Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 33/20

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) Ing. Michala Lurie, 2) Ing. Otakara Vrbíka, 3) Pavla Wollmana, 4) Valdemara Meci a 5) Ing. Vladimíra Stehlíka, zastoupených JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 216/2018-1001 ze dne 23. 9. 2019, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele 1) napadající rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. -1001 ze dne 23. 9. 2019, která byla Ústavním soudem vedena pod

sp. zn.

. Tentýž rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli ústavní stížností vedenou pod

sp. zn.

i stěžovatelé 2) až 5). Za této situace, s odkazem na , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen , "), ve spojení s , (dále jen ,, "), spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému řízení, nadále vedenému pod

sp. zn.

.

Stěžovatel 1) se, s odvoláním na porušení y, , a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v rozsahu, jímž mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně za dobu od 18. 5. 2011 do 19. 2. 2013. Stěžovatelé 2) až 5) se s odkazem na shodná ustanovení domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve výroku I. b), jímž soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Z usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 1. 2020 bylo zjištěno, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo podáno dovolání a nahlédnutím do databáze Infosoud Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud o dovolání rozhodl dne 15. 9. 2021.

Ústavní soud se podanými stížnostmi zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jejich přijatelnosti, tedy zda vyhovují požadavkům , na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou nepřípustné.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Novelou provedenou , kterou došlo ke změně a jež nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Toto ustanovení je však třeba vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné tehdy, pokud dovolatel napadne dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení. Podle ustanovení totiž platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislým výrokem je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. I případné měnící rozhodnutí dovolacího soudu podle obsahuje výrok o náhradě nákladů všech stupňů řízení ( ve spojení s ). Uvedenému postupu nebrání ani skutečnost, že dovolatel nenapadne dovoláním i výrok o nákladech řízení, byť tak učinit mohl a měl, a nevyčerpal procesní možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případech, kdy je na napadeném výroku závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, není dovolací soud vázán rozsahem dovolacího návrhu ( ). Pokud je tedy dovoláním napaden výrok ve věci samé, výrok o nákladech řízení bude sdílet osud výroku hlavního a v závislosti na něm se také bude měnit.

Za dané situace Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, neboť by nepřípustně předjímal rozhodování Nejvyššího soudu. K samotné podstatě věci by se nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení nelze pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení (srov.

sp. zn.

a další). Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (srov.

sp. zn.

). Nadto Ústavní soud vyzdvihuje, že při rozhodování o nákladech řízení je maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu (srov.

sp. zn.

,

,

,

).

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávajících ústavních stížností pro jejich předčasnost stěžovatele nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv mají k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se mohou s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, budou-li i nadále přesvědčeni, že k tomu mají důvody.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti podle jako návrhy nepřípustné odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2021

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

soudce zpravodaj