Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4053/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. J. C., s. k. p. ú. Ú. u. ř.  (n. p. v l.), advokát, 2) D. a. s., zastoupenému advokátkou, a 3) P. f. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, o dovolání žalovaného 2) D., a. s. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2009, č. j. -180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2008, č. j. -145, vyslovil, že „rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 14. 2. 2003, č. j. PÚ 558/91, se ve výroku II mění tak, že žalobkyně je vlastnicí (v tomto výroku označených) pozemků v katastrálním území R., s tím, že v ostatních částech výroku II, jakož i ve výrocích I a III zůstává (shora označené) rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu P. nedotčeno“ (výrok I); současně soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že pozemkový úřad rozhodnutím vydaným podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), určil, že žalobkyně není vlastnicí pozemků označených ve výroku II rozhodnutí. Včas podanou žalobou požádala žalobkyně soud o projednání této soukromoprávní věci účastníků v řízení podle části páté . V něm vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, která v zákonem stanovené lhůtě (výzvou ze dne 23. 9. 1991) uplatnila nárok na vydání pozemků  u pozemkového úřadu i u povinné osoby, Ú. u. ř., n. p., která ke dni účinnosti zákona nemovitosti ve vlastnictví státu držela ( zákona o půdě). Předmětné pozemky přešly v rozhodné době na stát vyvlastněním za náhradu, na základě rozhodnutí Okresního národního výboru P 6, odboru výstavby, ze dne 9. 10. 1978, č. j. Výst. 1630, 16299/P 859, 960, 990,  889 Ruz/78/Dr.Hr., ve spojení s rozhodnutím Národního výboru Hl. m. P. ze dne 7. 11. 1978, odboru výstavby, č. j. Výst./1-2795/78; účelem vyvlastnění byla budoucí výstavba „areálu Ú. u. ř. J. I“ na vyvlastňovaných pozemcích.  K účelu, pro který byly vyvlastněny,  však pozemky trvale neslouží. Uvažovaný areál nebyl nikdy vybudován, z původně navrženého komplexu osmnácti funkčně propojených staveb byly zhotoveny pouze některé, z nichž řada slouží k účelům  jiným,  které s uměleckými řemesly nesouvisejí (sklady jiného zboží, administrativní prostory, apod.). V takovém případě je naplněn důvod pro vydání vyvlastněných nemovitostí podle zákona o půdě.  Pozemky označené ve výroku I, větě prvé rozsudku, nejsou zastavěny a jejich vydání tudíž nebrání ani ust. zákona o půdě. V případě pozemků zastavěných soud prvního stupně vyslovil, že rozhodnutí pozemkového úřadu v tomto rozsahu „zůstává nedotčeno“.

K dovolání žalovaného 2) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění jen v tom, že se určuje, že žalobkyně je vlastnicí pozemků v tomto výroků označených a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 14. 2. 2003, č. j. PÚ 559/91 a dále se mění v tom, že žaloba se zamítá, pokud se jí žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí dalších pozemků uvedených ve výroku II (označeného) rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P.“ (výrok I). Spolu s rozhodnutím o věci samé odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. I on dospěl k závěru, že vyvlastněné pozemky trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny (§ 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě). Za nerozhodnou pro výsledek řízení označil i  námitku žalovaného 2), že předmětné pozemky získal při privatizaci státního majetku. Zjistil sice, že majetek státu, s nímž hospodařil státní podnik D. P., byl privatizován, podle privatizačního projektu schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 20. 3. 1992. Na základě rozhodnutí  Ministerstva kultury  ze dne 28. 4. 1992 byl tento majetek, spolu s vyčleněnou částí majetku podniku Ú. u. ř. P., s. p., převeden na F. n. m. Č. r., který  jej vzápětí vložil jako základní jmění do nově založené společnosti  D., a. s., druhého žalovaného (viz zakladatelská vyhotovená ve formě notářského zápisu dne 28. 4. 1992). K uvedeným zjištěním odvolací soud dodal, že převod majetku státu na jinou osobou při tzv. velké privatizaci podle , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), nemůže být překážkou pro vydání tohoto majetku v restituci. Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. a a v nich uvedené závěry o „prioritě restitučních nároků“. Soudu prvního stupně vytkl pouze nesprávnou formulaci výroku rozsudku, která nesleduje ustanovení procesního práva a znění výroku (formou změny rozsudku) upřesnil pouze tak, že při současném určení žalobkyně jako vlastnice pozemků (podle zákona o půdě) v rozsudkem dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu ( ); ohledně ostatních (zastavěných) pozemků žalobu zamítl ( ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, ve kterém výslovně uvedl, že rozsudek napadá v celém rozsahu. V otázce přípustnosti dovolání odkázal na poučení uvedené v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu a  uplatnil dovolací důvody podle a b) , tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítal, že v řízení nemohl náležitě bránit svá práva, neboť do něj byl přibrán až v jeho průběhu. Rozhodnutím soudu se cítí být poškozen, neboť přichází o část svého nemovitého majetku, aniž by tento stav zavinil. Majetek - včetně předmětných pozemků, které byly dříve vlastnictvím Ú. u. ř. P., s. p. - byl předmětem privatizace podle ; po schválení příslušného privatizačního projektu (dne 20. 3. 1992)  majetek podle zákona přešel na F. n. m. Č. r., který jej k 1. 5. 1992 převedl na nově vzniknuvšího žalovaného 2). Dovolatel nemohl ovlivnit ani skutečnosti o vyvlastnění pozemků, které nastaly v roce 1978. Na základě dostupné stavebně-technické dokumentace a rozhodnutí stavebního úřadu neměl důvodné pochybnosti o existenci areálu Ú. u. ř., jehož vybudování bylo účelem vyvlastnění. Na tom nic nemění ani skutečnost, že areál nebyl oplocen. Jiný závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu je založen na nesprávném hodnocení provedených důkazů, krom jiného i důkazu posudkem znalce Ing. Z. M. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu ztotožnila. Skutečnost, zda žalovaný 2) věděl o dříve uplatněném restitučním nároku, je i podle jejího názoru pro posouzení věci nezávažná. Závěr, že nedošlo k vybudování zamýšleného komplexu staveb, areálu Ú. u. ř., a tím i k naplnění účelu vyvlastnění, je zřejmá z výsledků rozsáhlého dokazování. Navrhla, aby dovolací soud „rozhodnutí soudů obou stupňů potvrdil“.

Jiní účastníci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12 ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , zabýval se tím, zda je přípustné.

Podle dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení , není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52).

O rozdílnost (diformitu) rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve shora uvedeném smyslu se v posuzované věci zřetelně nejedná.  Napadený rozsudek odvolacího soudu, byť jej formálně odvolací soud označil jako měnící, se od rozsudku soudu prvního stupně liší pouze formulací svého výroku, která lépe vyhovuje ustanovením a 250j , aniž by odvolací soud práva a povinnosti účastníků, jde-li o soudy rozhodovanou otázku určení vlastnictví podle zákona o půdě, posoudil odlišně. Nahlíženo z obsahového hlediska jedná se tudíž o rozsudek potvrzující ( ). A jelikož zde nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (odvolacím soudem /z obsahového hlediska/ potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozhodnutím tohoto soudu o věci samé), může být přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založena pouze ust. , tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tedy má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozdílně nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; ). Jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ), nemůže být přípustnost dovolání založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle , tedy pro nesprávné právním posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročník 2004, pod pořadovým číslem 132). Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Námitka dovolatele, že s ním soud nejednal od zahájení řízení a přibral jej do řízení až v jeho průběhu, je uplatněním dovolacího důvodu podle , tedy že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nelze. Konkrétní vada řízení judikaturní přesah nemá a rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní.

Nezávažné jsou i námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, která tento soud vedla k závěru o naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení zákona „oprávněným osobám budou vydány (i) nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitosti existují a trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny“. Jestliže dovolatel namítá, že účel deklarovaný v rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1978 byl naplněn, tedy že zamýšlený areál Ústředí uměleckých řemesel byl vystavěn, jde zde o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. , uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).

Ostatními námitkami dovolatel nastoluje otázku, zda může být překážkou vydání vyvlastněných pozemků okolnost, že tyto pozemky patřily k majetku, který dovolatel nabyl v rámci privatizace majetku státu podle Řešení této právní otázky odvolacím soudem je ve svém výsledku správné, byť k němu odvolací soud dospěl i na základě nikoliv zcela přiléhavých důvodů. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnost dovolatel nenapadá a účinně napadnout ani nemůže) je zde třeba připomenout, že restituční nárok byl žalobkyní jako oprávněnou osobou prokazatelně uplatněn  nejpozději 23. září 1991 (u osoby povinné, jakož i u pozemkového úřadu; zákona o půdě), tedy před převodem tohoto majetku státu  na žalovaného 2),  k němuž mělo dojít na základě rozhodnutí o schválení  privatizačního projektu (vydaného příslušným ministerstvem dne 20. 3. 1992), po vkladu majetku (spravovaného F. n. m. Č. r.) do základního jmění nově vzniknuvšího akciové společnosti, druhého žalovaného (viz notářský zápis o založení této společnosti ze dne 28. 4. 1992).

Podle může být majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Podle , věty první zákona o půdě povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; takové úkony jsou neplatné.

Jestliže při privatizaci majetku státu mělo dojít i k převodu pozemků, jež měly být vydány oprávněné osobě podle zákona o půdě, a stalo se tak v době, kdy o včas uplatněném nároku oprávněné osoby nebylo rozhodnuto, došlo tím k porušení jednak ustanovení a současně i ustanovení zákona o půdě. Právní úkon, který porušuje zákon, je podle neplatný, přičemž v případě porušení ustanovení zákona o půdě jde o důsledek v tomto ustanovení výslovně vyjádřený. Jde o důsledek, který nastává i tam, kde docházelo k převodu majetku v rámci tzv. velké privatizace podle (více k tomu srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněný v Souboru (civilních) rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3773, sešit 3, ročník 2007, popř. nález  Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. , nález ze dne 18.10.2001, sp. zn. , a mnohé další). Vydání pozemků žalobkyni jako oprávněné osobě nebrání ani ust. zákona o půdě, které se v posuzovaném případě neuplatní. Toto ustanovení - které bylo do zákona o půdě včleněno až novelou provedenou a podle něhož nelze vydat oprávněné osobě nemovitost, byla-li po 1. září 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci - se týká pouze nároků vzniklých v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 29/1996,  které v něm uvedená skupina oprávněných osob nemohla  uplatnit ve lhůtách dříve stanovených, pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 78, svazek 11, ročník 2002, popř. nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. ).

Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé založil (a s nímž, krom nepřípustných námitek skutkové povahy, polemizoval žalovaný 2) v  dovolání), je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ( ) a dovolání proti němu přípustné není ( ).

Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (, věta první, ).

V dovolacím řízení plně úspěšná žalobkyně má vůči dovolateli, žalovanému 2), právo na náhradu nákladů tohoto řízení v plné výši (243b odst. 5, věta první, a 142 odst. 1 ). K  nákladům na její straně patří odměna advokáta 5.000 Kč ( , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „vyhl.“), krácená při odmítnutí dovolání o polovinu, na částku 2.500 Kč (, vyhl.), sníženou dále o 50% na 1.225 Kč, jelikož v dovolacím řízení učinil zástupce žalobkyně pouze jeden úkon právní služby ( vyhl.). Krom odměny patří k nákladům žalobkyně i paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč ( vyhl. č. ) a částka 289,80 Kč odpovídající 19% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), celkem 1.814,80 Kč. Ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 20. října 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu