Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3790/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 5042/2017-410 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017 č. j. 28 Co 245/2016-510 v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. března 2016 č. j. 15 C 23/2013-313 v zamítavém výroku o věci samé co do částky 2 798 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % od 23. 8. 2012 do zaplacení, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala, aby byly zrušeny usnesení Nejvyššího soudu uvedené v záhlaví a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen " ") v rozsahu specifikovaném v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručená v , a 3 d (dále jen " ") a že jimi byl porušen y.

2. Stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vedle dalších nároků domáhala částky 3 000 000 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady škody na zdraví, kterou měla utrpět v důsledku posttraumatické stresové poruchy vzniklé v souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2016 č. j. -313 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 10. 2016) žalobě vyhověl do částky 201 600 Kč, zamítl ji v částce 2 798 400 Kč a rozhodl o dalších žalovaných nárocích.

3. rozsudkem ze dne 1. 3. 2017 č. j. -510 potvrdil zmíněný rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku co do částky 201 600 Kč s úrokem z prodlení i v zamítavém výroku co do částky 2 798 400 Kč s úrokem z prodlení. Ve zbylém rozsahu, v jakém byl rozsudek obvodního soudu napaden odvoláním, napadený rozsudek zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. uvedl, že trestní stíhání stěžovatelky neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, žalovaná vedlejší účastnice proto nesla odpovědnost za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci. V souladu s , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), na věc aplikoval úpravu v zákoně č. , , ve znění do 31. 12. 2013, a ve , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen " "), a to vzhledem k , (dále jen "o. z." či " "). Poukázal přitom na důvodovou zprávu, dle níž o. z. představuje standardní přechodné ustanovení, dle něhož se právo na náhradu škody posuzuje podle předpisů účinných v době porušení právní povinnosti. Obsahuje však výjimku pro případy hodné zvláštního zřetele, dle níž může soud na návrh přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy dle Jelikož zmíněné případy hodné zvláštního zřetele míří především na situace, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, neshledal důvody, pro které by bylo namístě přiznat náhradu nemajetkové újmy dle dále neshledal podmínky pro mimořádné zvýšení odškodnění dle vyhlášky o odškodnění bolesti, protože tomu neodpovídal charakter postižení stěžovatelky, průběh její léčby a povaha následků. Při výkladu podmínek pro odškodnění postupoval dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. (č. 50/2011 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, dostupného též v http://www.nsoud.cz; dále jen "stanovisko sp. zn. ").

4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž namítala, že se odchýlil od konstantní judikatury, když podmiňoval postup dle vyhlášky o odškodnění bolesti tím, aby došlo k navýšení bodového ohodnocení škody na zdraví až o 50 % dle dané vyhlášky. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl usnesením ze dne 15. 8. 2018 č. j. -410. Dle Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevycházelo z toho, že ke zvýšení dle dané vyhlášky není možno přistoupit z důvodu, že zvýšení dle vyhlášky o odškodnění bolesti nedosáhlo 50 % (v případě stěžovatelky činilo 40 %). totiž vyhodnotil, že k navýšení dle vyhlášky o odškodnění bolesti nebyl dán podklad, jelikož případ nenesl znaky zvláštního zřetele hodné, v čemž se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání nezaložila ani námitka týkající se o. z. Dle Nejvyššího soudu je jednou z podmínek použití přechodného ustanovení v o. z. návrh poškozeného. Stěžovatelka však na principy odškodnění nemateriální újmy dle poukazovala pouze v obecné rovině, aniž by specifikovala důvody hodné zvláštního zřetele podle o. z., spočívající v rozporu s dobrými mravy a v krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Odvolací soud se ani zde neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Dle stěžovatelky soudy dospěly k závěru, že nelze přistoupit k navýšení odškodnění dle § 7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti, protože navýšení dle § 6 odst. 1 písm. c) dané vyhlášky nedosáhlo výše 50 %. V tom stěžovatelka spatřuje přepjatý formalismus a obecným soudům vytkla, že se nevypořádaly se skutečností, že následky útrap, kterým byla vystavena v letech 2005 a 2006, pociťovala i za účinnosti Vzhledem k o. z. by se skutečnost, že následky poškození zdraví doznívají i po 1. 1. 2014, měla projevit v tom, že by soudy neměly být pevně svázány vyhláškou o odškodnění bolesti. Trvání na vyhlášce o odškodnění bolesti i za stavu, kdy účinky poškození na zdraví přetrvávají i po 1. 1. 2014, dělí poškozené na ty, kterým úrazový děj započal před účinností , a ty, kterým úrazový děj započal až po jeho účinnosti. Jde o stav rozporný s rovností před zákonem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti za přepjatý formalismus rozporný s ústavními předpisy označila závěr, že nelze přistoupit ke zvýšení odškodnění dle vyhlášky o odškodnění bolesti, nedosáhlo-li zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví dle dané vyhlášky 50 %. Ústavní soud konstatuje, že takový závěr ani ani Nejvyšší soud nezaujaly.

9. ve svém rozsudku (na stranách 6 a 7) jednoznačně vyjádřil, že podmínkou zvýšení odškodnění dle vyhlášky o odškodnění bolesti je existence výjimečných okolností, které dávají podklad pro závěr, že zejména k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. zde vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. . Podmínky pro zvýšení odškodnění dle vyhlášky o bolesti tak ztotožňoval s existencí uvedených výjimečných skutečností, které ve stěžovatelčině případě však neshledal, nikoli v tom, zda zvýšení bodového ohodnocení škody dosáhlo dle dané vyhlášky hodnoty 50 %. Ve stanovisku sp. zn. , na které odkazoval, se ostatně výslovně uvádí, že možnost přiměřeného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění soudem podle vyhlášky o odškodnění bolesti není podmíněna tím, zda lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení dané vyhlášky. Závěry z právě zmíněné části stanoviska sp. zn. ve svém usnesení zdůrazňoval i Nejvyšší soud. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala se závěrem, který soudy v její věci vůbec neučinily.

10. Žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nespatřuje Ústavní soud v námitce, že nebyl dán prostor pro použití přechodného ustanovení v § 3079 odst. 2 o. z. Jeho aplikace je podmíněna nejen návrhem poškozeného, ale i mimořádnými důvody hodnými zvláštního zřetele, u nichž zákon odkazuje na o. z., dle kterého výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. s odkazem na důvodovou zprávu objasnil, že těmito mimořádnými důvody by mohl být případ, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, ale že takové okolnosti v posuzovaném případě neshledal. I Nejvyšší soud vyhodnotil, že konkrétně stěžovatelka netvrdila skutečnosti dosahující intenzity mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu o. z.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu