Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3802/2022

28 Cdo 3802/2022-333

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně G. A.,narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému P. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, o zaplacení částky 16.046.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022, č. j. -251, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2021, č. j. -184, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 16.046.250,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16.500.000,- Kč, jdoucím od 16. 11. 2016 do 28. 11. 2018, ve výši 9 % ročně z částky 16.491.772,- Kč, jdoucím od 29. 11. 2018 do 10. 1. 2019, a ve výši 9,75 % ročně z částky 16.046.250,- Kč, jdoucím od 11. 1. 2019 do zaplacení (výrok I.). Žalobkyni dále uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 389.186,82 Kč (výrok II.).

K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. -251, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že jejich výši určil částkou 648.644,70 Kč; jinak i v nákladovém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 185.638,20 Kč (výrok II.).

Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 11. 2019 domáhá na žalovaném zaplacení částky 16.046.250,- Kč s tvrzením, že dne 15. 11. 2016 byly ve veřejné dražbě prodány nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobkyně zapsané na listu vlastnictví č. XY, katastrální území XY, za částku 16.500.000,- Kč a výtěžek dražby byl použit na úhradu dluhů žalovaného, ačkoli ve smlouvě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů uzavřené mezi účastníky řízení dne 24. 3. 2005 si účastníci řízení ujednali, že do společného jmění manželů nespadají žádné závazky a případné budoucí závazky má povinnost uhradit ten z účastníků, který je převzal. Žalobkyně v žalobě uvedla, že uvedenou částku požaduje z titulu regresního nároku na náhradu škody. Na výzvu soudu prvního stupně dle ustanovení a 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), se žalobkyně dne 11. 3. 2021 vyjádřila tak, že nárokovaný finanční obnos představuje částku, o kterou byla snížena hodnota jejího majetku, jestliže dluh, k jehož splnění byl zavázán výlučně žalovaný, byl uhrazen z majetku žalobkyně, a to v rozporu s výše zmíněnou smlouvou ze dne 24. 3. 2005, respektive smlouvou o vypořádání majetkových práv a práv a povinností společného bydlení po dobu po rozvodu, včetně vyživovací povinnosti ze dne 14. 9. 2005. Konstatovala přitom, že žalobou uplatněný nárok vznikl z „porušení povinnosti ze strany žalovaného, když neuhradil, k čemu byl povinen“, přičemž jej lze posuzovat jako regresní nárok dle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), odvíjející se od porušení smluvního ujednání ze strany žalovaného nebo též jako nárok na náhradu škody podle ustanovení o. z. vzniklé v důsledku exekuční dražby shora specifikovaných nemovitostí. Naznačené vyjádření ze dne 11. 3. 2021 soud prvního stupně – jehož názor aproboval i odvolací soud – hodnotil jako změnu žaloby ve smyslu ustanovení , již usnesením ze dne 22. 6. 2021 připustil, neboť dovodil, že došlo ke změně skutkových okolností. Opodstatněnou následně oba soudy nižších stupňů shledaly námitku promlčení vznesenou žalovaným, pročež žalobnímu žádání nevyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Brojí proti kvalifikaci procesního úkonu učiněného podáním ze dne 11. 3. 2021, jímž reagovala na výzvu soudu prvního stupně podle Dle názoru dovolatelky se nemůže jednat o změnu žaloby, jelikož skutečnosti pro věc rozhodné jsou dostatečně vylíčeny v samotné žalobě a podáním ze dne 11. 3. 2021 žalobkyně pouze dovylíčila skutkový stav a právní názor na něj. Skutková tvrzení předkládaná po celou dobu řízení ze strany žalobkyně pokládá za naprosto konzistentní. Má za to, že od počátku řízení tvrdila a prokazovala, že majetková sféra žalobkyně byla ponížena o žalovanou finanční sumu z důvodu úhrady dluhů žalovaného. Domnívá se, že tzv. totožnost skutku zůstala v průběhu řízení zachována, a tudíž promlčení žalovaného nároku nenastalo. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku soudu odvolacího i soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil nesouhlasně a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších instancí označil za komplexní a přesvědčivé. Vyjádřil přesvědčení o promlčení žalobou vymezeného nároku i v případě, že by v řízení nedošlo ke změně žaloby. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu ustanovení přípustné pro řešení dovolatelkou předložené otázky procesního práva, zda uvedení dalších tvrzení žalobkyně v doplňujícím vyjádření v řízení před soudem prvního stupně představovalo změnu žaloby ve smyslu ustanovení Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení vymezené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Procesní úkony se od hmotněprávních úkonů liší především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí, nebo po nich následují. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , jež bylo uveřejněno pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. , dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).

Změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. ). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. , jakož i přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci nelze přisvědčit konkluzi odvolacího soudu, že se žalobkyně podáním ze dne 11. 3. 2021 domáhala změny žaloby. Z obsahu spisu je patrné, že žalobkyně svůj požadavek na zaplacení částky 16.046.250,- Kč s příslušenstvím od počátku odvíjela od stále stejných skutečností, tj. že ve veřejné dražbě byl udělen třetí osobě příklep k nemovitostem ve výlučném vlastnictví žalobkyně a výtěžek dražby posloužil k uspokojení pohledávek vedených výhradně vůči žalovanému, a to i přesto, že si účastníci řízení ve smlouvě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 24. 3. 2005 ujednali, že do společného jmění manželů nespadají žádné závazky a případné budoucí závazky má povinnost uhradit ten z účastníků, který je převzal. Judikatura dovolacího soudu je přitom pevně ukotvena v závěru, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž je odvozen žalobní požadavek. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; případná právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud závazná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. ). V přítomné věci podání ze dne 11. 3. 2021 změnou žaloby ve smyslu ustanovení není, neboť jím nebyl změněn ani rozsah a kvalita požadovaného plnění a ani skutkový základ nároku. Žalobkyně uvedeným podáním pozměnila (rozšířila) svoji právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby). Odvolací soud pominul, že změna názoru účastníka řízení o tzv. právním důvodu žaloby a ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek jiného hmotněprávního ustanovení zákona nepředstavují podle ustálené judikatury dovolacího soudu změnu žaloby ve smyslu ustanovení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. ). Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud význam podání ze dne 11. 3. 2021 dovozoval též z okolností, jež se z obsahu onoho podání nikterak nepodávají, a tudíž na právní kvalifikaci naznačeného procesního úkonu nemohou mít vliv (viz bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Z předestřeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu kvalifikující podání žalobkyně ze dne 11. 3. 2021 jako změnu skutkového základu věci správný není. Přitom jde o závěr, jenž se stal významný i pro posouzení hmotněprávní otázky, zda žalobkyní uplatňované právo promlčeno je, či není (ve smyslu ustanovení § 629 a násl. o. z.). Vzhledem k přijaté konkluzi o promlčení práva se pak odvolací soud již náležitě nezabýval ostatními pro věc rozhodnými okolnostmi a v tomto směru úvahy soudu prvního stupně neprověřil.

S ohledem na přípustnost dovolání žalobkyně se Nejvyšší soud zabýval též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami ve smyslu ustanovení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). Dovolací soud nesdílí názor žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný či překvapivý. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ). V posuzované věci žalobkyně byla schopna koncipovat na základě dovoláním dotčeného rozhodnutí projednatelné dovolání, v němž argumentačně vystihla důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným a opodstatněným, pročež je zřejmé, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vytýkaným deficitem netrpí; rozsudek odvolacího soudu tak není nepřezkoumatelný. Rozsudek odvolacího soudu přitom nelze považovat ani za překvapivý. Rozhodnutí odvolacího soudu by totiž mohlo být překvapivé jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ); o takový případ však v projednávané kauze nejde.

Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení , a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a odst. 2, věta první, ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 2. 2023

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu