Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3253/2021

23 Cdo 3253/2021-697

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce V. H.,narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze, Letohradská 755/50, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/12, o zaplacení částky 99 580 000 Kčs příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2021, č. j. -656, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění:( )

V záhlaví uvedeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2019, č. j. -549, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 2. 2020, č. j. -607, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 99 580 000 Kč spolu s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Tento rozsudek, výslovně v plném rozsahu, napadl žalobce dovoláním.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “ Dovolání, které může být přípustné jen podle , přípustným neshledal.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel zakládá přípustnost svého dovolání v prvé řadě na tvrzení, že odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. , uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dostupného též, stejně ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) otázku, zda smlouva o prodeji podniku uzavřená dle a násl. , obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), která byla uzavřena v rozporu s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), a ve které byla kupní cena sjednána celkovou částkou bez rozlišení cen jednotlivých složek předmětu převodu (jednotlivých složek podniku), je neplatná v plném rozsahu, nebo jen částečně neplatná v příslušné části týkající se převodu nemovitých věcí, k nimž byl před jejím uzavřením uplatněn a nedořešen restituční nárok dle zákona o půdě.

Odvolací soud měl nesprávně řešit též otázku, kterou má dovolatel za dosud judikatorně neřešenou, zda právním následkem neplatnosti či částečné neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené dle a násl. obch. zák. je vznik odpovědnosti prodávajícího za právní vady podniku podle obch. zák. ve vazbě na ustanovení až 435 obch. zák., namísto právních následků uvedených v , , tj. nároků z bezdůvodného obohacení.

Konečně pak dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že předmětná smlouva o prodeji podniku je ze zákona, podle § 5 odst. 3 zákona o půdě, absolutně neplatná, a odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (na rozsudky ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. , ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. , a usnesení ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. , a 31. 5. 2004, sp. zn. ) a Ústavního soudu (na nález ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 13/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 19/2001 v téže Sbírce, a nález ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2011 tamtéž).

Byť se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyjadřoval též k otázce důsledků porušení blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě při uzavření smlouvy o prodeji podniku, jeho rozhodnutí na řešení dovolatelem vymezených otázek nezávisí.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, jaké nároky byly po skutkové stránce žalobou uplatněny (viz rozbor pod body 24 až 34 a bod 38), totiž že původní žalobkyně společnost BERON, spol. s r. o., požadovala náhradu nákladů, které musela vynaložit, aby podnik, který v rámci privatizace převzala, byl provozuschopný. Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák. bylo třeba řešit otázku, zda uplatněné nároky po skutkové stránce odpovídají nárokům, které by bylo lze uplatnit z titulu odpovědnosti za vady podniku, nebo zda jde o tzv. jinou škodu, jejímuž uplatnění omezení obsažené v uvedeném ustanovení nebrání (bod 26), a uzavřel, že nárok tak, jak byl skutkově vymezen v žalobě, včetně jejího rozšíření provedeného podáním ze dne 6. 9. 1995, přiznat nelze, neboť byl uplatněn v rozporu s ustanovením § 440 odst. 2 obch. zák. Požadována je totiž náhrada škody, přestože jde skutkově o nároky uplatnitelné z titulu odpovědnosti za vady (body 35 a 40). Nároky, které žalobce uplatnil v dalších podáních a které by mohly být považovány za další škodu (náklady advokáta, ušlý zisk), jsou opřeny o jiné skutkové okolnosti a jde tedy o jiné nároky, ohledně nichž nebyla navržena změna žaloby a nestaly se předmětem řízení (bod 41). Pod bodem 44 pak odvolací soud zdůraznil, že nynější žalobce nebyl smluvní stranou smlouvy o prodeji podniku, jeho právní předchůdce A. nabyl v dražbě konané dne 20. 8. 2009 jen pohledávku uplatněnou v tomto řízení původním žalobcem, která byla posléze postoupena nynějšímu žalobci, a jen v tomto rozsahu je nynější žalobce aktivně věcně legitimován.

Z citovaných úvah je zřejmé, že odvolací soud nárok uplatněný žalobou podanou společností BERON, spol. s r. o., následně vydražený A. a poté postoupený nynějšímu žalobci, rozhodně nevyhodnotil z hlediska skutkového jako nárok spočívající na tvrzení, že zaplacením kupní ceny na základě neplatné smlouvy o prodeji podniku došlo k bezdůvodnému obohacení žalované (jejího právního předchůdce). Posoudil jej jako nárok na náhradu škody a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil na základě aplikace § 440 odst. 2 obch. zák., podle něhož uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nátoků vad zboží podle § 436 a § 437 obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu.

Neposoudil-li odvolací soud uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné smlouvy, pak mají jeho úvahy obsažené v bodě 23 napadeného rozhodnutí, s jejichž správností dovolatel polemizuje, zjevně toliko povahu pouhého obiter dicta. Správnost závěrů, na nichž napadené rozhodnutí skutečně spočívá, dovolatel nezpochybnil, natož pak způsobem, jenž by vyhověl požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.

Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v nesplňuje a k závěru o přípustnosti dovolání proto vést nemůže (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení je vyloučena ustanovením

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobce podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 1. 2023

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu