být vyloučeno obdobné jednání v budoucnu, ale měla by být posouzena sama osoba pachatele, způsob páchání trestné činnosti, jeho trestní minulost a konkrétně zjištěné okolnosti, které musí podpořit závěr o tom, že opakování trestné činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné. Riziko opakování trestné činnosti či její eskalace totiž není vyloučeno nikdy, a to ani u pachatelů nedbalostní trestné činnosti. Provedení identifikačních úkonů tedy nelze zdůvodnit obecným poukazem na vysokou míru recidivy v České republice s tím, že nikdy nelze s určitostí říci, že se daná obviněná osoba nedopustí trestní činnosti, bez individualizace ve vztahu k žalobci (srovnej: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2019, č.j. -30).

67. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že z tvrzení žalovaných ani z obsahu přeložené spisové dokumentace nevyplynuly takové okolnosti, které by v případě žalobce odůvodnily nezbytnost a přiměřenost provedení identifikačních úkonů dle . Soud proto podle určil, že jejich provedení bylo nezákonným zásahem.

68. Vzhledem k tomu, že provedení identifikačních úkonů bylo nezákonné a ani žalovaný 2) netvrdil a neprokázal žádné skutečnosti, pro které by se uchovávání takto získaných vzorků a údajů stalo nezbytným, soud přikázal žalovanému 2) všechny takto získané vzorky a identifikační údaje žalobce, které dosud nebyly zlikvidovány, zlikvidovat, tedy zajistit zničení vzorků a výmaz údajů z databází Policie České republiky. K tomu žalovanému poskytl lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, která je dle soudu dostatečná pro provedení nezbytných administrativních úkonů.

Závěr

69. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobě vyhověl.

70. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. , podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek, a ve věci měl úspěch žalobce, kterému vznikly náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč za podanou žalobu a 5.000 Kč za podanou kasační stížnost, a náklady na právní zastoupení advokátem, které představují odměnu advokáta za jedenáct úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, účast na jednání před soudem dne 3. 5. 2016, účast na jednání před soudem dne 23. 6. 2022, vyjádření k návrhu na odkladný účinek kasační stížnosti ze dne 2. 8. 2022, vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 22. 9. 2022, vyjádření adresované Soudnímu dvoru EU ze dne 15. 8. 2023, vyjádření ze dne 13. 2. 2024 k výzvě Nejvyššího správního soudu, účast na jednání před Soudním dvorem EU dne 28. 11. 2024, vyjádření na výzvu Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2026, účast na jednání před soudem dne 27. 8. 2026), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby (, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) činila dle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 3.100 Kč a ve znění účinném od 1. 1. 2025 (, a advokátního tarifu) činí 4.620 Kč. Vzhledem k tomu, že prvních devět úkonů bylo učiněno před 31. 12. 2024 a další dva po 1. 1. 2025, tedy celková odměna za úkony právní služby činí 37.140 Kč. Dále žalobcovy náklady spočívají v jedenácti paušálních částkách ( advokátního tarifu), jejichž sazba činila do 31. 12. 2024 300 Kč a od 1. 1. 2025 činí 450 Kč (za paušální částky tedy žalobci náleží 9 x 300 Kč + 2 x 450 Kč; celkem 3.600 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, spočívají žalobcovy náklady i v DPH ve výši 8.555,40 Kč ( ). Celkem tak náhrada nákladů činí 56.295,40 Kč.

71. Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení za platbu cestovní agentuře Voyages Private a.s., která dle faktur předložených zástupcem žalobce zajistila cestovní služby: letenky do Lucemburska 27. – 28. 11. 2024 ve výši 27.664 Kč a ubytování do Lucemburska 27. - 28. 11. 2024 ve výši 1.180 EUR, neboť cestování prostřednictvím cestovní agentury, která se nadto prezentuje jako butiková cestovní agentura poskytující luxusní služby pro náročnou klientelu (viz veřejně dostupné webové stránky https://www.voyagesprivate.eu/), soud nepovažuje za účelně vynaložený náklad k uplatňování žalobcova práva. Nad rámec soud poznamenává, že z předložených faktur nelze ani zjistit, jaká konkrétní osoba, či případně více osob, byla příjemcem poskytnutých cestovních služeb. Uplatněný nárok tedy ani není řádně doložen.

72. Žalovaní jsou povinni zaplatit částku 56.295,40 Kč žalobci ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku ( ) k rukám jeho zástupce ( odst. , ve spojení s ). Byť je uchovávání důsledkem nezákonného provedení identifikačních úkonů, žalovaní netvoří nerozlučné společenství (i v případě, kdy provedení identifikačních úkonů je nezákonné, mohou nastat okolnosti, které způsobí, že další uchovávání bude nezbytné). Proto povinnost k náhradě nákladů nebyla žalovaným uložena společně a nerozdílně. Soud neshledal důvody odchýlit se od lhůty k plnění obvykle stanovované správními soudy, pokud jde o náklady řízení, v délce jednoho měsíce, kterou považuje za přiměřenou pro provedení úhrady nákladů řízení správními orgány.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Podle ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 27. srpna 2026

JUDr. Ladislav Hejtmánek v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje X. X.