Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1866/2007

U S N E S E N Í

I.          Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2006, č. j. -72, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 5. ledna 2006, č. j. -41, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne    23. prosince 2004, č. j. -15, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 112.936,72 Kč s 6% úrokem od 5. října 2004 do zaplacení, odměnu 376,45 Kč a náklady řízení.

Odkazuje na ustanovení (dále jen „ “) a na ustanovení čl. I , , (dále jen „ “), odvolací soud uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , spatřuje jeho zásadní právní význam „ve skutečnosti, že samo směnečné prohlášení o vyplňování blankosměnky je neplatné pro jeho zřejmou neurčitost“, s tím, že „tato neurčitost se vztahuje především k otázce týkající se následného vyplnění platebního místa - domicilu“.

Chyběla-li v blankosměnce podstatná náležitost („místo platební resp. domicil“), nemohl se nijak dozvědět, že „má z pozice směnečného ručitelství, za předpokladu jeho platnosti, plnit za hlavního dlužníka - výstavce a hlavně kde a kdy má plnit“.  Přitom shledává nesprávným „názor soudu“, podle něhož nebyla výhrada „vyplnění platebního místa a domicilu“ uplatněna v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Setrvává na výhradě neplatnosti směnky (závazku směnečného rukojmího) z důvodu, že za „směnečníka“ (správně „výstavce směnky vlastní“) Č. s.í a o. a. společnost směnku nepodepsali - v rozporu se zápisem způsobu jednání v obchodním rejstříku - všichni členové představenstva.

Konečně akcentuje, že „s ohledem na kauční povahu předmětné směnky neztrácí avalista s přihlédnutím k jeho samostatnému procesnímu postavení žádnou z námitek hlavního dlužníka a soud mu tato práva nesmí upírat“. „Je tedy zjevným pochybením obou soudů, že neprovedly dokazování ve vztahu k existenci samotné kauzy - závazku kauční směnkou zajišťované“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že posouzení, zda jednotlivé námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu byly odůvodněny (a soudy nižších stupňů se jimi byly povinny zabývat) postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o posouzení obsahu konkrétního procesního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc, přičemž z povahy věci nemůže zakládat rozpor s hmotným právem (k tomu srov. např. obdobně důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani z hlediska dovoláním zpochybněných ( věta první ) závěrů odvolacího soudu ohledně oprávnění žalobkyně doplnit blankosměnku o údaj platebního místa (resp. domicilu). Rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto směru) totiž spočívá na závěru, podle něhož námitka „následného vyplnění platebního místa a domicilu“ byla uplatněna v rozporu se zásadou koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nehledě na to, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaný bez dalšího udělil žalobkyni oprávnění doplnit do blankosměnky i údaj „platebního místa (domicilační doložky)“ [obdobně k právu doplnit blankosměnku srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. a ze dne 1. srpna 2007, sp. zn. ].

Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska výkladu ustanovení čl. I . Závěr o platnosti závazku směnečného rukojmího i v případě, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný (s výjimkou neplatnosti pro vadu formy), totiž z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá (k tomu srov. např. závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. a ze dne 24. května 2007, sp. zn. , podle kterých nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009,                                             sp. zn. ). Závěr odvolacího soudu, podle něhož směnečnému rukojmímu námitka, že „podpis výstavce na směnce výstavce nezavazuje“, nenáleží, když nejde o námitku z vlastního vztahu směnečného rukojmího vůči majiteli směnky, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. února 1999,             sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85).

Po právní stránce zásadně významným konečně nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně nesprávnosti údaje směnečné sumy (ve vazbě na směnkou zajištěnou pohledávku a její výši) [obecně k důkaznímu břemenu ohledně prokázání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84]; výhrada, že soudy neprovedly dokazování ke kauze směnky, je tak nevýznamná, nehledě na to, že ji obsahově z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení nelze považovat za relevantní dovolací důvod.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2009

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu