Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3448/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Janíčka, zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, č.j. -188, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č.j. -124, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 7. 2017, č.j. -80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Veroniky Poskočilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem ze dne 3. 7. 2017, č.j. -80, uložil Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 389.277,40 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.

2. Takto obvodní soud rozhodl o žalobě založené na tvrzení, že uzavřením společné úvěrové smlouvy pomohla vedlejší účastnice stěžovateli k získání peněžních prostředků výlučně pro jeho potřeby. Vedlejší účastnice dle svého tvrzení z úvěru nijak neprofitovala a se stěžovatelem se zároveň ústně dohodla, že v případě, že by musela vynaložit vlastní finanční prostředky na úhradu závazků z hypoteční smlouvy, stěžovatel jí tyto prostředky uhradí v plné výši z vlastních zdrojů.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č.j. -124, rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Usnesením ze dne 26. 7. 2018, č.j. -188, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle věty první , a to se zdůvodněním, že neobsahuje řádné vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. a 3 ), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.

II.

5. Napadenými rozhodnutími došlo dle stěžovatele k porušení d. Stěžovatel je toho názoru, že soudy chybně zjistily skutkový stav, případ chybně právně posoudily a ve svých odůvodněních se nevypořádaly se všemi námitkami, které v rámci řízení před obvodním soudem a městským soudem vznesl. Má za to, že soudy hodnotily pouze tvrzení a důkazy vedlejší účastnice a jeho námitkami se nezabývaly a v odůvodněních je nikterak neuvedly a nehodnotily. Stěžovatel nárok vedlejší účastnice neuznává - tvrzenou dohodu označuje za smyšlenou a nepodloženou žádným důkazem, vyjma účastnického tvrzení vedlejší účastnice. Obvodní soud konstatoval, že jde o bezdůvodné obohacení na straně stěžovatele, zatímco městský soud dospěl k závěru, že mezi stranami byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž obsahem byl závazek stěžovatele nahradit vedlejší účastnici to, co na úvěr vynaloží. Ani jeden ze soudů se však dle stěžovatele právně nevypořádal s tím, že byla uzavřena smlouva o úvěru, kterou vedlejší účastnice přestala plnit bez jakéhokoli důvodu, čímž došlo k porušení základní právní zásady, že smlouvy se mají dodržovat.

III.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

7. Ústavní soud se dále zabýval argumentací stěžovatele i obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem zjevně neopodstatněným a zčásti návrhem nepřípustným. Ústavní stížnost proto odmítl.

8. Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

IV.

9. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení , neboť stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezil, a neoznačil žádnou otázku hmotného práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a taktéž nikterak nespecifikoval "ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu", od níž se měl odvolací soud odchýlit.

10. Této skutečnosti přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje, jelikož ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje vůbec žádnou argumentaci.

11. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel v dovolání uvedl, že jeho přípustnost "je dána tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" a dovolacím důvodem je "skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci". Dále pak poukazuje na to, že mezi napadenými rozsudky nepanuje shoda v právním posouzení věci, jelikož zatímco obvodní soud věc posoudil jako bezdůvodné obohacení, městský soud se přiklonil k názoru, že mezi stranami byla uzavřena ústní nepojmenovaná dohoda, kterou stěžovatel přestal plnit. Uzavření takové dohody stěžovatel popírá a namítá, že k této dohodě nebyly vyjma výslechu vedlejší účastnice provedeny jakékoliv důkazy. Je toho názoru, že oba soudy případ chybně právně posoudily a nevypořádaly se s důkazy, které předložil. Namítá, že se soudy nevěnovaly skutečnosti, že vedlejší účastnice dobrovolně uzavřela jako spoludlužník smlouvu o úvěru, kterou přestala bez jakéhokoliv důvodu plnit. Rozsudek městského soudu považuje také za nepřezkoumatelný, neboť se "vůbec nevěnuje právnímu zhodnocení případu prvoinstančním soudem, tedy bezdůvodnému obohacení".

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil, že by jeho dovolání zákonem vyžadované náležitosti splňovalo a jak je patrné z naznačené rekapitulace, toto nevyplývá ani ze samotného dovolání.

13. Ústavní soud přitom již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována ( ). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být ( ).

14. Této povinnosti však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál a na postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele přiléhavě a s adekvátním zdůvodněním odmítl podle , tak za těchto okolností nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d". Lze proto uzavřít, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

15. Dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. dále platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů".

16. S ohledem na právě uvedené právní závěry tak ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a proti rozsudku městského soudu nelze považovat za přípustnou, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv (obdobně viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 9. 2019, usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2019, usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 9. 2019, usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2019, usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 9. 2019, a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu