Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 768/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2009, čj. - 143, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, čj. - 127, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008, čj. - 104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání věci. V ústavní stížnosti uvedl, že v období totality opustil ČSSR a usadil se v USA, kde také získal občanství. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 1971, sp. zn. , byl odsouzen za opuštění republiky a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a trest propadnutí majetku. V rámci výkonu trestu stát získal jeho osobní automobil Austro Daimler RZ BS 4488, rok výroby 1910. Po roce 1989 byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 1991, sp. zn. 3 Rt 1463/90, výše uvedený rozsudek zrušen v souladu s ustanovením , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel se poté obrátil na současného držitele předmětného automobilu, Technické muzeum v Brně, a požádal o jeho vydání. Vzhledem k tomu, že nedošlo k dobrovolnému vydání automobilu, stěžovatel podal žalobu na jeho vydání podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), avšak z důvodu nedostatku českého občanství v řízení neuspěl.

Stěžovatel se poté obrátil na obecné soudy se žalobou na vydání věci podle , o které bylo rozhodnuto shora označenými rozhodnutími, napadenými touto v ústavní stížností. Stěžovatel tvrdí, že při vydání těchto rozhodnutí obecné soudy porušily normy jednoduchého práva, přičemž toto porušení mělo ústavně právní charakter a zasáhlo do jeho lidských práv a základních svobod. Konkrétně mělo dojít k porušení , , a y ČR, , , , a a následujícíchd.

II.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, čj. - 104, zamítl žalobu, kterou stěžovatel požadoval, aby Technickému muzeu v Brně bylo uloženo vydat mu označený automobil. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek městského soudu potvrdil a m.j. konstatoval, že samotným zrušením výroku rozsudku trestního soudu nedošlo k obnovení vlastnického práva stěžovatele k předmětnému automobilu. Tento nárok mohl být uplatněn pouze podle , kde však stěžovatel neuspěl. Odvolací soud zdůraznil, že ve vztahu mezi obecnými a restitučními předpisy je nutno chápat restituční předpisy jako předpisy speciální, které stanoví nápravu určitých (taxativně vymezených) majetkových křivd a stanovily okruh osob, které mohou být účastny této nápravy.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že pokud stěžovatel svou žalobou uplatňoval nárok na vydání movité věci, která propadla ve prospěch státu podle rozhodnutí trestního soudu v roce 1971, jež bylo zrušeno podle , vztahovalo se na projednávanou věc ustanovení Podle této úpravy jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle , splňují-li podmínky uvedené v Na základě je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc připadla vlastnictví státu, pokud je státním občanem ČR.

Nejvyšší soud dále uvedl, že klíčovým pro právní posouzení věci je rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. . Podle něho oprávněná osoba, jejíž věc v rozhodné době (podle restitučních předpisů) převzal stát, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení , mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle restitučních předpisů. Nejvyšší soud odkázal také na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , které ve výkladu k právní otázce vztahů restitučních předpisů a obecných předpisů o ochraně vlastnického práva legalizuje přechod vlastnického práva na stát tam, kde restituční nároky nebyly včas nebo úspěšně uplatněny.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, týkajícími se vztahu restitučních a obecných předpisů a jejich aplikace na jeho případ.

K argumentům stěžovatele je předně třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména su ČR,d i mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Ve zkoumané věci k pochybení soudů nedošlo. Obecné soudy obou stupňů i Nejvyšší soud náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu , vysvětlily vzájemný vztah restitučních zákonů a , dopadajících na předmětnou věc. Opřely se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a o stanovisko Ústavního soudu sp. zn. , které je na danou věc (ačkoli stěžovatel tvrdí opak) plně aplikovatelné. Na základě skutkových i právních zjištění učinily právní závěry, které řádně odůvodnily a v podrobnostech nelze než na jejich odůvodnění odkázat. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.

Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, které uvedl v ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu