Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3304/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Kučerou, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. srpna 2021 č. j. -482, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a 1) Z. K. a 2) V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen ""), a to toliko co do III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení. Stěžovatel má za to, že napadeným výrokem rozsudku došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle d (dále jen "") a práva, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle y.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti a argumentaci stěžovatele postačí uvést, že žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastníci domáhali po stěžovateli zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou jim měl stěžovatel způsobit vniknutím do jejich e-mailových schránek a znepřístupněním těchto schránek změnou hesla. Toto protiprávní jednání stěžovatele přitom bylo prokázáno již v trestním řízení. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2020 č. j. -380 uložil stěžovateli povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že stěžovatel je povinen zaplatit jejich náhradu oběma vedlejším účastníkům společně a nerozdílně, a to ve výši 179 919 Kč.

3. rozhodl v odvolacím řízení tak, že snížil částku přiznanou každému z vedlejších účastníků řízení na 50 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (I. a II. výrok rozsudku). Dospěl přitom k závěru, že žaloba vedlejších účastníků nebyla v plném rozsahu důvodnou, a že shora přiznaná (snížená) částka náhrady nemajetkové újmy je adekvátní. Vedlejším účastníkům dále přiznal náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 146 383,40 Kč (III. výrok rozsudku). Zdůraznil sice, že nemohl přiznat náhradu nákladů řízení za některé opakované porady vedlejších účastníků s advokátem, současně však shledal důvod pro použití , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť výše přiznaného plnění závisela na úvaze soudu. Za úkony advokáta uvedené v bodu 18 odůvodnění rozsudku tak vedlejším účastníkům přiznal plnou náhradu nákladů řízení, byť tito neměli ve věci plný úspěch.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že touto napadá toliko III. výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Má přitom za to, že tímto výrokem porušil jeho výše uvedená ústavně zaručená základní práva (viz bod 1 shora).

5. Jelikož snížil částku představující náhradu nemajetkové újmy pro každého z vedlejších účastníků na polovinu, měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat toliko podle (a nikoliv podle odst. 3) a žádnému z účastníků nepřiznat náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatele nešlo vedlejším účastníkům přiznat plnou náhradu nákladů řízení s odkazem na to, že výše přiznaného zadostiučinění závisela na úvaze soudu, neboť nebyly prokázány všechny nároky vedlejších účastníků, zejména jde-li o tvrzenou ztrátu (smazání) některých dat.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle až . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), když proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [ ].

7. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz již nález ze dne 12. 3. 1997

sp. zn.

(N 26/7 SbNU 165)], ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (y). Proto je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátouy. To platí tím spíše, napadá-li stěžovatel ústavní stížností toliko výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu totiž do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007

sp. zn.

(N 189/47 SbNU 461)]. Případy, kdy Ústavní soud otevřel věcnému posouzení ústavní stížnost proti výroku o nákladech řízení, jsou zcela výjimečné, když s ohledem na minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně srov. usnesení ze dne 5. 3. 2015

sp. zn.

nebo ze dne 19. 2. 2019

sp. zn.

).

8. Úsporná ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, není z ní ostatně ani patrno, v čem přesně stěžovatel spatřuje mimo jiné porušení y. Skutečnost, že stěžovatel s mu uloženou povinností nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení nesouhlasí, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

9. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny pouze tehdy, je-li v procesu výkladu a použití právního předpisu soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008

sp. zn.

(N 81/49 SbNU 177)]. V těchto mezích také Ústavní soud přezkoumal napadený nákladový výrok rozsudku krajského soudu a dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska obstojí.

10. Výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení je řádně odůvodněn a je prostý prvků soudní svévole. Ústavní soud rovněž neshledal, že by vyložil ústavně neslučitelným způsobem ustanovení , podle něhož platí, že "i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu". naopak správně zohlednil, že poměřovat úspěch a neúspěch v řízení nelze jen tím, jak bylo o konkrétní žalobě rozhodnuto, tj. bez zohlednění širších souvislostí [srov. nález ze dne 13. 8. 2013

sp. zn.

(N 146/70 SbNU 363)]. V posuzované věci přitom stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy vedlejších účastníků záviselo na úvaze soudu. Vedlejší účastníci byli se svým nárokem v základu úspěšní, když bylo (již v trestním řízení) prokázáno protiprávní jednání stěžovatele a zásah do jejich osobnostních práv. Skutečnost, že se v občanském soudním řízení nepodařilo prokázat též následek v podobě ztráty některých dat, je za existujícího skutkového stavu z pohledu důvodnosti samotného základu (podstaty) nároku na náhradu nemajetkové újmy, nerozhodná. Podstatu nároku na náhradu nemajetkové újmy pramenící z protiprávního zásahu stěžovatele do jejich osobnostních práv totiž vedlejší účastníci v řízení "ubránili". Byť stěžovatel nemusí s výší uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení souhlasit, je závěr krajského soudu řádně vysvětlen a Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl zasahovat do jeho rozhodovací činnosti a plnit roli další přezkumné instance v soustavě soudů, čehož se stěžovatel fakticky domáhá.

11. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu