Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4867/2008

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 4. března 2004, č. j. -144, zrušil rozsudek ze dne 5. září 2001, č. j. -121, jímž Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 187.646,- Kč

a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 4. listopadu 2005 připustil změnu žaloby (v tom smyslu, že žalovanou částku mají žalovaní zaplatit žalobkyni s 26 % úrokem od 16. dubna 1998 do zaplacení) a poté rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 4. listopadu 2005, č. j. -252, změněné žalobě vyhověl

a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 187.646,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 4. listopadu 2002 do zaplacení (výrok I.), ohledně 26 % úroku z prodlení z částky 187.646,- Kč za dobu od 16. dubna 1998 do 3. listopadu 2002 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl

o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č. j. -307, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.) a změnil ho v zamítavém výroku II. tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 26 % úrok z prodlení z částky 187.646,- Kč od 16. dubna 1998 do 3. listopadu 2002 (výrok II.); současně ho změnil v nákladovém výroku III. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 1. července 1997 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), jejímž předmětem byly „nebytové prostory v rozsahu 142,83 m2 obchodních prostor v I. patře a 30 m2 ostatních prostor v objektu na ul. J. 8 a 10 v B.“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), že za užívání nebytových prostor měli žalovaní hradit žalobkyni nájemné ve výši 89.568,- Kč měsíčně se splatností vždy do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce a k takto dohodnutému nájemnému měli platit ještě 5 % DPH

a částku 2.700,- Kč měsíčně jako zálohu na energie a služby poskytované s užíváním nebytových prostor (dále jen „nájemné v širším smyslu“), že nájemní poměr skončil k 31. březnu 1998 a že za měsíce únor a březen 1998 (dále jen „žalované období“) žalovaní zaplatili žalobkyni na nájemném v širším smyslu pouze částku 5.847,- Kč.

Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu soudy především nepřisvědčily námitce, že žalovaní nejsou ve věci pasivně věcně legitimováni; z provedených důkazů totiž vyplynulo, že nájemní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanými jako nájemci, nikoliv tedy s A., s.r.o., se sídlem v B., J. 8/10, jako s nájemkyní, jak tvrdili žalovaní. Na takto zjištěném skutkovém základě pak oba soudy dovodily, že žalovaní (nájemci předmětných nebytových prostor) dluží žalobkyni (jejich pronajímatelce) za žalované období na nájemném v širším smyslu částku 187.646,- Kč. Proto žalobě vyhověly s odkazem na ustanovení a , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v žalovaném období, tj. ve znění do 2. prosince 1999; příslušenství pohledávky posoudily podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a a , kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle . Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud přiznal 26 % úrok z prodlení i za období od 16. dubna 1998 do 3. listopadu 2002, neboť dovodil, že není-li promlčen nárok na zaplacení žalované částky, nemůže být promlčeno ani příslušenství pohledávky za uvedené období.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli (s přihlédnutím k obsahu dovolání / , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „”/) o ustanovení V dovolání především namítli, že odvolací soud postupoval chybně, pokud při formulaci závěru o účastnících nájemní smlouvy nezjišťoval a nezabýval se skutečnou vůlí jednajících osob, ale „vycházel pouze z textu smlouvy“, v němž jsou pod rubrikou nájemce uvedena jména a adresy žalovaných s dodatkem „pod obchodním jménem A., s.r.o., J. 8/10, B.,  jako nájemci společně a nerozdílně ...“. Uvedli, že z provedených listinných důkazů nepochybně vyplývá, že nájemcem nebytových prostor podle nájemní smlouvy „je a byla obchodní společnost A., s.r.o.“, přičemž zdůraznili, že nájemní smlouvu uzavírali „jako jednatelé ... obchodní společnosti A., s.r.o.“, tedy nikoliv jako nájemci – fyzické osoby, nýbrž jako statutární orgány zmíněné společnosti. Dodali, že pokud ve vztahu k nájmu předmětných nebytových prostor „činili jako fyzické osoby kroky, které nakonec vyústily v uzavření nájemní smlouvy ... jednali jako zakladatelé obchodní společnosti před jejím vznikem“. Podle jejich mínění odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela pominul výkladový postup stanovený obč. zák. V této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. , z něhož podle jejich názoru vyplývá, že „vadu v označení osoby, která je účastníkem smlouvy lze výkladem ve smyslu obč. zák. odstranit objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a tak zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy“. Dále – v přesvědčení, že jsou pro tuto věc použitelná – odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech vedených pod sp. zn. , sp. zn.  , a sp. zn. . Měli tak za to, že odvolací soud „v rozporu se zjištěným skutkovým stavem“ nesprávně právně posoudil „otázku, kdo je na straně nájemce účastníkem nájemní smlouvy ... (a tedy v tomto řízení pasivně legitimovaným subjektem)“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění zákon

č. , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají

a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko

z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl, že dovolatelé v dovolání uvedli, že je podávají „proti všem … výrokům“ napadeného rozsudku, tedy nejen proti jeho potvrzujícímu výroku I., nýbrž i proti měnícím výrokům II. a III. a nákladovému výroku IV. Zastává však názor, že byť formálně napadli rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, ve skutečnosti měnící výroky II. a III. a nákladový výrok IV. nenapadli, neboť jejich dovolací námitky směřují – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání –  výlučně proti potvrzujícímu výroku I.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku I.) upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/

a c/

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle

V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 4. března 2004, č. j. -144, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. září 2001, č. j. -121, proto, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně subjektu, který jako nájemce uzavřel s žalobkyní jako pronajímatelkou dne 1. července 1997 nájemní smlouvu; k (hmotně)právnímu posouzení věci však nezaujal žádné stanovisko. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat

o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku I. podle Zbývá dodat, že přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku I. není způsobilé založit ani (nesprávné) poučení (obsažené v napadeném rozsudku), že dovolání je přípustné bez dalšího (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 51 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 140 v sešitě č. 6 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto

v tomto případě zásadně jen důvod podle ; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 19. července 2001, sp. zn. , a ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. , ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. , ze dne 25. září 2003, sp. zn. , ze dne 25. března 2004, sp. zn. , ze dne 27. května 2004, sp. zn. , a ze dne 7. října 2004, sp. zn. ). Otázka, kdo byl účastníkem nájemní smlouvy na straně nájemce, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybňují-li tedy dovolatelé nejprve správnost skutkového závěru, že právě oni byli nájemci předmětných nebytových prostor (poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků a jak měla být jejich vůle interpretována), a až v závislosti na tom správnost právního závěru týkajícího se pasivní věcné legitimace v daném sporu, napadají především správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první

a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. listopadu 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu