Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1700/18

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Elizabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 23, Praha 1, proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2016 č. j. -159 a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2018 č. j. -278 v části, kterou potvrdil výrok III. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku (výrok III.) rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), v části, ve které byl potvrzen nákladový výrok okresního soudu. Tvrdí, že představují porušení jejího práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na vlastnictví podle y.

2. Stěžovatelka podala u okresního soudu žalobu podle části V. , (dále jen ""). Tvrdila, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 3. 3. 2014 č. j. SPU 082473/2014/508102/Mr, kterým bylo určeno, že není vlastníkem pozemků v katastrálním území Radejčín (dále jen "předmětné pozemky"), je nesprávné, neboť ona má nárok na jejich vydání podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 20. 6. 1994, a podle , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění , ve znění pozdějších předpisů. Je totiž vnučkou původního vlastníka pozemků. Žalobou se tak se domáhala určení, že je vlastníkem předmětných pozemků.

3. Okresní soud zamítl její žalobu (výrok I.), uložil stěžovatelce, aby zaplatila náhradu nákladů řízení žalovanému (výrok II.) a dále jí uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů řízení částku, kterou určí samostatným usnesením (výrok III.), jak následně učinil (usnesení okresního soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. -81). Proti všem výrokům podala stěžovatelka odvolání.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.).

5. Stěžovatelka podala dovolání, zároveň ale proti nákladovému výroku III. rozsudku okresního soudu a výroku I. rozsudku krajského soudu v té části, kterou je potvrzen nákladový výrok rozsudku okresního soudu, podala ústavní stížnost. V té uvádí, že tak činí z opatrnosti. Tvrdí, že obecné soudy nerozhodly správně, když jí nejen nepřiznaly vlastnické právo k předmětným pozemkům, ale ještě uložily povinnost k náhradě nákladů řízení z důvodu neúspěchu ve věci. Nákladovými výroky porušily její právo vlastnit majetek dle y a zároveň právo na spravedlivý proces dle y ve spojení s Úmluvy.

6. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně.

7. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2009).

8. Pokud by totiž Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů). Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy ve smyslu vyčkání na rozhodnutí o nich, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 9. 2012). Probíhá-li proto před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu v této procesní situaci důvod; naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Pokud by pak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval řízení o ústavní stížnosti (v rozporu s y) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by pro to byl dán nějaký racionální důvod (srov. usnesení,

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2018). Takové řešení přitom zjevně nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 7. 2011 či

sp. zn.

ze dne 10. 2. 2011).

9. Jak se podává ze shora uvedeného, v nyní projednávané věci napadla dovoláním rozsudek krajského soudu, jehož část nyní napadá rovněž ústavní stížností. S ohledem na shora uvedené proto vyhodnotil Ústavní soud námitky směřující do nákladových výroků napadených rozsudků jako předčasné a tedy nepřípustné.

10. Jakkoliv je pravdou, že novelou provedenou , kterou došlo ke změně , (dále jen ""), a která nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se nákladů řízení [viz v aktuálním znění], a právě proto stěžovatelka z opatrnosti (jak sama uvádí v ústavní stížnosti) podává proti nákladovým výrokům ústavní stížnost již nyní, platí podle ustanovení , že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž může takto zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Zrušením těchto rozhodnutí se přitom zjevně rozumí jejich zrušení jako celku, jelikož tzv. nákladový výrok je závislým na rozhodnutí o věci samé (viz zejm. a násl. ). Jinak řečeno, za procesní situace, kdy podala dovolání k Nejvyššímu soudu ve věci samé, Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, jelikož by tím "předbíhal" rozhodování dovolacího soudu.

11. Výklad, který by vedl k oddělení meritorního a nákladového výroku, a - po zmíněné novele provedené - by tedy připouštěl současné podání dovolání k Nejvyššímu soudu ve věci samé a ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu (toliko) ohledně nákladového výroku, je třeba považovat za značně nelogický a neefektivní. Jednoduše vyjádřeno, v jeho důsledku by totiž Ústavní soud mohl nepřípustně předjímat rozhodování Nejvyššího soudu, když by se sice na straně jedné nemohl vyjádřit k samotné podstatě věci (jelikož je vázán petitem návrhu a k této podstatě věci se musí nejprve případně vyslovit Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení), nicméně na straně druhé by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, jelikož právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení. Nemluvě o tom, že takový výklad by ve svých důsledcích značně degradoval význam Ústavního soudu, který by se v těchto případech stal jakýmsi "nákladovým soudem", byť podle dosavadní judikatury je Ústavní soud při rozhodování o nákladech řízení maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah ze strany Ústavního soudu.

12. Ústavní soud proto dovozuje, že platí-li podle ustanovení , že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, je třeba toto ustanovení vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné samostatně, tedy pokud dovolatel napadne dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení. V tomto případě by proto skutečně mohl podat přímo procesně projednatelnou ústavní stížnost. V případě, kdy dovolatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, ovšem Nejvyšší soud přezkoumává, byť třeba i jen implicitně, rovněž tyto akcesorické výroky, jelikož v případě kasačního zásahu Nejvyššího soudu, kterým bude zrušen meritorní výrok, by mělo logicky dojít i ke zrušení nákladového výroku.

13. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou podle . Proto soudcem zpravodajem ústavní stížnost podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2019

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj