Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3436/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vindušky, zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2018 č. j. -219, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Josefa Kalendy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 7. 2018 č. j. -213 bylo zastaveno řízení (výrok I.), a to na základě zpětvzetí žaloby o určení, že pohledávka vedlejšího účastníka jako žalobce dle směnky vlastní přiznaná směnečným platebním rozkazem téhož soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. -16 zanikla započtením. Městský soud postupoval dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Výrok II. soud odůvodnil odkazem na , když žalobní nárok nebyl vzat zpět pro chování stěžovatele jako žalovaného, a proto byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 6 434 Kč. Výrok III. byl odůvodněn odkazem na , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a vedlejšímu účastníkovi byla vrácena alikvotní částka soudního poplatku za žalobu ve výši 1 000 Kč.

3. Proti II. výroku uvedeného usnesení o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. -219 napadené usnesení městského soudu ve II. výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.). Výrokem II. vrchní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výše odměny za úkon právní služby byla městským soudem posouzena v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kdy v případě určovací žaloby nelze předmět řízení penězi ocenit, a proto se vychází z tarifní hodnoty 10 000 Kč a tedy jeden úkon právní služby je honorován dle advokátního tarifu částkou 1 500 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť vrchní soud pochybil při výkladu podústavního práva, a toto pochybení je zjevným excesem, který v napadeném usnesení vrchního soudu, ale i v usnesení městského soudu, postrádá řádné odůvodnění. Stěžovatel poukazuje na to, že vedlejší účastník se v petitu žaloby domáhal určení, že směnečná pohledávka ve výši 5 153 000 Kč zanikla započtením. Soud však považoval tuto žalobu za obecnou určovací žalobu s tarifní hodnotou 10 000 Kč a přiznal stěžovateli odměnu za úkon právní služby toliko ve výši 1 500 Kč. Soud však měl podle stěžovatele za hodnotu sporu považovat částku 5 153 000 Kč dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho právní věci jde o právo penězi ocenitelné, dokonce o pohledávku vyjádřenou v penězích, a proto zde nelze použít § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel uzavírá, že je třeba vycházet z tarifní hodnoty věci ve výši 5 153 000 Kč, a přiznat jako odměnu za jeden úkon právní služby částku ve výši 28 940 Kč.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999

sp. zn.

, ze dne 27. 5. 1998

sp. zn.

, ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

, ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].

9. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 4. 7. 2001

sp. zn.

(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001

sp. zn.

(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001

sp. zn.

(N 79/22 SbNU 165)].

10. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výše odměny za úkon právní služby byla městským soudem posouzena v souladu s advokátním tarifem, kdy v případě určovací žaloby nelze předmět řízení penězi ocenit, a proto se vychází z tarifní hodnoty 10 000 Kč a tedy jeden úkon právní služby je honorován dle § 7 advokátního tarifu částkou 1 500 Kč. Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, když předmětem sporu bylo určení, zda pohledávka zanikla započtením.

11. Ústavní soud konstatuje, že postup vrchního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci vrchního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Vrchní soud rozhodoval v souladu s ustanovenímiy, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu