Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 308/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Tvořivá škola, z. s., Kamenná čtvrť 750/120, Brno a 2/ Tvořivá škola, s. r. o., náměstí SNP 1117/9, Brno, právně zastoupených JUDr. Blankou Sch?blovou, advokátkou se sídlem Jaselská 205/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -472 ze dne 25. 10. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -389 ze dne 16. 1. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -365 ze dne 2. 11. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Návrhem podle písm. d) y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatelé proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh na uložení povinnosti první žalované zdržet se v souvislosti se žalobci, v tomto řízení stěžovateli, tvrzení "Tvořivá škola - více škody, než užitku", Marketing a PR na jedničku, ale co dál?", "Četli experti z Tvořivé školy PVP", "Místo reformy program z 19. století", "Priorita Tvořivé školy - manipulace" (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi všemi účastníky řízení (výrok II).

3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby spočívající v rozšíření o nárok na uložení povinnosti první žalované uveřejnit na vlastní náklady rozsudek v novinách Učitelský zpravodaj (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a změnil ve výroku II tak, že oba stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů řízení částku 128 749,40 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž popisovali dosavadní průběh řízení, přičemž zdůrazňovali svá již mnohokrát uváděná tvrzení týkající se závadnosti chování obou žalovaných. Jako zásadní otázku předkládanou k řešení dovolacímu soudu formulovali otázku, zda v průběhu řízení soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť stěžovatelé v dovolání nevymezili žádnou právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a v souvislosti s níž by byl naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v V dovolacím řízení podle soudu nelze pro uvedenou vadu pokračovat. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud uvedl, že "dovolatelé v dovolání uvedli pouze důvod dovolání, který spatřují v nesprávném právním posouzení věci, a dále namítají "jen" vady řízení. Formulací předložené otázky, již označili za zásadní, "zda v dále popsaných řízeních soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady" nedostály dovolatelé požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , neboť z takto formulované otázky není zřetelné, jaké právní posouzení učiněné odvolacím soudem mají žalobci za nesprávné, a současně jaké ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání uvedených v považují za naplněné. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání přitom není

možno dovodit ani z obsahu dovolání".

5. Nejvyšší soud rovněž odkázal na své rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části) - shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. , či usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. .

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že jimi podané dovolání netrpělo vadami, pro něž by mělo být odmítnuto. Jsou toho názoru, že v dovolacím petitu bylo dostatečně vymezeno, čeho se týká a v čem jsou shledávány vady rozhodnutí. Ústavní soud k otázce přiměřenosti a komfortního výkladu judikoval, že i odkaz na spisovou značku judikátů Nejvyššího soudu či Ústavního soudu s právní větou je dostačující. Z toho plyne, že Nejvyšší soud se v napadaném rozhodnutí od stanoviska Ústavního soudu odchýlil, což vedlo k extrémně formalistickému přístupu k věci při řešení dovolání stěžovatelů a jeho následnému odmítnutí. Tento přístup Nejvyššího soudu pak nejenže vedl k odmítavému rozhodnutí o dovolání, ale i k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, zaručený článkem 36 odst. 1 y.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. ; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění y, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon ( y).

9. Co se týče vad dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. citované stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.

10. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu však žádnou takovou otázku neoznačili (a tato se podle soudu nepodává ani z obsahu dovolání). Pouze polemizují s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a vytýkají odvolacímu (i prvostupňovému) soudu nesprávný procesní postup. Sama skutečnost, že dovolatelé mají jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle nepředstavuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně plynou důvody, pro něž považoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako neostatečné a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle ji mimo odmítl.

11. Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."

12. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, odmítl podle jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelé v důsledku vadně podaného dovolání nesplnili podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud námitkami vážícími se k těmto rozhodnutím nemohl věcně zabývat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu