Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2795/13

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Arch. Jasana Buriny, zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2013, č. j. - 220, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně z důvodů porušení y, y a d (dále jen " ").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel v roce 2004 žalobou proti Technickému muzeu v Brně domáhal vydání automobilu zn. Astro Daimler z roku 1910. Žaloba byla odůvodněna tím, že byl stěžovatel v roce 1971 odsouzen pro trestný čin opuštění republiky k trestu mimo jiné propadnutí předmětného automobilu. Odsuzující rozsudek pak byl v rámci soudních rehabilitací zrušen. Stěžovatel poukazoval zejména na závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 6. 10. 1999. Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008, č. j. - 104, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, č. j. - 127. Dovolání pak bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, č. j. -143. Proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu si stěžovatel nepodal ústavní stížnost.

3. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, č. j. - 127 byla stěžovatelem dne 30. 8. 2011 podána žaloba pro zmatečnost, kterou stěžovatel odůvodnil tím, že předsedkyní odvolacího senátu, který rozhodoval v původním sporu, byla JUDr. Milena Pechová, která je bývalou členkou KSČ, což potvrzuje seznam, uveřejněný na webu ministerstva spravedlnosti. Z titulu jejího členství v KSČ ji stěžovatel považuje za podjatou, a tudíž vyloučenou z rozhodování jeho věci. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2012, č. j. - 195 byla stěžovatelova žaloba pro zmatečnost zamítnuta a žalobci bylo uloženo uhradit žalovanému náklady řízení. Soud vyšel z ustálené judikatury, podle které v případech, kdy důvodem namítaného vyloučení rozhodujícího soudce je jeho členství v KSČ, je třeba prokazovat nejen samotné členství v KSČ, ale též kritéria subjektivní, tedy to, zda se konkrétní osoba dopustila určitého jednání v souvislosti s daným řízením, u něhož by právě s přihlédnutím k jeho předchozímu členství bylo možné pochybovat o jeho nepodjatosti. Stěžovatel v projednávané věci žádný z důvodů subjektivních (nad rámec členství soudkyně v KSČ) neuváděl. Odvolací soud pak napadeným rozsudkem poukázal na judikaturu Ústavního soudu k obdobným otázkám a potvrdil napadené rozhodnutí, stěžovatel byl v napadeném usnesení řádně poučen o možnosti podat proti němu dovolání.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci o podjatosti uvedené soudkyně a zamítnutí žaloby pro zmatečnost považuje za protiústavní porušení svých práv podle y, y a y. Stěžovatel ve své stížnosti neuvedl, zda si proti napadenému usnesení podal dovolání či nikoli, nicméně napadá jí jen rozhodnutí odvolacího soudu v časové návaznosti na jeho doručení.

II.

5. Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou.

6. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004

sp. zn.

(U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( , ve znění ). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. byl pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.

7. Ze srovnání dosavadní a nové právní úpravy dovolání je zřejmé, že zákonodárce při vymezení podmínek jeho přípustnosti v podstatě převzal kritérium zásadního právního významu podle a odst. 3 , ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dílčí doplnění podmínek přípustnosti o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na tomto závěru nic nemění. Ústavní soud proto v souladu se svou dosavadní judikaturou [srov. např. nález ze dne 9. srpna 2007

sp. zn.

(N 125/46 SbNU 181), nález ze dne 5. srpna 2009

sp. zn.

(N 176/54 SbNU 209), bod 10] považuje i dovolání přípustné podle , ve znění , za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

8. V řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se Ústavní soud zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Je třeba zdůraznit, že jde vždy o otázku právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry.

9. Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle . Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle . V opačném případě by totiž byla jeho ústavní stížnost nepřípustná ( , ve znění ). Podrobněji je argumentace o nepřípustnosti ústavní stížnosti v případě nevyčerpání dovolání rozvedena v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013.

10. Poněvadž v dané věci stěžovatel nenapadl usnesení odvolacího soudu dovoláním před tím, než podal ústavní stížnost, nevyčerpal všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a jeho ústavní stížnost je tudíž nepřípustná ( , ve znění ).

11. Pokud by Ústavní soud nyní předloženou stížnost projednal, porušil by také princip subsidiarity ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, ústavní stížnost dle písm. d) y tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak konstatoval ve svém nálezu

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), ochrana ústavnosti, včetně základních práv a svobod, není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice ( y); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 9. 2012). Ústavní soud by tedy překročil své pravomoci, pokud by předloženou ústavní stížnost projednal bez toho, aby se k namítanému porušení práva na spravedlivý proces měl možnost nejdříve vyjádřit Nejvyšší soud.

12. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný v souladu s , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka