Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4771/2008

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY

26 Cdo 4771/2008

U S N E S E N Í

S. K.,

bytem v L., zastoupené Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, proti žalovanému

Stavebnímu bytovému družstvu Pozemní stavby Liberec,

se sídlem v Liberci, Mlýnská 611, o neplatnost výpovědi z nájmu nebytových prostor a o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. května 2008, č.j. -52, takto

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 6. 2003, č. j. -34, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď, kterou jí dal žalovaný z nájmu nebytových prostor přípisem ze dne 24. 11. 1997, a jíž dále požadovala, aby jí žalovaný zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku částku 50.000,- Kč s úrokem z prodlení od 29. 6. 1998 do zaplacení ve výši 26 % (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o soudním poplatku (výrok III.).

Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že mezi žalovaným jako pronajímatelem (který má v předmětu podnikání pronájem svých nebytových prostor jiným subjektům) a mezi žalobkyní (která měla živnostenské oprávnění k výkonu kadeřnické, kosmetické a podobné činnosti) byla dne 26. 2. 1991 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou 6 měsíců, že následně byla mezi nimi uzavřena dne 26. 2. 1995 smlouva o nájmu nebytových prostor na dobu od 1. 3. 1995 do 31. 12. 1999, kterou byla předchozí smlouva zrušena, že nebytový prostor byl pronajat žalobkyni k provozování kadeřnictví, že dopisem ze dne 24. 11. 1997 žalovaný vypověděl dřívější smlouvu ze dne 26. 2. 1991 a oznámil žalobkyni, že následnou smlouvu považuje za neplatnou, že poté vybídl žalobkyni k uzavření nové smlouvy, případně k vyklizení nebytových prostor, že si žalobkyně obstarala nájem jiných prostor, že na jejich úpravu k podnikání vynaložila částku 28.500,- Kč a že do vyklizených nebytových prostor investovala částku 21.500,- Kč.

Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že je neplatná pro neurčitost v pořadí druhá smlouva o nájmu nebytových prostor, a proto jí nemohla být nahrazena původní nájemní smlouva. Nájemní poměr z původní smlouvy zanikl výpovědí a žalobkyně byla povinna nebytové prostory vyklidit. Uplatněné peněžité nároky posoudil jako právo na náhradu škody a dovodil, že nebyly splněny předpoklady pro vznik tohoto práva.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č. j. -52, zastavil odvolací řízení (v důsledku zpětvzetí odvolání) ve věci určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 50.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 29. 6. 1998 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).

Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že žádné z obou nájemních smluv nepředcházel souhlas magistrátu města Liberce a že k investicím žalobkyně do vyklizovaných nebytových prostor došlo počátkem roku 1992.

Po právní stránce uzavřel, že obě smlouvy o nájmu nebytových prostor jsou pro nedostatek souhlasu magistrátu města Liberce ve smyslu , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999 (dále jen ), neplatné podle Požadavek na zaplacení částky 28.500,- Kč posoudil jako nárok na náhradu škody, která měla vzniknout porušením povinností žalovaného umožnit žalobkyni užívání pronajatých prostor ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala předpoklady pro vznik práva na náhradu škody (neprokázala porušení právní povinnosti žalovaným ani příčinnou souvislost mezi její povinností nebytové prostory vyklidit a mezi náklady investovanými do jiných obstaraných nebytových prostor). Další požadavek na zaplacení 21.500,- Kč posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení podle obč. zák. Na základě zjištění, že žalobkyně provedla investice počátkem roku 1992 (nejpozději do 31. 1. 1992), dovodil, že jí poté běžela tříletá objektivní promlčecí doba ( obč. zák.) k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu. Ta uplynula dnem 31. 1. 1995. Žalobkyně podala žalobu až dne 29. 8. 1998 a žalovaný vznesl námitku promlčení. Odvolací soud uzavřel, že podle obč. zák. jí nelze promlčený nárok přiznat.

Žalobkyně sice podala dovolání výslovně do celého výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto jednak o nároku na náhradu škody a dále o nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Podle obsahu ( , – dále jen „ “) však napadla jen výrok, jímž bylo rozhodnuto o nároku z bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení a podpůrně o ustanovení Namítala, že ačkoliv odvolací soud formuloval své rozhodnutí jako potvrzující, obsahově posoudil práva a povinnosti účastníků odlišně a jde tedy o měnící rozhodnutí. Jako dovolací důvody uplatnila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Vytýkala odvolacímu soudu, že aplikoval ustanovení (týkající se neplatnosti nájemních smluv nebytových prostor pro nedostatek souhlasu obce), přestože se jednalo o „dlouhodobě nerespektované ustanovení neodpovídající ekonomickým a právním poměrům ve společnosti“, které bylo posléze zákonem , kterým se změnil , zrušeno. Namítala také, že akceptace námitky promlčení ze strany soudu je „v příkrém rozporu“ s ustanovením obč. zák. Vytýkala odvolacímu soudu rovněž, že jí v přítomnosti žalovaného poučil o možnosti posoudit uplatněný nárok – z titulu investic do majetku žalovaného – jako nárok z bezdůvodného obohacení, že tak poskytl žalovanému příležitost vznést námitku promlčení a že se dotazem na žalovaného ujistil, že takovou námitku vznesl. Podle ní odvolací soud tímto postupem žalovaného cíleně vedl k uplatnění námitky promlčení. Tím překročil svou poučovací povinnost a porušil rovnost účastníků při řízení. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ohradil proti tomu, že byl postupem odvolacího soudu naveden ke vznesení námitky promlčení odvolacím soudem. Uvedl, že byl zastoupen zkušeným právníkem s třicetiletou praxí a námitku promlčení by beztak uplatnil. Kromě toho namítal, že dovolání se týká rozhodnutí v obchodní věci, kde výše peněžitého plnění nepřevyšuje částku 50.000,- Kč. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako objektivně nepřípustné „zamítnuto“.V posuzované věci dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení (bezdůvodného obohacení) 21.500,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 26 % za dobu od 29. 6. 1998 do zaplacení.Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. 5. 2008, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí ve věci samé.Dovolací soud se nejprve – s ohledem na argumentaci žalobkyně v dovolání – zabýval posouzením, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle , nebo zda postupoval podle , nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. též důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47 a 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999). Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a shodně s ním žalobkyni nepřiznal uplatněný nárok. Odvolací soud posoudil po obsahové stránce práva a povinnosti účastníků shodně, jeho rozsudek není (ani zčásti) rozsudkem měnícím, a proto přípustnost dovolání podle není dána.Dovolací soud nemohl přisvědčit ani žalovanému, že přípustnost dovolání je vyloučena ustanovením , podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V posuzované věci byl požadavkem na úhradu nákladů 21.500,- Kč, vynaložených na úpravu pronajatých nebytových prostor, primárně uplatněn nárok podle obč. zák., opírající se o smlouvy o nájmu nebytových prostor, a uvedený právní důvod plnění je primárně i předmětem dovolacího řízení. Obě smlouvy o nájmu nebytových prostor (ze dne 26. 2. 1991 a ze dne 26. 2. 1995) se řídí , jehož existenci předpokládá v ustanovení , a na právní vztahy těmito smlouvami založené se kromě podpůrně použije (i když byly uzavřeny mezi podnikateli). Z hlediska roztřídění závazkových vztahů na obchodněprávní a na občanskoprávní provedeném v ustanoveních a , obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“), jsou obě uvedené smlouvy tzv. absolutním neobchodem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. , popřípadě odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. , a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. ). V daném případě tedy nejde, pokud je předmětem dovolacího řízení nárok, opírající se o tyto smlouvy a dovozovaný z ustanovení obč. zák., z hlediska procesního o obchodní věc. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c) Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil. V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. tedy dovolatelka existenci vady podle , nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle Dovolatelka uplatnila i dovolací důvod podle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnila závěr odvolacího soudu o neplatnosti obou nájemních smluv pro nedostatek souhlasu obce.

Rozdílná rozhodovací praxe soudů, týkající se neplatnosti nájemních smluv pro nedostatek předchozího souhlasu národního výboru (nyní obecního úřadu) byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 7/2005. V něm byl vysloven jednoznačný závěr, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením věty druhé bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná. Okolnost, že ustanovení a 4 , vyžadující předchozí souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy, bylo zrušeno , nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly. K tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. . Právní posouzení odvolacího soudu, že jsou obě nájemní smlouvy neplatné pro nedostatek souhlasu obecního úřadu, je tedy v souladu již s ustálenou judikaturou a tedy hmotným právem.

Dovolatelka dále prostřednictvím dovolacího důvodu podle poukazovala na to, že je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud se námitkou promlčení pohledávky z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval. Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu ani nelze úspěšně vytýkat, neboť žalobkyně existenci příslušných právně významných skutečností ani netvrdila. Skutečnost, že žalovaný byl (stejně jako žalobkyně) v omylu o existenci předchozího souhlasu obce k nájemním smlouvám a skutečnost, že namítl promlčení až bezprostředně poté, kdy se dostalo žalobkyni poučení o jiném možném právním posouzení věci, nejsou z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. právně významné. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) pak dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle věty první ve spojení s odmítl (pro nepřípustnost). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 26. března 2009JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu