Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 772/2008

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.050,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburce (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne

25. října 2006, č. j. -35, zamítl žalobu na obnovu řízení (skončeného rozsudkem soudu prvního stupně ze den 29. srpna 2003, č. j. -138, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze /dále též jen „odvolacího soudu“/ ze dne 6. dubna 2004, č. j. -156); současně  rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 26. září 2007, č. j. -79, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu ustanovení a b/ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Především konstatoval, že považovala-li se žalobkyně v původním řízení za členku bytového družstva, měla již v průběhu tohoto řízení možnost jednat s představenstvem družstva a vyžádat si veškeré doklady, na něž nyní v žalobě na obnovu řízení poukazuje a jež předkládá. Za neopodstatněnou pokládal rovněž námitku, že v původním řízení soud prvního stupně nerespektoval příslušná ustanovení Vzorových stanov ČSBD a ani zprávu o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů, projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem tehdejšího Nejvyššího soudu dne 24. června 1983, sp. zn. , a uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1983 (dále jen „R 34/83“). V této souvislosti uvedl, že v původním řízení soud prvního stupně vycházel jak ze Vzorových stanov ČSBD, tak také z R 34/83, jak o tom svědčí odůvodnění rozhodnutí vydaného v původním řízení dne 20. března 2002, č. j. -78. Dodal, že z odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně je navíc zřejmé, že již tehdy si byla vědoma Vzorového jednacího řádu stavebních bytových družstev a směrnic vycházejících ve Zpravodaji ČSBD; mohla tak již v původním řízení poukázat na příslušná ustanovení Vzorového jednacího řádu SBD, Vzorových stanov ČSBD či směrnic vycházejících ve Zpravodaji ČSBD, zvláště byla-li v původním řízení zastoupena advokátem. Dále uvedl, že žalobkyni bylo již v původním řízení známo, že existuje pouhá kopie rozhodnutí o přidělení družstevního bytu ze dne 28. ledna 1985; nesouhlasila-li s provedením takového důkazu, měla možnost to namítnout již v původním řízení před soudem prvního stupně.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení V něm především uvedla, že odvolací soud nařídil k projednání jejího odvolání proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně odvolací jednání na den 28. března 2007, jak o tom svědčí předvolání k tomuto odvolacímu jednání ze dne 22. února 2007. Poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2007, č. j. -76, rozhodl, že soudce Krajského soudu v Praze JUDr. Z. V. není vyloučen z projednání a rozhodnutí této věci, odvolací soud věc projednal neveřejně a rozhodl napadeným usnesením, aniž předtím odročil odvolací jednání nařízené na 28. března 2007. Tento postup pokládala dovolatelka za rozporný s procesním právem, uvedla, že jí tím byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před odvolacím soudem, a dodala, že řízení je v důsledku toho postiženo vadou ve smyslu Dále namítla, že v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně požadovala opětovné provedení důkazů, které přiložila k žalobě na obnovu řízení; odvolací soud však na to nijak nereagoval, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu d. Na existenci vady podle usoudila i z toho, že odvolací soud, aniž „provedl dokazování ve smyslu a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud I. stupně“, v odůvodnění napadeného rozhodnutí – na rozdíl od soudu prvního stupně – uvedl, že Vzorové stanovy ČSBD a R 34/83 „byly použity soudem v původním řízení, a to pouze v odůvodnění posléze zrušeného rozsudku soudu I. stupně ze dne 27. 3. 2002“. Podle dovolatelky lze za nestandardní pokládat rovněž postup soudu prvního stupně, který navzdory již podanému odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na zajištění důkazu projednal dne 25. října 2006 její žalobu na obnovu řízení. Poté se dovolatelka obšírně vyjádřila k okolnostem původního řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. . Zde především poukázala na své studium judikátů a někdejších směrnic ČSBD a na dopis SBD ze dne 26. dubna 2006, podle něhož „žádné rozhodnutí nebylo po dokončení stavby svépomocí vydáno“. V této souvislosti poukázala na „nedostatky české justice, jak jsou i mezinárodně vytýkány“,

a uvedla, že právě dopis ze dne 26. dubna 2006 představuje novou skutečnost, neboť z něj vyplývá, že představenstvo SBD ve skutečnosti nevydalo v roce 1985 rozhodnutí

o přidělení bytu žalovanému. Pak platil ohledně přidělení bytu čl. 14 písm. c/ Vzorových stanov SBD, že byt byl přidělen 30. den po vzniku práva na jeho přidělení – „právo na přidělení bytu vzniklo účastníkům společně zaplacením členského podílu

a uzavřením Smlouvy o jiném plnění na členský podíl dne 14. 8. 1981; byt byl tedy přidělen nejpozději dne 14. 9. 1981“. Užívací právo k bytu pak vzniklo poté, co „byla stavba bytového domu dokončena a člen družstva obdržel klíče od bytu“, které však žalovaný v daném případě měl již před dokončením bytového domu; proto užívací právo vzniklo „nejpozději 30. den po podání návrhu na kolaudační řízení ze dne 15. 6. 1983 – tj. 15. 7. 1983“. Tehdy účastníkům vzniklo právo společného užívání družstevního bytu i jejich společné členství v bytovém družstvu, neboť „v tomto období společná domácnost účastníků řízení s určitostí existovala, jak potvrdil žalovaný v původním řízení výrokem, že společná domácnost zanikla jeho odchodem v srpnu 1983“. Dodala, že „účastníci prokazatelně začali užívat předmětný byt č. 24 již před odchodem žalovaného ze společné domácnosti“. Setrvala na tvrzení, že v původním řízení neměla k dispozici Vzorový jednací řád SBD a směrnice ČSBD, což odůvodnila konstatováním, že nebyla nikdy zaměstnána v bytovém družstvu a nebyla ani činná v bytovém družstevnictví. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů, uvedl, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že „účastníci spolu žili ještě po srpnu 1983 nebo že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla uzavřena před tímto datem“. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení až

Ustanovení , 238a a nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že toto rozhodnutí nelze podřadit žádnému

z tam vyjmenovaných případů.

Podle je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení platí obdobně ( ).

Ustanovení tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v (včetně omezení, jež plynou z ustanovení ).

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z ustanovení ve spojení s dikcí pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. , uveřejněné pod

č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).

Dovolání není přípustné ani podle ve spojení

s ustanovením a b/ , neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně potvrzené napadeným usnesením bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.

Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení (ve spojení s ustanovením ), jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Dovolací soud zastává názor, že námitky dovolatelky nesměřují – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Jde totiž o námitky skutkové (takové námitky nelze v případě přípustnosti dovolání podle ve spojení s ustanovením úspěšně uplatnit – viz výklad shora), které se navíc – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – z větší části upínají k řízení v původní věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. , popřípadě k zamítavému rozsudku tohoto soudu ze dne 29. srpna 2003, č. j. -138, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 6. dubna 2004, č. j. -156, a nikoliv k napadenému usnesení odvolacího soudu. V tomto směru tedy dovolatelka nejprve zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel při právním posouzení věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. , a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sama nabídla, správnost právních závěrů učiněných v tomto ohledu soudy obou stupňů. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy mimo jiných i výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, a to především ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. . Dovolatelka však přehlédla, že je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ve spojení s ustanovením ), nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní skutková námitka (navíc námitka, která se netýká napadeného rozhodnutí, nýbrž se vztahuje k rozhodnutí, které bylo napadeno žalobou na obnovu řízení). Přitom k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (právě existenci těchto vad dovolatelka namítla, a to dokonce s odkazem na ustanovení ), dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti zásadně jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ). Samy o sobě, i kdyby byly dány, však takové vady přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ). Nad rámec toho lze, avšak pouze stručně, dodat, že z hlediska není rozhodná každá vada řízení; právně významné jsou pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud zastává názor, že v dovolacích námitkách, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle , nelze spatřovat vady řízení, natož vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.750,- Kč ( , a 3, ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. dubna 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu