Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3435/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 2. 2017 č. j. -102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017 č. j. -142, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. -167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů vydaných v řízení o náhradě nemajetkové újmy podle o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a 3d (dále jen "") ve spojení s a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy pouze konstatovaly porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě v soudním řízení, ale nepřiznaly mu finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu v jím požadované výši 1 050 000 Kč. K porušení výše uvedených práv mělo dojít zejména tím, že se soud prvního stupně dopustil nepřípustného excesu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění a dále tím, že odvolací soud odůvodnil nepřiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě tak, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen a byl mu vyměřen nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel má za to, že pouhé konstatování porušení práva je naprosto nedostatečné a nenapravuje chyby, kterých se soudní soustava dopustila.

Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po vedlejším účastníkovi (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím, jakožto nároku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. . Stěžovatel byl v tomto trestním řízení uznán vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008, a odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců a k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč. Ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutím trestních soudů v dané věci byly zdejším soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (usnesení

sp. zn.

a

).

V řízení podle uložil Obvodní soud pro Prahu 7 vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 63 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl jeho žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 987 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu co do částky 63 000 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítacím výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II). Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

). Podle platí, že ".[z]adostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo." Platná právní úprava tedy připouští, že přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nemusí být vždy přiznáno v penězích. Tento stav přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladná se zárukami plynoucími z , jakož i y (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

Domněnce stěžovatele, že pochybení spočívající v nepřiměřené délce řízení, musí vždy "automaticky", bez dalšího vést k přiznání náhrady v penězích, pak nelze přisvědčit. Příslušná zákonná úprava totiž ponechává na civilních soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď konstatovaly porušení práva, anebo nadto přiznaly též náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to v přiměřené výši.

Ústavní soud ověřil, že individuální okolnosti stěžovatelova případu svědčí o tom, že výroky ústavní stížností napadených rozhodnutí je třeba považovat za ústavně konformní. Soudy své rozhodnutí řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily a závěry v nich obsažené přiléhavě opřely o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. nebo rozsudky sp. zn. či ), jakož i zdejšího soudu (např. usnesení

sp. zn.

nebo nález

sp. zn.

). Zcela korektně přihlížely k tomu, že vedlejší účastník v rámci předběžného uplatnění nároku konstatoval, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, avšak nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. Podstatným se pak jeví, že v rámci předběžného uplatnění nároku bylo konstatováno porušení práva a soudy poskytly stěžovateli zadostiučinění formou zmírnění ukládaného trestu.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu