Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

17Co 355/2026

Krajský soud v Praze 17Co 355/2026

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudkyň Mgr. Kláry Obrtlíkové a JUDr. Evy Kratzerové ve věci

oprávněné: [právnická osoba – oprávněná],

IČO [IČO oprávněné] sídlem [sídlo oprávněné]

zastoupená advokátem [advokátem oprávněné] sídlem [sídlo zástupce oprávněné]

proti

povinné:

[právnická os

oba – povinná], reg. č. [registrační číslo povinné]

[sídlo povinné], Spojené státy americké

zastoupená advokátem [advokátem povinné] sídlem [sídlo zástupce povinné]

o návrhu povinné na zastavení exekuce

o odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu Praha - východ (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 4. 5. 2026, č. j. -126

takto:

I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 072,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce povinné.

Odůvodnění:

1. Soud I. stupně shora označeným usnesením exekuci vedenou na základě pověření soudu I. stupně ze dne 11. 11. 2024, č.j. -10, zcela zastavil (výrok I.), oprávněné uložil jak povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů řízení ve výši 28 870,60 Kč (výrok II.), tak povinnost zaplatit soudní exekutorce [soudní exekutorce], [exekutorský úřad] (dále jen „soudní exekutorka“), náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok III.). Soud I. stupně ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Vyšel z toho, že povinná je zahraniční právnickou osobou založenou podle práva [části státu], Spojené státy americké, a nemá sídlo na území České republiky. S odkazem na čl. 24 bodu 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), dospěl k závěru, že výkon rozhodnutí má být proveden tam, kde je reálné dosáhnout účelu výkonu, tedy kde povinná má postižitelný majetek. Protože po provedeném šetření nebyl žádný takový majetek zjištěn, není dána mezinárodní příslušnost českých soudů a exekuci je třeba zastavit podle , (dále jen „ “), ve spojení s , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „ “). Ohledně tvrzené pohledávky povinné na náhradě nákladů řízení za oprávněnou soud I. stupně uzavřel, že standardní výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle a násl. předpokládá trojstranný vztah mezi oprávněným, povinným a dlužníkem povinného, v projednávané věci by však dlužníkem povinné byla totožná osoba jako oprávněná, takže takový mechanismus by nevedl k uspokojení oprávněné. Tuto pohledávku proto nepovažoval za majetek zakládající mezinárodní příslušnost českých soudů.

2. Proti tomuto usnesení podala oprávněná odvolání. Namítala, že soud I. stupně posoudil věc formalisticky a nevypořádal se s účelovostí procesní obrany povinné. Zdůraznila, že povinná je sice formálně zahraniční právnickou osobou, avšak její činnost, financování i zájmy jsou navázány na Českou republiku, neboť vystupuje v tuzemských soudních řízeních, uplatňuje zde nároky k pozemkům a fakticky je kontrolována českými osobami. Závěr o nedostatku mezinárodní příslušnosti je předčasný, neboť soud I. stupně redukoval otázku existence majetku povinné na výsledek základních lustrací; podle oprávněné měl soud ve spolupráci se soudní exekutorkou podrobněji prověřit existenci obchodního závodu povinné v České republice, tvrzená majetková práva k pozemkům a pohledávku povinné na náhradě nákladů řízení. Odůvodnění rozhodnutí je pak vnitřně rozporné, protože na jedné straně se v něm uvádí, že z poznatků sdělených oprávněnou bylo možno dovodit existenci postižitelného majetku, na druhé straně exekuci zastavil pro jeho absenci. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. dále dovozovala, že pohledávka na náhradu nákladů řízení je obecně postižitelnou jinou peněžitou pohledávkou podle a není zahrnuta mezi pohledávky vyloučené z výkonu rozhodnutí podle I kdyby byl problematický standardní realizační mechanismus, nebylo možno pohledávku bez dalšího pominout, neboť zákon v umožňuje prodej pohledávky v dražbě. Za nesprávné pak považovala i nákladové výroky, neboť případné zastavení exekuce oprávněná nezavinila, když při podání exekučního návrhu měla konkrétní indicie o existenci majetku povinné v České republice a nelze jí přičítat k tíži, že tento majetek nebyl následně dohledán nebo postižen. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně změnil tak, že se návrh povinné na zastavení exekuce zamítá.

3. Povinná považovala napadené usnesení za zcela správné a řádně odůvodněné, požadovala jeho potvrzení. Připomněla, že na území České republiky nevlastní žádný postižitelný majetek ani se zde nenachází žádná součást jejího obchodního závodu, což odpovídá i zjištěním soudní exekutorky po provedeném komplexním šetření. Sama oprávněná v celém průběhu řízení neoznačila žádný relevantní majetek ani jiné skutečnosti, které by byly způsobilé konstituovat existenci exekvovatelného majetku. Případná existence „personálních vazeb“ na osoby v České republice nemůže mít vliv na závěr o neexistenci postižitelného majetku povinné, obdobné platí i o účastenství na řízeních vedených před českými soudy. Tvrzení oprávněné o nehrazení dluhů povinnou je nesprávné a zcela účelové. Povinná si současně s návrhem na zastavení a odklad exekuce sjednala součinnost třetí osoby, která posléze složila u soudní exekutorky dle jejích pokynů jistotu ve výši odpovídající vymáhané částce podle § 54 odst. 6 exekučního řádu. Majetková práva ke sporným pozemkům v katastrálním území [katastrální území 1] vykonává v plném rozsahu již po delší dobu oprávněná, coby vlastník evidovaný v katastru nemovitostí. Pohledávka povinné na úhradu nákladů soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. v celém rozsahu zanikla jejím splněním (poskytnutím úhrady); zaniklá pohledávka přitom nemůže postižitelný majetek vůbec představovat, nadto byly takto nabyté majetkové hodnoty následně využity na úhradu závazků povinné. Z uvedeného je dále patrné, že procesní zavinění za zastavení exekuce stojí jednoznačně na straně oprávněné.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, subjektem oprávněným je podat, je přípustné, obsahuje zákonem předvídané náležitosti ( , , a ), přezkoumal napadené usnesení spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo podle a , 5 , ve spojení s exekučního řádu, a dospěl k následujícím závěrům.

5. V souladu s exekučního řádu a odvolací soud k projednání odvolání nenařizoval jednání. Byť se povinná dovolává důvodů pro zastavení exekuce podle , skutkové okolnosti nejsou mezi účastníky sporné, účastníci se rozcházejí pouze v pohledu na jejich právní hodnocení (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ).

6. Odvolací soud založil své rozhodnutí na těchto skutečnostech patrných z obsahu spisu:

Exekuční řízení bylo zahájeno dne 23. 10. 2024 . Pověřením ze dne 11. 11. 2024, č.j. -10, soud I. stupně pověřil soudní exekutorku vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné představující náklady řízení v celkové výši 711 461 Kč (náklady řízení před soudem prvního stupně 18 695 Kč a náklady odvolacího řízení 692 766 Kč) podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. -1538 (dále jen „exekuční titul“). Soudní exekutorka vydala dne 19. 11. 2024 exekuční příkaz č. j. [spisová značka exekutora 1] k provedení exekuce postižením obchodního závodu povinné, jenž byl usnesením ze dne 21. 1. 2025, č. j. [spisová značka exekutora 2], v právní moci dne 23. 1. 2025, zrušen. Usnesením ze dne 10. 12. 2024, č. j. [spisová značka exekutora 3], byl povolen odklad exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce, když povinná složila jistotu ve výši vymáhané povinnosti. Součinnostními dotazy na tuzemské banky, [orgán veřejné moci], finanční úřad a šetřením v katastru nemovitostí soudní exekutorka nezjistila žádný exekučně postižitelný majetek povinné na území České republiky. V katastru byly zjištěny toliko poznámky spornosti a poznámky dovolání se neúčinnosti právního jednání, nikoli vlastnické právo povinné k nemovitým věcem.

Povinná podala proti exekučnímu titulu dovolání, dovolací řízení nebylo dosud skončeno, Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 3. 2025, č. j. -1781, zamítl návrh povinné na odklad právní moci exekučního titulu.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. -383, byla oprávněné uložena povinnost zaplatit povinné náklady řízení ve výši 347 694 Kč (295 482 Kč + 52 212 Kč).

Povinná se návrhem ze dne 25. 11. 2024, doplněným dne 16. 6. 2025 a dne 22. 9. 2025, domáhala zastavení exekuce. V něm namítala zejména nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů a nedostatek místní příslušnosti exekučního soudu s tím, že na území České republiky nemá žádný majetek, nepodniká zde prostřednictvím organizační složky ani odštěpného závodu a tvrzená práva vztahující se k pozemkům v katastrálních územích [katastrální území 1] a [katastrální území 2] nejsou exekučně postižitelným majetkem povinné.

Oprávněná s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasila. Povinná výslovně přiznává existenci obchodního závodu v dovolání proti exekučnímu titulu, rovněž je účastníkem dalších soudních řízení v České republice (např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. a sp. zn. ), ze kterých jí mohou vyplynout určitá postižitelná práva. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. -383 byla povinné pravomocně přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 347 694 Kč. Skutečnost, že povinná majetkem v České republice disponuje, vyplývá i ze skutečnosti, že povinná je schopna nejenom hradit nejrůznější soudní poplatky v řízeních, jichž je účastníkem, rovněž byla schopna zajistit složení jistoty v tomto exekučním řízení. V uvedených řízeních je pak povinná pravidelně zastoupena advokáty, jejichž odměnu pravděpodobně určitým způsobem hradí. Zjistit majetek povinné však za současné situace nejde jinak, než právě postižením jejího závodu a činností správce závodu, který má právo na přístup do účetnictví a další interní dokumentace povinné .

Odvolací soud neshledal důvod k provádění dokazování listinami připojenými k odvolání, vztahujícími se k řízení vedenému u [zahraničního soudu], neboť pro posouzení věci nejsou rozhodné. I kdyby z nich bylo možno dovozovat personální, finanční či zájmové vazby povinné na osoby působící v České republice, takové vazby samy o sobě nepředstavují majetek povinné na území České republiky. Pro závěr o mezinárodní příslušnosti českých soudů ve věci výkonu rozhodnutí není rozhodující, kdo povinnou fakticky ovládá nebo financuje, nýbrž zda zde povinná má majetek způsobilý k výkonu rozhodnutí.

7. Podle exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení .

8. Podle , výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže: a) byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným; b) rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným; c) zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení; d) výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle a 322 vyloučeny nebo majetek, ze kterého nelze vymáhanou pohledávku uspokojit;; e) průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů; f) bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí ( ); g) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku; h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

9. Podle § 45 odst. 2 věty druhé exekučního řádu, nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek.

10. Podle čl. 24 bodu 5 nařízení Brusel I bis mají bez ohledu na bydliště stran výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí, soudy členského státu, v němž výkon rozhodnutí byl nebo má být proveden.

11. Podle , výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního u nebo nároku uvedeného v lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat.

12. Podle , výkon rozhodnutí se provede tak, že dlužník povinného po právní moci usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena (odstavec 1). Dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému v den, který následuje po doručení vyrozumění podle ; není-li pohledávka povinného v tento den dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou (odstavec 2).

13. Podle , je-li to účelné, soud namísto postupu podle nařídí prodej pohledávky v dražbě. Přitom postupuje obdobně podle , až 6 a až 330a. /odstavec 1/ Zaplatí-li vydražitel nejvyšší podání řádně a včas, přejdou na vydražitele veškerá práva a povinnosti k pohledávce doposud svědčící povinnému, a to s právními účinky k okamžiku udělení příklepu. Přechod práv v dražbě oznámí soud dlužníkovi povinného. Jestliže je splnění vydražené pohledávky zajištěno zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, soud oznámí přechod práv v dražbě i osobě, která zajištění poskytla, je-li soudu taková skutečnost známa. /odstavec 2/

14. Podle , nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle , popřípadě podle a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému. /odstavec 1/ Neuplatní-li oprávněný včas u soudu, popřípadě u jiného orgánu pohledávku povinného vůči dlužníkovi povinného nebo neoznámí-li povinnému, že ji uplatňuje, odpovídá povinnému za škodu, která by mu tím popřípadě vznikla. /odstavec 2/

15. Judikatura Nejvyššího soudu k předcházející, obsahově srovnatelné úpravě čl. 22 bodu 5 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 dovodila, že pravomoc soudu členského státu ve věci výkonu rozhodnutí je dána místem skutečného výkonu rozhodnutí podle způsobu jeho provedení; výkon má být proveden tam, kde je s ohledem na konkrétní okolnosti reálné dosáhnout účelu výkonu, tedy kde povinný má nebo může mít postižitelný majetek, z něhož může být uspokojena pohledávka oprávněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. , publikované pod č. 43/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční soud před nařízením exekuce a pověřením exekutora jejím provedením nezjišťuje existenci majetku povinného; skutečnost, zda povinný má exekučně postižitelný majetek na území České republiky, vyjde zpravidla najevo až činností soudem pověřeného exekutora v rámci provádění exekuce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Z uvedené judikatury však neplyne, že by pravomoc českých soudů k výkonu rozhodnutí bylo možno zachovat bez časového nebo skutkového omezení i poté, co činností soudního exekutora vyjde najevo, že povinný na území České republiky žádný exekučně postižitelný majetek nemá. Naopak, právě závěr, že majetek povinného v České republice nebyl zjištěn, je rozhodný pro posouzení, zda výkon rozhodnutí zde byl nebo má být proveden. Jestliže zde není majetek, jehož postižením by bylo možné účelu exekuce reálně dosáhnout, není dána mezinárodní příslušnost českých soudů pro vedení exekuce. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti jsou pak rozhodné skutečnosti existující v době zahájení exekučního řízení, nikoli změny nastalé následně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. či Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2022 sp. zn. (dohledatelné v databázi Codexis – https://app.codexis.cz/judikatura/JD438836 ).

16. Soud I. stupně nepochybil, pokud po provedeném šetření soudní exekutorky posoudil námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti věcně a neomezil se na samotná tvrzení oprávněné obsažená v exekučním návrhu. Jeho postup naopak odpovídá výše uvedeným judikaturním závěrům: v počáteční fázi postačí tvrzení a indicie o majetku, avšak v další fázi řízení je třeba vycházet z poznatků získaných prováděním exekuce.

17. Odvolací soud se neztotožňuje s hodnocením oprávněné, že by napadené usnesení bylo v odůvodnění vnitřně rozporné. Formulace soudu I. stupně, že z poznatků o majetku povinné sdělených oprávněnou bylo možno dospět k závěru o existenci postižitelného majetku, je zjevně třeba chápat v souvislosti s počáteční fází řízení a s důvody, pro něž byla exekuce zahájena a byl vydán exekuční příkaz k postižení obchodního závodu. Následné šetření soudní exekutorky však tato východiska nepotvrdilo.

18. Důvodná není ani námitka oprávněné, že šetření bylo nedostatečné. Soudní exekutorka provedla obvyklá a pro daný typ povinné přiléhavá šetření u bank, finančního úřadu, evidence vozidel a v katastru nemovitostí; současně se vyjádřila k tomu, proč byl exekuční příkaz k postižení obchodního závodu vydán a proč byl následně zrušen. Oprávněná neoznačila žádné konkrétní věci, pohledávky, účty, práva zapsaná ve veřejných evidencích, smluvní vztahy či jiné identifikovatelné majetkové hodnoty, které by soudní exekutorka pominula a které by bylo možno bez dalšího postihnout. Pouhý odkaz na „obchodní závod“ povinné v České republice nemůže obstát bez konkrétního vymezení souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot, z něhož by bylo zřejmé, že povinná na území České republiky skutečně vykonává podnikatelskou činnost prostřednictvím organizačně a ekonomicky vymezitelného celku. Obchodní závod podle je sice hromadnou věcí tvořenou organizovaným souborem jmění podnikatele, avšak jeho existence nemůže být dovozována jen z toho, že povinná vede spory týkající se pozemků nebo že v dovolání připustila úvahy o určitém způsobu provedení exekuce. Exekuce postižením závodu předpokládá existenci závodu jako majetkové hodnoty povinné; tu se v řízení zjistit nepodařilo. Nelze pominout, že zákonná úprava vyžaduje u zahraniční právnické osoby se sídlem mimo Evropskou unii, která podniká v České republice, zápis do obchodního rejstříku, zapsat lze rovněž její závod nebo odštěpný závod.

19. Podobně ani tvrzená majetková práva povinné vztahující se k pozemkům v katastrálních územích [katastrální území 2] a [katastrální území 1] nejsou v nynější podobě exekučně postižitelným majetkem. Povinná není jako vlastník nemovitých věcí zapsána v katastru nemovitostí a poznámky spornosti či poznámky dovolání se neúčinnosti právního jednání samy o sobě nepředstavují majetkovou hodnotu, z níž by bylo možno uspokojit vymáhanou pohledávku. Jejich účelem je varovat třetí osoby před sporností zápisu či probíhajícím řízením, nikoli založit vlastnické nebo jiné majetkové právo povinné použitelné v exekuci. Pokud povinná vede dovolací řízení (dovoláním je napaden exekuční titul), v němž stále prosazuje argumentaci, z níž odvozuje své vlastnické právo k uvedeným pozemkům, nic to nemění na skutečnosti, že v katastru nemovitostí její vlastnické právo zapsáno není, naopak pravomocný exekuční titul deklaruje, že skutečnosti, o něž své vlastnické právo opírá, nejsou dostatečné.

20. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že procesní obrana povinné je zjevně účelová. I kdyby povinná sledovala zastavením exekuce svůj procesní zájem, nejde o okolnost, která by mohla založit pravomoc českých soudů tam, kde chybí zákonný předpoklad pro vedení výkonu rozhodnutí. Mezinárodní příslušnost nelze konstruovat jako sankci za údajně účelový procesní postup povinné ani jako prostředek k překonání nedostatku majetku na území České republiky.

21. Ve vztahu k poukazované pohledávce povinné na náhradě nákladů řízení ve výši 347 694 Kč lze oprávněné přisvědčit v tom, že pohledávka na náhradu nákladů řízení je obecně majetkovým právem a že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. dovodil její obecnou postižitelnost jako jiné peněžité pohledávky podle , neboť nejde o pohledávku vyloučenou z výkonu rozhodnutí podle Tento obecný závěr však neřeší specifickou situaci nynější věci, v níž je osobou dlužníka povinné právě oprávněná, tedy osoba totožná s tím, kdo má být z exekuce uspokojen. Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že jinými peněžitými pohledávkami ve smyslu jsou toliko pohledávky, které má povinný proti třetím osobám, nikoli snad i pohledávky, které má povinný proti oprávněnému (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1968, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 10/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 59/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. ). Závěr o možnosti postihu pouze pohledávky povinné proti třetím osobám (nikoli proti oprávněné) vyplývá z tzv. úkojného práva podle Přikázáním jiné peněžité pohledávky vzniká totiž oprávněnému – při splnění všech zákonných podmínek – k pohledávce povinného za jeho dlužníkem právo domáhat se vůči poddlužníku v nalézacím řízení sporném vlastním jménem vyplacení pohledávky (až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství). Úkojné právo tak oprávněnému formálně přiznává právní aktivní legitimaci k tomu, aby se ve sporném nalézacím řízení domohl vlastním jménem na poddlužníku vyplacení přikázané pohledávky. Z hlediska hmotného práva nedochází v daném obligačním právním vztahu přikázáním pohledávky k žádné změně (věřitelem dlužníka je nadále povinný), proto zákon současně vymezuje určitá omezení účastníků řízení o poddlužnické žalobě týkající se hmotněprávních dispozic s předmětem řízení (srov. věta druhá a třetí ); k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , . Z těchto obecných závěrů jednoznačně vyplývá, že možnost postižení pohledávky povinné, kterou má za oprávněnou, cestou institutu přikázání jiné peněžité pohledávky je – s ohledem na jeho koncepci – pojmově vyloučena. V jeho důsledku by totiž oprávněná byla nucena plnit sama sobě a v případě nesplnění své povinnosti by musela v nalézacím řízení žalovat sebe samu.

22. Z uvedeného dále vyplývá, že odkaz oprávněné na není způsobilý změnit výsledek věci, když jde stále o způsob vedení exekuce přikázáním jiné pohledávky. Prodej pohledávky v dražbě navíc přichází v úvahu tehdy, je-li to účelné. Pohledávka povinné vůči samotné oprávněné je svým hospodářským obsahem způsobilá k započtení či k uplatnění v jejich vzájemném právním vztahu, nikoli k reálnému výkonu rozhodnutí na území České republiky ve smyslu bodu 5 nařízení Brusel I bis. Soud I. stupně proto nepochybil, pokud ji nepovažoval za majetek postačující k založení mezinárodní příslušnosti českých soudů.

23. Nelze ani pominout, že nárok na náhradu nákladů soudního řízení je zvláštním nárokem, jehož vznik je podmíněn zahájením konkrétního občanského soudního řízení. Má tedy základ v procesním právu (jde o nárok procesní) a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , ). Pohledávka povinné podle rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -383 tedy vznikla teprve jeho právní mocí; vzhledem k dataci rozhodnutí (30. 4. 2025) je zjevné, že nárok vznikl až po zahájení předmětného exekučního řízení. Z hlediska zkoumání mezinárodní příslušnosti soudu je sice možné provádět šetření po majetku povinné osoby po zahájení řízení, nicméně rozhodným okamžikem, ke kterému musí být procesní podmínky splněny, je datum zahájení exekučního řízení, zde tedy okolnosti ke dni 23. 10. 2024. Již z tohoto důvodu nemůže být případná pohledávka povinné vzniklá více než půl roku po zahájení exekučního řízení pro posouzení pravomoci soudu relevantní.

24. Z obdobných důvodů nemůže být z hlediska založení mezinárodní příslušnosti relevantní složení jistoty ze strany povinné pro účely rozhodnutí o jejím návrhu na odklad exekuce podle § 54 odst. 6 exekučního řádu, když jde úkon učiněný již v rámci probíhající exekuce, navíc v souladu se zákonem předvídaným postupem. Účelem jistoty je totiž zajistit úplné finanční krytí exekuce, zatímco se rozhoduje o návrhu povinného na její zastavení. Je-li složena ve výši vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného i nákladů exekuce, musí být provedení exekuce odloženo do právní moci rozhodnutí o zastavení, povinný je současně uvolněn ze zákazu nakládat se svým majetkem Nebude-li exekuce zastavena, jistota se použije k úhradě dluhu a nákladů; bude-li zastavena, vrátí se složiteli. Jde tedy o náhradu nuceného výkonu peněžitým zajištěním, jejíž režim je zákonem kogentně upraven, proto s ní ani nelze založení mezinárodní příslušnosti spojovat.

25. Odvolací soud proto uzavírá, že v době rozhodování soudu I. stupně nebyl na území České republiky zjištěn žádný - ke dni zahájení exekučního řízení - exekučně postižitelný majetek povinné, z něhož by bylo možno reálně uspokojit pohledávku oprávněné. V takovém případě výkon rozhodnutí na území České republiky nebyl ani neměl být proveden ve smyslu bodu 5 nařízení Brusel I bis a chyběla mezinárodní příslušnost českých soudů. Nedostatek této podmínky je důvodem nepřípustnosti exekuce podle ve spojení s exekučního řádu, odvolací soud proto napadené rozhodnutí podle jako věcně správné potvrdil, a to včetně nákladových výroků.

26. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky i o náhradě nákladů exekuce bylo soudem I. stupně rozhodnuto podle ust. věta první exekučního řádu (ve spojení s ), podle nějž v případě zastavení exekuce hradí náklady exekuce i náklady účastníků ten, který zastavení exekuce zavinil. O náhradě nákladů řízení se tedy zásadně rozhoduje podle míry procesního zavinění na zastavení exekuce. Procesní zavinění oprávněného - a tudíž i povinnost oprávněného hradit náklady řízení - lze dovozovat v případě, že oprávněný nevynaložil potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce; tak tomu může být například tehdy, jestliže jeho pohledávka zanikla některým ze zákonných způsobů, ačkoli to při vynaložení obvyklé míry pečlivosti vědět mohl, nebo pokud zahájil exekuci vůči osobě, která není v exekuci pasivně legitimována, apod. Na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, ačkoli byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce, a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti (srov. rozhodnutí ÚS sp. zn. ). Nestane-li se tak, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od oprávněného, který tuto situaci nezavinil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ).

27. Oprávněná zahájila exekuci na území České republiky proti zahraniční právnické osobě bez sídla v České republice, ačkoli mezinárodní příslušnost českých soudů mohla být založena pouze existencí exekučně postižitelného majetku povinné na tomto území. Je pravda, že oprávněné nelze vytýkat samotné podání exekučního návrhu jen proto, že exekuční soud před pověřením exekutora sám majetek povinné nezjišťuje, rozhodující však je, že po provedeném šetření nebyl žádný tuzemský majetek povinné zjištěn a exekuce byla zastavena právě z důvodu absence předpokladů, o něž oprávněná svůj návrh opírala. Procesní zavinění na zastavení exekuce je proto třeba přičíst oprávněné. Tento závěr není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu, podle níž nelze procesní zavinění oprávněného bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu spočívajícím v podání exekučního návrhu. V nynější věci nejde o automatické sankcionování oprávněné za využití exekučního titulu, nýbrž o důsledek skutečnosti, že exekuce byla vedena v České republice, ač se následně nepotvrdil jediný rozhodný základ mezinárodní příslušnosti českých soudů. Současně nebyly zjištěny okolnosti, jež by odůvodňovaly přenesení nákladů na povinnou nebo na soudní exekutorku.

28. Výše náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně i výše nákladů exekuce byly soudem I. stupně vypočteny v souladu s , advokátním tarifem, a , exekučním tarifem. Oprávněná proti samotnému výpočtu konkrétně nebrojila, proto odvolací soud na podrobné vyčíslení v napadením usnesení pouze odkazuje.

29. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. , a ve spojení s exekučního řádu. Povinná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, proto má proti oprávněné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady představují odměnu advokáta za 1 úkon právní služby po 11 180 Kč [vyjádření k odvolání podle , , , a , advokátního tarifu, dále jen „AT“; počítáno z tarifní hodnoty 711 461 Kč], režijní paušál 450 Kč [dle , 4 AT] a náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a paušálu ve výši 2 442,30 Kč, celkem 14 072,30 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil v souladu s ve spojení s , když neshledal důvody pro její prodloužení, platební místo pak k rukám právního zástupce povinné podle

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím soudu I. stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

Praha 28. července 2026

JUDr. Martina Kasíková, v.r.

předsedkyně senátu