Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 582/2021

23 Cdo 582/2021-1117

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. K., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované ARMATURY Group a. s., se sídlem v Dolním Benešově, Nádražní 129, identifikační číslo osoby 25572881, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, o zaplacení částky 1.440.700 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 618.000 Kč s příslušenstvím a odstranění díla, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2020, č. j. -998, , takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.424,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. -895, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2020, č. j. -969, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.440.700 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení (výrok II.). Dále rozhodl, že R. K. jako žalovaný ze vzájemné žaloby je povinen zaplatit žalované částku 618.000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a zamítl žalobu, aby R. K.l jako žalovaný ze vzájemné žaloby zaplatil žalované úrok z prodlení ve výroku blíže konkretizovaný (výrok IV.). Soud též uložil R. K. jako žalovanému ze vzájemné žaloby povinnost na vlastní náklady odstranit – demontovat – dílo zhotovené na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi ním jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem dne 24. 2. 2009, tedy a) zesílení nosníků jeřábové dráhy v délce 36 m v části bývalé obrobny provozovny ARMATURY Group a. s., Dolní Benešov, Nádražní 129, pro nosnost 16 tun (dodávka ocelové konstrukce, montáž ocelové konstrukce, ochranné nátěry); b) prodloužení stávající jeřábové dráhy určené pro mostový jeřáb o nosnosti 16 tun o délce 36 metrů, jež je umístěno ve výšce 8,25 metrů nad úrovní podlahy a je složeno z 6 polí o délce cca 6 metrů, kdy každé pole se skládá ze svařovaného podélného nosníku profilu I o výšce 610 mm a šířce v horní části 300 mm, to vše ve lhůtě do 1 měsíce ode dne právní moci rozsudku (výrok V.). Současně rozhodl o povinnosti R. K. jako žalovaného ze vzájemné žaloby nahradit žalované náklady řízení ve výroku specifikované (výrok VI.), o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení státu (výrok VII.) a o vrácení částky ve výši 2.520 Kč ze složené zálohy na provedení důkazu žalované (výrok VIII.).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. -998, , rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II., III., V. a VI. potvrdil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII. o nákladech řízení státu změnil (druhý výrok) a odmítl odvolání žalobce proti výroku VIII. rozsudku soudu prvního stupně (třetí výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok) a zastavil řízení o odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně o vyčíslení nákladů řízení státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby a ve výrocích III. a V., jimiž bylo vyhověno vzájemné žalobě, podal žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. V konkrétnosti dovolatel formuluje právní otázky, které se týkají:

a) Neprovedených důkazních návrhů ke stavu díla v době jeho předání.b) Možnosti vrácení plnění ze smlouvy o dílo, která zanikla odstoupením, je-li předmětem díla montáž, a výkladu písemně uzavřené smlouvy o dílo.

Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje na nepřípustné a nedůvodné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

K návrhu dovolatele Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. , dle odložil do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., III., V. a VI., a dále v rozsahu druhého a čtvrtého výroku o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel předně namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce posouzení nadbytečnosti navržených a neprovedených důkazů.

Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud uvádí, že podle není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. ).

Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. , neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. ).

Těmto požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud dostál, potvrdil-li závěr soudu prvního stupně, který se dostatečně vypořádal s důvody, pro které pro nadbytečnost neprovedl důkazy označené v bodě 39 a 40 rozsudku soudu prvního stupně (dále pak bod 30, 31 a 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže dovolatel s tímto závěrem odvolacího soudu polemizuje a odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která vychází ze závěrů výše uvedených, přehlíží, že soud prvního stupně rozhodoval o nadbytečnosti provedení označených důkazů za situace, kdy o existenci vad díla v době jeho předání objednateli a jejich přesné specifikaci učinil dostatečná skutková zjištění. Odvolací soud následně k námitce dovolatele ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů uzavřel, že soud prvního stupně řádně vysvětlil, z jakých důvodů tyto důkazy neprovedl, neboť provedenými důkazy byl skutkový stav věci zjištěn dostatečně a úplně. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by rozhodnutí soudů bylo v rozporu s požadavky vymezenými výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí. Dovozuje-li dále dovolatel na tomto základě, že však v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav o skutečném stavu díla v době jeho předání, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. ).

Druhý okruh dovolacích námitek směřuje vůči důvodům, pro které odvolací soud potvrdil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného ze vzájemné žaloby na vlastní náklady odstranit – demontovat – dílo zhotovené na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi ním jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem dne 24. 2. 2009.

Z obsahu dovolání plyne, že dovolatel odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně) vytýká, že si pro účely posouzení důvodnosti vzájemné žaloby nepoložily v rovině právní otázku, zda předmětem díla byla samostatná věc v právním smyslu, nebo zda zhotovitelem dodané zboží bylo použito tak, že se ve smyslu , (dále jen „obč. zák.“) stalo součástí věci jiné. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelem předestřená právní otázka byla posouzena soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud.

Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. ). Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. ). Za této situace nemůže Nejvyšší soud zpochybnit právní posouzení odvolacího soudu, které je založeno na úvaze soudu prvního stupně o tom, že jeřábová dráha není součástí haly, neboť tuto lze demontovat a vrátit, aniž by demontáž ocelové konstrukce měla vliv na celkovou statickou únosnost haly a stabilitu objektu, a tato hala bude i po demontáži prodloužení jeřábové dráhy plně způsobilá k dalšímu provozu.

Není-li zpochybněn shora uvedený závěr o tom, že jeřábová dráha není součástí haly, nemohou dále obstát ani další odkazy dovolatele na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 81/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť závěry tohoto rozhodnutí sledují právě opačnou situaci, kdy i přes výhradu vlastnického práva zaniklo vlastnické právo k věcem, které byly součástí předmětu plnění, v důsledku jejich „zapracování“ do nemovitosti. Obdobně pro tvrzení dovolatele o nesprávném právním posouzení není přiléhavý ani odkaz na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , neboť i v tomto případě dovolatel pomíjí, že odvolací soud výhradu vlastnického práva posuzoval za situace, kdy jeřábová dráha nebyla součástí haly. Z posledně odkazovaného rozsudku je tak pro věc významný naopak závěr, dle kterého je-li věc užita při provedení díla způsobem, v jehož důsledku se stává součástí předmětu díla, jenž však není spojen s jejím zánikem (např. nestane se součástí jiné věci), zůstává věcí v právním smyslu, a je-li vlastníkem takové věci třetí osoba, vlastnictví samotným včleněním věci do předmětu díla nepozbývá.

Závěr o nepřípustnosti dovolání nemohou zvrátit ani dovolací námitky, kterými dovolatel napadá výklad obsahu smluvního ujednání o výhradě vlastnického práva učiněný soudy nižších stupňů o tom, že předmět díla (jeřábová dráha) je dle ujednání účastníků do úplného zaplacení ceny ve vlastnictví zhotovitele (dovolatele). Je tomu tak proto, že ani dovolatelem předkládaný výklad smluvního ujednání by nevedl k jinému závěru, než k jakému při svém právním posouzení dospěl odvolací soud. Otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ).

Pro právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně, které odvolací soud přejal, je rozhodující úvaha, že předmětná smlouva o dílo zanikla odstoupením objednatele od smlouvy ke dni 18. 12. 2009 s tím, že předmět díla (jeřábová dráha) není součástí haly. Poukázal-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) na ujednání smluvních stran, dle kterého je jeřábová dráha ve vlastnictví zhotovitele až do úplného zaplacení kupní ceny, jednalo se pouze o podpůrný argument k argumentům zásadním, o něž soud své rozhodnutí opírá. Tím je skutečnost, že jeřábovou dráhu lze demontovat a vrátit. Za této situace nelze soudům nižších stupňů ničeho vytknout, jestliže dále postupovaly dle , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ke kterému dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi již opakovaně uvedl, že zanikne-li smlouva uzavřená v režimu obchodního zákoníku odstoupením, vypořádají se účastníci smlouvy, není-li ujednáno jinak (srov. obch. zák.), podle zásad stanovených v obch. zák., podle něhož strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle (srov. např. rozsudky ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. , a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , rozsudek ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7502, a usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. , uveřejněné tamtéž pod číslem C 7503).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , dovolací soud dále uvedl, že jde-li o smlouvu o dílo, je takto upravený způsob vypořádání doplněn (speciálně upraven) o pravidla vzájemného vypořádání účastníků smlouvy o dílo upravená v ustanoveních § 543 až 545 a v ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. ).

Podle ustanovení § 543 obch. zák. má-li ke zhotovené věci vlastnické právo zhotovitel a závazek provést dílo zanikne z důvodu, za který neodpovídá objednatel, je objednatel oprávněn požadovat zaplacení ceny věcí zhotovitelem od něho převzatých, které zhotovitel zpracoval při provedení díla nebo které nelze vrátit. Nárok objednatele na náhradu škody tím není dotčen (odstavec 1). Zanikl-li závazek provést dílo z důvodu, za který odpovídá objednatel, je objednatel oprávněn požadovat úhradu toho, o co se zhotovitel obohatil (odstavec 2).

Podle ustanovení § 544 obch. zák. má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá (odstavec 1). Zanikl-li závazek v případech uvedených v odstavci 1 z důvodů, za něž odpovídá objednatel, může zhotovitel požadovat úhradu ceny věcí, které účelně opatřil a jež se zpracováním staly součástí zhotovované věci, pokud cena těchto věcí není zahrnuta v nároku zhotovitele podle § 548 odst. 2 (odstavec 2).

Podle ustanovení § 545 obch. zák. ustanovení § 544 obch. zák. platí obdobně v případech, kdy předmětem díla je montáž, údržba, oprava nebo úprava věci.

Právě z posledně citovaného pravidla pak zjevně vyplývá dovolatelem dále zpochybněný závěr odvolacího soudu, že nároky z odpovědnosti za vady díla a režim odstoupení od smlouvy jsou shodné v případě, je-li dílem jak zhotovení věci, tak oprava nebo úprava, a proto pro samotné posouzení právních následků odstoupení od smlouvy nepovažoval za významné námitky dovolatele o tom, že v daném případě nešlo o zhotovení nové věci, ale o úpravu věci již existující. Jelikož se tento závěr odvolacího soudu podává přímo z textu dotčené právní úpravy, přípustnost dovolání prostřednictvím této otázky založit nelze (shodně např. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. ).

Dovolatel dále v této souvislosti namítá, že odvolací soud pochybil tím, že na danou věc neaplikoval závěry Nejvyššího soudu o způsobu vypořádání účastníků smlouvy o dílo po zániku smlouvy pro případ, že předmětem smlouvy o dílo (byla také) montáž, údržba oprava nebo úprava věci. V této souvislosti dovolatel odkazuje na řadu rozhodnutí, ve kterých se dovolací soud zabýval aplikací § 544 odst. 1 obch. zák. Z obsahu dovolání však není zřejmé, jaký význam pro projednávanou věc odkaz na tyto závěry dovolatel dovozuje, neboť ve zde projednávané věci nároky zhotovitele z titulu bezdůvodného obohacení po zrušení smlouvy o dílo nebyly dovolatelem uplatňovány, a proto ani nebyly posuzovány soudy nižších stupňů. Z obsahu spisu se podává, že dovolatel uplatňoval nárok z titulu doplatku ceny díla, který však dle závěrů soudu prvního stupně nevznikl, neboť dílo nebylo řádně ukončeno a dále smlouva zanikla odstoupením objednatele ke dni 18. 12. 2009. Tyto závěry soudu prvního stupně, které věcně potvrdil i odvolací soud, dovolatel nijak nesporuje. Nadto v samotné otázce aplikace § 544 odst. 1 obch. zák., nelze pominout, že tento způsob vypořádání bezdůvodného obohacení, který je speciální k § 351 obch. zák., se uplatní toliko tehdy (jak plyne se shora odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu), jestliže má ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel, či jde dle § 545 obch. zák. o montáž, údržbu, opravu nebo úpravu věci, a současně věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli. V projednávané věci však nalézací soudy rozhodovaly za situace, kdy ze skutkových zjištění bylo prokázáno, že předmět díla (jeřábovou dráhu) lze demontovat a vrátit zhotoviteli. Otázky spojené s aplikací obch. zák. v projednávané věci proto nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu žalované ze dne 8. 4. 2021 na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. , kterým k návrhu dovolatele dovolací soud dle odložil do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu v rozsahu shora uvedeném. Ve své rozhodovací praxi dovolací soud zastává závěr, že návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). (K tomu viz obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. .) Přiměřeně se uvedené závěry uplatní i pro návrh žalované na zrušení rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 5. 2021

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu