Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4248/18

Ústavní soud rozhodl Vojtěchem Šimíčkem soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Šimůnkové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 2924/2018-331, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jím mělo být porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i principy definující demokratický právní stát.

2. Z napadeného usnesení se podává, že podle Nejvyššího soudu nebyla námitka místní nepříslušnosti soudu vznesená podle ustanovení žalovanou Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem, opožděná, a proto bylo v kasačním výroku Nejvyššího soudu citované usnesení Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích zrušeno a věc byla jmenovanému okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle vysvětluje, proč je podle jejího názoru námitka místní nepříslušnosti vznesena žalovanou opožděně. Nadto Nejvyšším soudem prezentované věcné posouzení námitky místní nepříslušnosti považuje stěžovatelka za chybné a její vznesení účelové. V závěru ústavní stížností pak stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci podle ustanovení .

4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní podmínky řízení vyžadované , což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení . V daném případě shledal, že tomu tak není.

5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je, v souladu s y, úkolem všech obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů ochrany základních práv.

6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov.

sp. zn.

ze dne 16. 2. 2011 a další rozhodnutí, která jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, ještě nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. právě již citované usnesení

sp. zn.

).

7. Přes námitky stěžovatelky, v nichž mj. rozporuje právní názor Nejvyššího soudu týkající se otázky včasnosti vznesení námitky místní nepříslušnosti, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na vrácení věci nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde ze strany Nejvyššího soudu o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka i nadále uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle písm. d) y], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele; jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu pak zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu .

8. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici (...) a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. bod 30 nálezu

sp. zn.

), souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace nicméně v nyní projednávané věci nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo. Stěžovatelka má tedy možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva.

9. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení jako nepřípustnou odmítnout.

10. Za této procesní situace se Ústavní soud již dále nezabýval návrhem na přednostní vyřízení této věci podle ustanovení , jelikož by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj