Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3337/2022

30 Cdo 3337/2022-528

USNESENÍ

J. S.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2 248 861 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. -428, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. -382, uložil žalované zaplatit žalobci částky 62 920 Kč a 16 620 Kč (výroky I a II), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částek 54 000 Kč, 1 946 000 Kč, 121 847 Kč a 47 474 Kč (výroky III - VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. -428, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 10 815 Kč, ve výrocích III a IV, ve výroku V co do částky 92 565 Kč a ve výroku VI co do částky 5 863 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku VI ohledně částky 21 612 Kč a ve výroku VII rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se svou žalobou podanou dne 3. 9. 2019 (následně upřesňovanou) domáhal zaplacení částky 2 248 861 Kč jako náhrady majetkové újmy ve výši 248 861 Kč (sestávající z nákladů na obhajobu ve výši 184 767 Kč a z cestovného k úkonům trestního řízení ve výši 64 094 Kč) a nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč (z toho 1 946 000 Kč za samotné trestní stíhání a 54 000 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení), vzniklých žalobci v souvislosti s trestním stíháním jeho osoby, zahájeným usnesením policejního orgánu ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. OKFK-124311/TČ-2013-251002, ukončeného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. -100, jímž byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zproštěn.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti výroku I v rozsahu, v němž byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně III, IV, V co do částky 92 565 Kč a VI co do částky 5 863 Kč, a proti výroku II v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku VI co do částky 21 612 Kč.

Nejvyšší soud dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, v níž tento soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI ohledně částky 21 612 Kč a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, není objektivně přípustné podle ustanovení Z toho důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami, které se daného nároku týkaly.

Dovolatelem předestřená „otázka aplikace o. z. v případě náhrady škody způsobené trestním stíháním probíhajícím za účinnosti obou občanských zákoníků“, jejímž prostřednictvím dovolatel prosazuje, že na úkony obhajoby provedené po 1. 1. 2014 je namístě aplikovat nový , podle něhož lze za škodu považovat již vznik dluhu, přestože takový dluh nebyl dosud uhrazen,přípustnost dovolání podle nezakládá. Oproti mínění dovolatele otázka,zda se při posouzení nároku na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení poškozeného vzniklých v souvislosti s jeho trestním stíháním má použít (pro účely vymezení právního pojmu „škoda“) ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „ “ nebo „OdpŠk“, subsidiárně , , či , , byla v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena a napadený rozsudek odvolacího soudu ohledně ní nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , vysvětlil, že v případě škody způsobené nezákonným trestním stíháním je okamžik zahájení trestního stíhání ve smyslu , , dále též jen „o. z.“ (podle něhož právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů) rozhodný z hlediska úvahy, který právní předpis použít při posouzení nároku na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, neboť vydání (nezákonného) usnesení o zahájení trestního stíhání je oním okamžikem porušení povinnosti. Nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. naplnění (všech) podmínek odpovědnosti státu, naopak rozhodnou skutečností pro určení použitelné právní úpravy není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. ). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. .

V posuzované věci bylo usnesení o zahájení trestního stíhání vydáno dne 3. 4. 2013, tj. před účinností , , a odvolací soud správně aplikoval úpravu obsaženou v zákoně č. , .

Řešení přijaté odvolacím soudem je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která byla shledána ústavně konformní a od níž dovolací soud neshledává důvod se odchýlit ani na podkladě podaného dovolání. Uvedený závěr je rovněž v souladu s převažujícím míněním vyjádřeným v odborné literatuře [srov. SIMON, P. . In: IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, a dále BEZOUŠKA, P. . In: HULMÁK, M., a kol. VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( –3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 2026, či VOJTEK, P. . In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. : Komentář, Svazek VI ( -3081). Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014], přičemž opačný závěr se v odborné literatuře vyskytuje ojediněle (srov. VOJTEK, P. . In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 221).

Dovolání nečiní přípustným ani požadavek dovolatele, aby dovolací soud (ve vztahu k aplikaci § 647 a násl. o. z.) posoudil jinak otázku řešenou v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, uveřejněný pod číslem 60/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – pozn. Nejvyššího soudu), tedy tam přijatý závěr, že předběžné projednání nároku podle § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk není řízením před orgánem veřejné moci ve smyslu § 648 o. z.; pravidlo o prodloužení promlčecí lhůty podle § 652 o. z. se proto v takovém případě nepoužije.

Podle názoru dovolatele se výklad provedený dovolacím soudem příčí základním občanskoprávním zásadám (princip důvěry občana ve fungování veřejné moci a zásada rovnosti před zákonem) a měl by být překonán. Dovolací soud však neshledává důvody k jinému posouzení výše uvedené právní otázky. Opakovaně totiž konstatoval, že z povahy předběžného projednání nároku vyplývá, že poškozený již v jeho rámci musí mít k dispozici veškeré potřebné informace pro to, aby mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Nemůže být tedy zaskočen tím, že v případě absence dobrovolného plnění ze strany státu bude muset tentýž nárok uplatnit u soudu (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 79/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá přivodit ani námitka dovolatele, opřená o odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž „je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, pokud absentuje jakákoli reakce odvolacího soudu na výhrady odvolatele, a jako takové zatěžuje řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pročež je namístě zásah dovolacího soudu“. Uvedená námitka není dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle , ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení věty druhé jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Navíc lze doplnit, že z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle věty první, , části věty před středníkem a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 1. 2024

JUDr. Pavel Simon předseda senátu