Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 204/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné České pošty, s. p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, proti povinnému K. P., zastoupenému JUDr. Janem Juštou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, pro 86 341,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013, č. j. -84, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil

usnesení ze dne 11. 4. 2013, č. j. -73, kterým Okresní soud v České Lípě zastavil exekuci na majetek povinného a oprávněné uložil zaplatit povinnému k rukám jeho zástupce náklady exekuce 3 751,- Kč a soudnímu exekutorovi Mgr. Pavlu Pajerovi náklady exekuce 7 865,- Kč, tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že vymáhaná pohledávka není promlčena, že desetiletá promlčecí doba ( , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“) začala běžet 17. 10. 1996, že neběžela po dobu předchozího řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 2052/97 - od 29. 10. 1997 do 20. 4. 2000 (kdy bylo oprávněné doručeno sdělení o bezvýslednosti soupisu), tj. 2 roky a 143 dní. Již 23. 5. 2000 podala oprávněná návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžníhou (sp. zn. ), který byl nařízen dne 25. 8. 2000 a řízení dosud běží.

Dovolatel (povinný) s odkazem na blíže specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že institut promlčení nároku se ve vztahu mezi oprávněnou a povinným řídí , a dále, že druhý výkon rozhodnutí byl pravomocně nařízen k 25. 8. 2000 a dosud běží. Podle jeho názoru se mezi účastníky jedná o obchodní závazkový vztah, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. . Domnívá se, že samotný nájemní poměr by měl být řešen , promlčení z obchodně právního vztahu je však upraveno v obchodním zákoníku. Současně poukázal na rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. . K druhému závěru odvolacího soudu povinný uvedl, že ze zákona končí exekuční řízení uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy byl peněžní ústav vyrozuměn o právní moci nařízeného výkonu rozhodnutí, v daném případě pak druhý výkon rozhodnutí skončil dne 28. 2. 2001, nejpozději uzavřením účtu povinného, tj. dle sdělení Komerční banky ke dni 22. 10. 2001. Tuto skutečnost odvolací soud nevzal při svém rozhodování v úvahu. Má za to, že promlčecí doba započala nejpozději od 23. 10. 2001 znovu běžet a běžela až do 5. 10. 2011, tedy do data uplatnění třetího návrhu na exekuci. Tedy i v případě, že by se vztah mezi účastníky posuzoval podle , je zřejmé, že promlčecí doba již uplynula a nárok oprávněné je promlčen. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7 a část první, čl. II, bod 2 ), dále jen „“.

Dovolání v otázce posouzení promlčení nároku oprávněné v režimu není přípustné ve smyslu , neboť Nejvyšší soud neshledal, že by tato dovolatelem předestřená a dovolacím soudem již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak či že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud se však týká posouzení otázky trvání resp. skončení řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžníhou, nezbytné z hlediska zjištění běhu promlčecí doby ( obč. zák.), dovolání je přípustné, protože při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, již lze považovat za ustálenou.

K námitce dovolatele, že otázka promlčení vymáhaného nároku měla být posuzována podle obchodního zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci je vymáhána pohledávka na základě platebního rozkazu Okresního soudu Česká Lípa ze dne 5. 9. 1996, č. j. -2, který nabyl právní moci 17. 10. 1996. Nalézací soud v něm ve shodě s návrhem žalobkyně (oprávněné) označil jako žalovaného K. P., soukromého podnikatele. Z takového označení nelze dovozovat (jak to činí dovolatel), že nalézací soud „posoudil“ vztah mezi účastníky tak, že se bez dalšího řídí režimem obchodního zákoníku. Naopak exekuční soud učinil zjištění, že vymáhána je pohledávka na dlužném nájemném (a za spotřebované energie) podle smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 6. 1. 1993. Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval (k tomu viz např. jeho usnesení ze dne 26. března 2009, sp. zn. ), že smlouva o nájmu nebytových prostor se řídí , jehož existenci předpokládá v ustanovení , a na právní vztahy takovou smlouvou založené se kromě podpůrně použije (i když byla uzavřena mezi podnikateli). Z hlediska roztřídění závazkových vztahů na obchodněprávní a na občanskoprávní, provedeného v ustanoveních a , obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“), je uvedená smlouva tzv. absolutním neobchodem (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2007, sp. zn. , usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. , příp. odůvodnění rozsudku ze dne 15. května 2008, sp. zn. ). V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud s odkazem na textaci , obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2000, uzavřel, že právní vztah účastníků založený smlouvou o nájmu nebytových prostor, platně uzavřenou do konce roku 2000, se řídí režimem (k otázce časové působnosti právních norem neobsahujících přechodná ustanovení viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. ). Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , na něž dovolatel odkazuje, na projednávanou věc nedopadá, neboť řeší promlčení nároku z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu ve vztahu mezi podnikateli ve smyslu obch. zák. (rozhodnutí sp. zn. se vztahu souvisejícího s užíváním nebytových prostor netýká vůbec).

Odvolací soud tedy postupoval správně, posoudil-li otázku promlčení v režimu .

Dovolatel však rovněž zpochybnil závěr odvolacího soudu, že k promlčení nároku nemohlo dojít, neboť druhý výkon rozhodnutí (vedený u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. ), pravomocně nařízený k 25. 8. 2000, dosud běží. Poukazuje na to, že ze zákona končí řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžníhou uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy byl peněžní ústav vyrozuměn o právní moci nařízeného výkonu rozhodnutí, tedy v daném případě druhý výkon rozhodnutí skončil 28. 2. 2001, případně uzavřením účtu povinného, k čemuž došlo dle sdělení Komerční banky ke dni 22. 10. 2001.

Podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2000 (tj. v době, kdy byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného v projednávané věci - srov. , Část dvanáctá, Přechodná a závěrečná ustanovení, Hlava I, bod 18) se výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u tuzemského peněžníhou provede jejím odepsáním z účtu do výše přisouzené pohledávky s příslušenstvím.

Podle se nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje i na částky, které dojdou na účet povinného po tom, kdy bylo peněžnímuu doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, nejdéle však do šesti měsíců ode dne, kdy byl peněžní ústav vyrozuměn o právní moci nařízeného výkonu rozhodnutí (odst. 1). Nelze-li pohledávku oprávněného včetně jejího příslušenství uspokojit podle , odepíše peněžní ústav po vyrozumění o právní moci nařízení výkonu rozhodnutí peněžní prostředky z účtu povinného na něm uložené a vyplatí je oprávněnému. Zbývající část pohledávky uspokojí peněžní ústav ihned, jakmile peněžní prostředky na účtu povinného dosáhnou částky, odpovídající zbývající části celkového nároku oprávněného, pro který je výkon rozhodnutí veden. Nedojde-li k tomu do šesti měsíců po vyrozumění peněžníhou o právní moci výkonu rozhodnutí, odepíše peněžní ústav k tomuto dni z účtu povinného peněžní prostředky na něm uložené a vyplatí je na částečnou úhradu vymáhané pohledávky a jejího příslušenství oprávněnému. Tím výkon rozhodnutí zaniká (odst. 2).

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , v souvislosti s posouzením otázky, kdy je či není třeba rozhodovat o zastavení výkonu rozhodnutí, vyslovil, že výkon rozhodnutí přikázáním z účtu u peněžníhou zaniká „provedením“. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že s ohledem ke znění je tímto provedením výkonu rozhodnutí nutno rozumět jak provedení úspěšné, tj. jak samotné odepsání vymáhané pohledávky z účtu povinného a její vyplacení oprávněnému, tak i neúspěšné provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžníhou, tj. marné uplynutí šestiměsíčního sledovacího období, v němž je peněžní ústav povinen účet povinného blokovat.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a podmínky pro jeho změnu nejsou dány, Nejvyšší soud postupoval podle , usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, ale zároveň o nákladech dovolacího řízení (, ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2014

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.

předsedkyně senátu