Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 3 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (8)055A7F78FAD1FD1EC1257A4E0067A362.html
HTML · 13.46 KB
No categories available
29 Cdo 4462/2008
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. ledna 2007, č. j. 51 Cm 35/2003 -44, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce jako správce konkursní podstaty M. T. a. s. (dále jen „úpadkyně“) domáhal po žalovaném jako předsedovi představenstva úpadkyně náhrady škody ve výši 14,783.837,93 Kč.
V projednávané věci se – jak uvedl odvolací soud – žalobce po žalovaném domáhá náhrady škody „z titulu odpovědnosti člena představenstva za škodu“ podle ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000. Bylo proto na žalobci, aby prokazoval existenci všech předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 373 obch. zák. Jedním z těchto předpokladů je i příčinná souvislost mezi porušením povinností člena představenstva a tvrzenou škodou, která „představuje“ nezaplacenou cenu podniku dohodnutou ve smlouvě o prodeji podniku úpadkyně ze dne 2. srpna 1999 a jejím dodatku ze dne 6. září 1999 (dále též jen „smlouva o prodeji podniku“), sníženou o částky započtené protokolem ze dne 17. ledna 2000.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že smlouva o prodeji podniku není neplatná pro nesplnění podmínek ustanovení § 196a obch. zák. ani pro neurčitost či rozpor s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu žalobce v řízení neprokázal, že smyslem uzavření smlouvy o prodeji podniku bylo „vyvedení“ aktiv z úpadkyně a – a to především – neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti člena představenstva a tvrzenou škodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, domnívaje se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ; dále jen „o. s. ř. “) a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
„Nesprávné právní posouzení věci“ spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud v rozporu s ustanoveními § 193 odst. 3 (správně odst. 2) obch. zák. a § 4a zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2000, „přenesl“ důkazní povinnost na žalobce, přestože zmíněná ustanovení zakládají „presumpci zavinění“ žalovaného a „mělo být tedy na něm, aby se této zodpovědnosti zprostil“. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 33/2008“) a ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005 .
Vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů zamítly žalobu pro neprokázání příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou, domnívá se dovolatel, že soudy rozhodly v rozporu s „hmotným“ právem, „kdy nerespektovaly zákonnou domněnku a naopak převedly důkazní břemeno na žalobce“.
Dovolatel dále tvrdí, že žalovanému, jako členu statutárního orgánu úpadkyně, vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na její majetek. Ačkoliv žalovaný o předlužení úpadkyně věděl – podle dovolatele i „ z návrhu na prohlášení konkursu podaného společností S. P. P. spol. s r.o. dne 28. června 1999“ – svou zákonnou povinnost porušil a s majetkem úpadkyně dále nakládal tím, že uzavřel smlouvu o prodeji podniku, „čímž úpadkyni připravil o veškerá aktiva“. Žalovaný proto odpovídá za vzniklou škodu.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. , přičemž rozsudek odvolacího soudu – jsa vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) – Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
Námitkou, podle níž soudy „nerespektovaly zákonnou domněnku“ a „převedly důkazní břemeno na žalobce“ – tedy, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily, která ze stran sporu nese důkazní povinnost při uplatnění odpovědnosti podle § 194 odst. 5 obch. zák. – vystihuje dovolatel dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. , jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. zásadně k dispozici (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06 ).
V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že oba soudy nižších stupňů při posuzování odpovědnosti žalovaného správně vycházely z ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle něhož byl to, že člen představenstva nejednal s náležitou péčí, povinen prokazovat žalobce. Úpravu přenášející důkazní břemeno péče řádného hospodáře na člena představenstva do obchodního zákoníku vložila s účinností od 1. ledna 2001 až novela provedená zákonem č. 370/2000 Sb.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného posouzení otázky, zda žalovanému vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, když tato otázka neměla pro rozhodnutí o věci určující význam, neboť odvolací soud na jejím posouzení – jakož ani na řešení dalších otázek, jimiž se Nejvyšší soud zabýval v R 33/2008 – své rozhodnutí nezaložil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu