Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2444/2007

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j.

-56, zamítl žalobu na určení, že „žalobci vlastní ve společném jmění manželů nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu M. k., katastrální pracoviště T., na LV č. 225 pro  katastrální území a obec H., a to rodinný dům čp. 233 stojící na pozemku p. č. st. 320, garáž (bez čp./če.), postavenou na pozemkové parcele st. 687, a dále pozemkové parcely st. 320-zast. pl. a nádvoří, p. č. 687-zast. pl. a nádvoří, p. č. 981/1-trvalý travní porost, p. č. 982-trvalý travní porost, včetně venkovních úprav, trvalých porostů a hospodářské budovy postavené na  parcele č. st. 320“, (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení.

Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2006, č. j. -85, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle , , v platném znění (dále jen „ “), a dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle

, neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

V rámci způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/

žalobci otevřeli dovolacímu přezkumu posouzení otázky, zda vzhledem k okolnostem případu lze chování žalovaného, který, ačkoli se v darovací smlouvě zavázal darované nemovitosti po dobu života dárců nezcizit, je nabízel k prodeji, kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení nastolené otázky, zda byla naplněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu , , v platném znění (dále jen „obč. zák.“), však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe; úvaha, zda chování obdarovaného (zde žalovaného) lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, se  odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuelně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Navíc výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, jenž je významný z hlediska aplikace obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle uvedeného ustanovení, podal dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí

ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod

C 276/ 3, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. , publikované v Souboru pod

C 1883/ 25, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. , a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. ). V nich konstatoval, že přestože ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárců totiž není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. ). Odvolací soud, který stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaného, jež směřovalo pouze k nabízení nemovitostí k prodeji, aniž by k jejich zcizení skutečně došlo, nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu obč. zák., rozhodl v intencích uvedeného výkladu. Opodstatněnou proto není výtka žalobců, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.

Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle jsou námitky žalobců, které vystihují dovolací důvod podle

(soudy neprovedly jimi navržené důkazy), neboť k těmto vadám,  jakož i

k vadám podle , a b/ a dovolací soud může přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobcům právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2009

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu