Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4579/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 5. 11. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 27. 5. 2008, čj. -104. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalovanému muzeu bylo uloženo vydat mu automobil zn. A. D. (č. motoru 423), rok výroby 1910. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému muzeu na náhradu nákladů řízení 5.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení na straně žalovaného muzea nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 16. 6. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 27. 5. 2008, čj. -104, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení částkou 9.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo,

a dospěl k závěru, že odvolání nelze shledat opodstatněným.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce se žalobou domáhá vydání osobního automobilu historické hodnoty, který je v současné době v expozici žalovaného muzea. Žalobce byl v roce 1971 odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze 17. 12. 1971, sp. zn. , pro tehdy trestný čin opuštění republiky, a to i k trestu propadnutí majetku; uvedený osobní automobil převzal bývalý O. n. v. B. IV a převedl jej na žalované muzeum. Podle , o soudní rehabilitaci, byl usnesením Městského soudu v Brně z 11. 1. 1991, sp. zn. 3 Rt 1463/90, zrušen uvedený rozsudek ze 17. 12. 1971 včetně výroku o propadnutí majetku nynějšího žalobce. Žalobce vyzval v roce 1991 žalované muzeum k vydání automobilu a po nevyhovění této výzvě podal žalobce žalobu o vydání automobilu podle , o mimosoudní rehabilitaci; žaloba žalobce byla však zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Brně z 18. 6. 1999, čj. -30 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně z 5. 12. 2000, sp. zn. ) s poukazem na ustanovení , když žalobce nebyl v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) českým státním občanem.

Odvolací soud na podkladě výsledků řízení před soudem prvního stupně v této právní věci (sp. zn. Městského soudu v Brně) poukazoval na to, že samotným zrušením výroku rozsudku trestního soudu podle ustanovení , o soudní rehabilitaci, nedošlo k obnovení vlastnického práva žalobce k jím uváděnému automobilu, takže nárok žalobce na vydání uvedeného automobilu mohl být uplatněn jen podle ustanovení , o mimosoudní rehabilitaci, ale s tímto svým nárokem žalobce v občanském soudním řízení neuspěl. Odvolací soud byl toho názoru, že uplatňuje-li žalobce svůj nárok reivindikační žalobou podle , musel by prokázat své vlastnické právo k movité věci, jejíhož vydání se domáhá, ale toto vlastnické právo žalobci nesvědčí. Ve vztahu mezi obecnými předpisy a předpisy restitučními je nutno předpisy restituční chápat jako předpisy speciální, které stanovily nápravu určitých (taxativně vymezených) majetkových křivd a stanovily okruh osob, které mohou být účastny této nápravy; tyto právní předpisy upravující danou problematiku neodporují ani zásadám platným v evropském justičním prostoru.

Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že žalobci nesvědčí ani finanční restituce ani naturální restituce, takže odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu žalobce zamítl; proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve smyslu ustanovení , a to i včetně rozhodnutí o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že vedlejší účastník řízení se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 3. 7. 2009 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne

3. 9. 2009 k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v . Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolaícho soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatel připomínal, že v tomto případě byl žalobce účasten soudní rehabilitace podle ustanovení a podle něho byla všechna soudní rozhodnutí vydaná vůči němu v trestním řízení soudním v roce 1971 zrušena včetně rozhodnutí

o propadnutí jeho majetku. Protože po vydání nenásledovalo vydání žádného dalšího právního předpisu, který by výslovně konkretizoval odstranění následků majetkových trestů uložených v trestním řízení soudním, nárok tohoto druhu mohl být v občanském soudním řízení uspokojen jen podle ,

o mimosoudních rehabilitacích, ovšem za podmínek v tomto zákoně výslovně stanovených; žalobce za této situace uplatnil proto nyní nárok na vydání jím uváděné movité věci s použitím obecného prostředku ochrany práva (tj. podle ).

Dovolatel nesouhlasí především se závěrem soudů obou stupňů, že tu restituční předpisy brání použití obecné právní úpravy, když tu nedošlo k automatické neplatnosti majetkových opatření toho druhu, jakým bylo propadnutí majetku ve prospěch státu, uložené v trestním řízení soudním. Dovolatel zastává názor, že „v právním státě je nemožné, aby stát přislíbil rehabilitovaným osobám nápravu majetkových křivd a ty pak zase posoudil selektivně ve vztahu k vlastním občanům“. Žalobce tu přišel v důsledku již zrušeného trestního rozhodnutí o konkrétní movitou věc, která je žalobci snadno vydatelná a její vydání nezpůsobí žádnou újmu nebo křivdu nezúčastněným subjektům; legalizace propadnutí této věci státu z doby totalitního režimu je paradoxní v době existujícího právního státu.

Ve vyjádření žalovaného T. m. v B. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného je přinejmenším sporné, zda je žalobce aktivně legitimován v tomto sporu. Případné obnovení vlastnických práv žalobce by tu bylo možné jen podle restitučních předpisů a v soudním řízení o vydání věci podle žalobce neuspěl, takže jde již o věc rozsouzenou. Stát tu ostatně nabyl žalobcem vymáhaný automobil v dobré víře a za těchto okolností by mělo být vlastnictví žalovaného k této věci již vydrženo.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v tomto případě svým rozsudkem ze 16. 6. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Protože v tomto případě žalobce svou žalobou uplatňoval nárok na vydání movité věci, která propadla ve prospěch státu podle rozhodnutí trestního soudu v roce 1971, jež pak bylo zrušeno podle ustanovení , o soudní rehabilitaci, vztahovalo se na projednávanou právní věc ustanovení , podle něhož jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle , splňují-li podmínky uvedené v

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc připadla vlastnictví státu, pokud je státním občanem ČR. stanoví i postup, jakým se má osoba rehabilitovaná podle domáhat do určité doby vydání svého majetku vůči povinné osobě (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, , uveřejněný pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Protože v daném případě žalobce uplatňoval svůj nárok na vydání věci výslovně podle obecných předpisů, musely se soudy obou stupňů zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o vydání věci podle ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o ochraně vlastnického práva předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž věc v rozhodné době (podle restitučních předpisů) převzal stát, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku), mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení předpisů restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát po i před 25. 2. 1948 (např. konfiskacemi, znárodněním, ale i jinými majetkovými opatřeními) podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.

S poukazem na uváděná ustanovení právních předpisů i na citované právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 . Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a vedlejší účastnici řízení (České republice – Ú. pro z. s. ve v. m.) v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů, vynaložených žalovaným T. m. v B. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů uvedenému žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelel, obsahujícímu v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 10. prosince 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu