Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
085AB8C0112CFC3FC1258E81004D5AC0.html
HTML · 33.02 KB
No categories available
21 Cdo 1458/2026
21 Cdo 1458/2026-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném zpředsedy senátu JUDr.JiříhoDoležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., vprávní věci žalobce I. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Raichlem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská č. 855/12, proti žalovanému Vzdělávacímu institutu pro Moravu, zařízení prodalší vzdělávání pedagogických pracovníků a středisku služeb školám, příspěvkové organizaci, se sídlem v Brně, Hybešova č. 253/15, IČO 60555980, zastoupenému Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova č. 993/8, oneplatnost výpovědi zpracovního poměru, vedené uMěstského soudu vBrně pod sp. zn. 13 C 18/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2025, č. j. 49 Co 250/2024-287, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2025, č. j. 49 Co 250/2024-287, není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým seodvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru účastníků, založeného pracovní smlouvou ze dne 31. 1. 2008, výpovědí danou žalovaným žalobci podle §52 písm. g) zákoníku práce a že tato výpověď je proto neplatná, jev souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Ve vztahu k (první dovolatelem vymezené) otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající zprávních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce Nejvyšší soud vesvé judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající zprávních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající zprávních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí vkaždém konkrétním případě naúvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se kzaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, kfunkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance unějnadále pokračoval [srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, rozsudekNejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný podč.21/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., nebo již ve vztahu k § 52 písm.g) současného zákoníku práce například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1479/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo 578/2023].
4. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen „aritmetickým“ průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat sezvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska proposouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
5. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušenípracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající zprávních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášťhrubým způsobem“ [ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4950/2008, nebo – ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.].
6. Z uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud vycházel (viz odst. 22–24 odůvodnění jeho rozsudku) a jeho závěr, že porušení pracovních povinností vytýkané žalobci ve výpovědi dané mu žalovaným nedosáhlo intenzity závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, je s touto konstantní judikaturou Nejvyššího soudu v souladu. Vytýká-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021, odvolacímu soudu, že se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že „jednotlivé skutky nelze při hodnocení intenzity posuzovat izolovaně, nýbrž v jejich vzájemné souvislosti, zejména následují-li v krátkém časovém odstupu; tedy i více skutků, které by samy o sobě nebyly dostatečné, může vsouhrnu zvyšovat intenzitu porušení povinností“, činí tak neopodstatněně, neboť odvolací soud vzal mimo jiné v úvahu, že v řízení bylo prokázáno pouze nevhodné chování žalobce vůči L. M. dne 1. 9. a 7. 9. 2022 a vůči A. M. dne 14. 6. 2022, že nelze hovořit o soustavném a dlouhodobém konfliktním chování žalobce vůči kolegům či vůči ženám a že z obsahu spisu ani z tvrzení žalovaného nevyplývá, že by se žalobce nevhodným způsobem choval vůči kolegům pravidelně či dlouhodobě. Při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci odvolací soud v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou přihlédl též ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností žalobce (šlo o verbální nevhodné chování žalobce bez vulgarismů a fyzického kontaktu) a k okolnostem, za kterých došlo ke konfliktním situacím ve dnech 1. 9. a 7. 9. 2022, kdy nebylo vyhověno žádosti žalobce o povolení práce zdomova po dobu probíhající rekonstrukce části objektu žalovaného, přestože tato žádost byla doložena aktuálním potvrzením odborného lékaře o nevhodnosti prašného prostředí pro žalobce jako alergika s ohledem na zhoršení jeho zdravotních obtíží (viz odst. 20, 26 a 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
7. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „nepřihlédl dostatečně k institucionálnímu a funkčnímu kontextu jednání žalobce“, neboť šlo „o jednání vůči personalistce při výkonu personální agendy zaměstnavatele“ a „útok zaměstnance vůči osobě vykonávající jménem zaměstnavatele personální úkony má zpovahy věci vyšší závažnost než běžná kolegiální rozepře“, že „přikládal nepřiměřený význam polehčujícím okolnostem, aniž přiměřeně vážil okolnosti přitěžující“, a že „nesprávně relativizoval vnější dopad jednání žalobce“, polemizuje – jak z uvedeného vyplývá – s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud připosuzování intenzity porušení pracovních povinností přihlížel ajak tato hlediska hodnotil, ač odvolacím soudem uvažovaná hlediska jsou vzhledem kokolnostem případu úplná a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce porušil své pracovní povinnosti.
8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani druhá dovolatelem vymezená otázka, zda lze jinak individualizovaný a nezaměnitelný skutekuvedený ve výpovědi pominout pouze pro nepřesnost včasovém údaji, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Přestože odvolací soud uvedl, že bylo prokázáno, žežalobce se nedopustil porušení svých pracovních povinností vůči A. M. (správně M.) způsobem, který byl popsán ve výpovědi zpracovního poměru, tj. tím, že by kolegyni dne 7. 9. 2011 (správně 7. 6. 2022) agresivním způsobem slovně napadl aurazil, neboť bylo prokázáno, že ke konfliktu mezi uvedenými osobami došlo dne 14. 7. 2022 (správně 14. 6. 2022), vzal tento skutek v souladu s výše uvedenými závěry judikatury dovolacího soudu vúvahu při zkoumání intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci.
9. Třetí dovolatelem formulovaná otázka, zda písemné upozornění zaměstnance namožnost výpovědi podle § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce může podlesvého skutečného obsahu plnit preventivní funkci i ve vztahu kdruhému souběžně trvajícímu pracovnímu poměru mezi týmiž účastníky, je založena na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, že vytýkacím dopisem ze dne 6. 5. 2022 bylo žalobci vytknuto porušení pracovních povinností, které měl jako manažer projektu EduSTEM v souvislosti s realizací projektu ve spolupráci s firmou TangoLab Štěky z. s. (tedy porušení pracovních povinností vjiném pracovněprávním vztahu než vtom, který žalovaný hodlal rozvázat předmětnou výpovědí), že žádné jiné porušení pracovních povinností žalobci – jako pedagogovi či metodologovi – vytknuto nebylo a že upozornění žalobce na možnost výpovědi ze dne 6. 5. 2022 se nevztahuje (též) na pracovní poměr založený pracovní smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 31. 1. 2008.
10. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel kdispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
11. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) zeskutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
12. Ani uvedená třetí otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.
13. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepředvídatelnost jeho rozsudku, pak nebere náležitě v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č.136/2017 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018). Tak tomu ale v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nebylo.
14. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím včásti týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu