Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 42/94

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

R.P. a ing. M.Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 8

Co 708/93-137, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1994, čj.8Co 708/93-137, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 1993, čj.

-118, byl zamítnut návrh, aby žalovanému bylo uloženo

uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání domu čp. 1939 v kat. úz. O.

- M.O. a to podle ve znění pozdějších

předpisů (dále jen ). V odůvodnění rozhodnutí

se konstatuje, že navrhovatelé jsou sice ve smyslu citovaného

zákona oprávněnými osobami a splňují podmínky pro vydání ve smyslu

§ 6, avšak současně se dovozuje, že žalovaný není povinnou osobou

dle ustanovení § 4 odst. 1 cit. zák., neboť hospodářskou smlouvou,

byť neplatnou, uzavřenou dne 27. 3. 1991 předmětné nemovitosti

převedl a dále se již necítil být ani vlastníkem, ani

vykonavatelem jiných práv. Z těchto skutečností dále okresní soud

dovodil, že žalovaný nesplňuje podmínku držby ve smyslu faktického

ovládání věci tak, jak má na mysli § 4 odst. 1 cit. zák.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 1994, čj. 8 Co

708/93-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě, avšak

v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že hospodářská smlouva z 27.

3. 1991, kterou žalovaný věc převedl na fyzickou osobu, je platná,

z čehož pak vzal za zcela zřejmé, že žalovaný nemohl majetek

držet, ani být povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zák. č.

Navrhovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1994, čj. 8 Co

708/93-137, s odůvodněním, že toto rozhodnutí porušuje čl. 11

(dále jen ), neboť smlouva

ze dne 27. 3. 1991 je svou povahou občanskoprávní, jak odpovídá

v obdobné věci rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. Cdc 75/93

a jako takovou pak byli účastníci smlouvy vázáni svými projevy

vůle až do její registrace státním notářstvím, ke které do

dnešního dne nedošlo a kterou se teprve kupní smlouva mohla stát

perfektní v tom smyslu, že přešlo vlastnictví. Za této situace byl

dle navrhovatelů žalovaný osobou pasivně legitimovanou ve sporu

o schválení dohody o vydání nemovitosti dle

V závěru navrhovatelé zdůraznili, že příčinou porušení základního

práva navrhovatelů, upraveného v y, bylo odlišné

právní posouzení soudy obou stupňů. Krajský soud v Ostravě ve svém

vyjádření navrhl zamítnutí návrhu navrhovatelů a pokud jde

o napadený rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba pro nedostatek

věcné legitimace, vyslovil názor, že nebylo porušeno právo

navrhovatelů vlastnit majetek ani jiné ústavně zaručené základní

právo nebo svoboda z důvodů uvedených v napadeném rozsudku.

Vedlejší účastník Státní podnik bytového hospodářství

M. O. a P. v likvidaci (dále jen státní podnik) ve svém vyjádření

především podpořil právní názor navrhovatelů potud, že smlouva ze

dne 27. 3. 1991 spadá svým režimem do právních vztahů podle

občanského zákona (dále jen ) taktéž s tím, že k nabytí

účinnosti smlouvy o převodu nemovitostí je zapotřebí registrace

státním notářstvím, na kterou, pokud není podán návrh do tří let

od uzavření smlouvy, se vztahuje fikce, že účastníci od smlouvy

odstoupili. Dále vyslovil, že do konce této lhůty jsou svými

smluvními projevy účastníci pouze vázáni. Na druhé straně se

vedlejší účastník ve svém vyjádření ztotožnil s názory soudů obou

stupňů v tom smyslu, že nesplňuje podmínku držby dle § 4 odst. 1

proto, že zákonodárce, pokud použil pojmu

držba, měl v úmyslu obsáhnout i případné nesrovnalosti

v majetkoprávních vztazích, tzn. že držbu chápal jako pojem širší

v tom smyslu, že držitel nemusí být vždy vlastníkem, a naopak ani

vlastník nemusí být vždy držitelem. Dále zdůraznil, že se skutečně

po prodeji smlouvou ze dne 27. 3. 1991 již nepokládali za

oprávněné výkonem práva hospodaření, proto také majetková agenda

byla uzavřena ad acta a nemovitosti byly vyřazeny z evidence

podniku. Konečně namítal, že ani z procesních důvodů nemohli být

navrhovatelé úspěšní, neboť rozsudek, ukládající odpůrcům

povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, by nemohl být podkladem

pro změnu zápisu vlastnického práva, když v katastru nemovitostí

je jako vlastník nemovitosti zapsána akciová společnost F.. Navíc

podkladem pro změnu zápisu může být pouze výrok rozsudku a nikoliv

jeho odůvodnění, případně vyřešení praejudiciálních otázek.

K vyjádření vedlejšího účastníka řízení státního podniku

navrhovatelé zaujali stanovisko v tom smyslu, že se tento choval

jako osoba povinná a je tedy osoba povinná ve smyslu § 4 odst. 1

, neboť v dopisech ze dne 10. 6. 1991 a 19. 7.

1991 žádal o zrušení smlouvy ze dne 27. 3. 1991 s tím, že k jejímu

uzavření došlo v důsledku omylu, tzn., že ke dni podání výzvy

o vydání věci majetek držel a také se tak choval. Dále ke znění

uvedli, že obecným pojmem držba

jde o vyjádření skutečnosti, že věc, jež je ve vlastnictví státu,

drží právnické osoby na základě rozdílných právních institutů,

takže nemůže jít o institut držby ve smyslu ve znění

Správnost svých závěrů navrhovatelé

dovozovali i z úpravy, obsažené v odst. 2 ustanovení § 4 zák. č.

Obchodní společnost F., a. s. ve svém vyjádření konstatovala,

že byli přibráni do řízení před soudy obecnými jako vedlejší

účastník, neboť jsou v současné době vlastníky nemovitosti na

základě kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1992.

Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatelů

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

odst. 1 y) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom

smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví

nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy

nepřipouštějí dovolání. Jeho pravomoc je vázána na zjištění, že

napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda,

zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé uplatnili námitky

spočívající právě v porušení základních práv a svobod a to

konkrétně y, nezbylo Ústavnímu soudu, než se věcí

skutkově i právně zabývat. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal

spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. . Ústavní soud

pak v této souvislosti zjistil, že navrhovatelé byli neúspěšní se

svým návrhem dle , aby žalovanému tehdy

Státnímu podniku bytového hospodářství M.O. a P. bylo uloženo

uzavřít dohodu o vydání věci domu čp. 1939 k. ú. O. - M.O., a to

každému z jedné poloviny, v podstatě s odůvodněním, že žalovaný

státní podnik není osobou povinnou ve smyslu § 4 odst. 1 zák. č.

, neboť předmětná nemovitost byla platnou hospodářskou

smlouvou ze dne 27. 3. 1991 převedena z žalovaného na osobu třetí,

to vše pak s tím důsledkem, že žalovaný nesplňuje podmínku držby.

Ústavní soud má však za to, že jestliže dle y jsou

soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům a jestliže těmito stanovenými způsoby

jsou postupy v souladu s , který soudům

ukládá postupovat nejen tak, aby byla zajištěna spravedlivá

ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova

k zachovávání zákonů, ale též tak, aby nebylo zneužíváno práv

(srov. , ), pak krajský soud nepostupoval a nemohl

postupovat v souladu s těmito ustanoveními, jestliže se nijak

nevypořádal s námitkou neplatnosti smlouvy z 27. 3. 1991 pro její

rozpor s tehdy platného HZ ( ve znění

) tak, jak od samého počátku tvrdili

navrhovatelé a jak dokonce dovodil i okresní soud jakožto soud

prvého stupně, ale naopak vzal za prokázáno, že smlouva z 27. 3.

1991 byla uzavřena platně, přestože bylo nesporné, že dopisem ze

dne 7. 3. 1991 navrhovatelé žalovaný státní podnik upozorňovali,

že budou žádat vydání nemovitosti dle restitučních předpisů

a přestože příslušný restituční předpis, tj.

již platil počínaje dnem 21. 3. 1991 (srov. § 6 odst. 1 a § 11

odst. 1 ve znění )

a navíc v § 9 odst. 1 výslovně stanovil, že povinná osoba nemůže

převádět věc oprávněných pod sankcí neplatnosti ode dne účinnosti

zákona. Ústavní soud má tedy za to, že právě s ohledem na posledně

uvedené skutečnosti byla smlouva z 27. 3. 1991 absolutně neplatná,

ať už dle ustanovení s tehdy platného HZ (

Sb. ve znění ) a nebo dle ustanovení

tehdy platného ( ve znění

Sb.), která obě stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým

obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a to proto,

že obcházela , když zmiňované ustanovení

odst. 1 nebylo možno použít přímo vzhledem

k datu účinnosti zákona (1. 4. 1991). Tato neplatnost je

neplatností absolutní, tzn., že nastává ipso iure - ze zákona,

může se jí dovolávat každý, nemůže konvalidovat, působí ex tunc

a státní orgán k ní přihlíží z úřední povinnosti. Vlastní

obcházení spočívá v tom, že smlouvou ze dne

27. 3. 1991 bylo znemožněno, aby věc byla právě dle tohoto

předpisu vydána, přestože žalovaný státní podnik věděl, že je

o nemovitost usilováno. Jestliže je tedy smlouva z 27. 3. 1991

smlouvou absolutně neplatnou a jestliže jak pro oblast

občanskoprávních, tak hospodářskoprávních vztahů platí, že se

nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem

suam allegans auditur); pak je jistě namístě učinit závěr o tom,

že žalovaný státní podnik je taktéž držitelem, tedy osobou

povinnou a ve svých důsledcích také pasivně legitimovanou. K shora

uvedeným závěrům Ústavního soudu dlužno dodat, že právní úprava,

obsažená v ve spojení s

Sb., nijak nevylučuje možnost napadnout smlouvy týkající se

převodu nemovitostí, které byly uzavřeny přede dnem účinnosti zák.

č. a jestliže se u takových smluv prokáže, že šlo

o obcházení zákona, pak přirozeně s tím důsledkem, že právnická

osoba, jež se dopustila takového obcházení si za ně také ponese

plnou odpovědnost dle 4 odst. 1 v tom smyslu,

že bude osobou povinnou. Citovaný restituční zákon ostatně chtěl

právě pojmem držba předejít možnostem nedosáhnout účelu zákona

jakožto zákona restitučního z formálně právních důvodů, za který

by v dané věci měl sloužit fakt uzavřené smlouvy z 27. 3. 1991 bez

dalšího. Pro úplnost se, a to výslovně, uvádí, že pro účely

rozhodnutí o návrhu navrhovatelů na uložení povinnosti uzavřít

dohodu o vydání nemovitosti resp. o tom, zda je státní podnik

osobou povinnou ve smyslu , považoval Ústavní

soud za nadbytečné zkoumat, zda smlouva ze dne 27. 3. 1991 je

hospodářskoprávní či občanskoprávní, neboť tak či tak (§ 21 zák.

č. ve znění a zák. č.

ve znění ) je tu daná neplatnost,

a to absolutní pro obcházení Jestliže tedy

krajský soud shledal smlouvu z 27. 3. 1991 za platnou, nedostál

svým povinnostem, vyplývajícím z y ve spojení

s a , neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím,

kterým by byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a které by tak

vychovávalo nejen k zachovávání zákonů, ale i k úctě k právům

spoluobčanů. Stejně tak nedostál ani své povinnosti vykládat

právní předpisy nejen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale

také spravedlivě ( ve znění

pozdějších předpisů), za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než

nálezem napadené rozhodnutí dle § 82 odst. 1 až 3 zák. č.

zrušit. Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, že má za

to, že dané rozhodnutí nezakládá zásah do ústavního principu

nezávislosti soudu, z něhož vyplývá též zásada volného hodnocení

důkazů ( y a ), neboť tato zásada

se týká pouze závěrů o věrohodnosti a pravdivosti těch

skutečností, které má soudce za prokázány a které tvoří zjištěný

skutkový stav, ale netýká se již otázky právního posouzení (k tomu

srov. ustanovení , jež taktéž odlišuje skutková

zjištění od právního posouzení). Konečně ohledně námitek

vedlejšího účastníka státního podniku, týkajících se nemožnosti

změn zápisu v katastru nemovitostí pouze na podkladě odůvodnění

rozhodnutí či v důsledku řešení praejudiciálních otázek, dlužno

dodat, že tyto jsou z hlediska ústavnosti napadeného rozhodnutí

bezpředmětné, ale naopak jsou řešitelné v návaznosti na další

nutná jednání jak ohledně předmětné smlouvy ze dne 27. 3. 1991,

tak ohledně následné smlouvy ze dne 9. 4. 1992.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. 2. 1995