Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4462/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne         25. ledna 2007, č. j. -44, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce jako správce konkursní podstaty M. T. a. s. (dále jen „úpadkyně“) domáhal po žalovaném jako předsedovi představenstva úpadkyně náhrady škody ve výši 14,783.837,93 Kč.

V projednávané věci se – jak uvedl odvolací soud – žalobce po žalovaném domáhá náhrady škody „z titulu odpovědnosti člena představenstva za škodu“ podle ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000. Bylo proto na žalobci, aby prokazoval existenci všech předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení obch. zák. Jedním z těchto předpokladů je i příčinná souvislost mezi porušením povinností člena představenstva              a tvrzenou škodou, která „představuje“ nezaplacenou cenu podniku dohodnutou ve smlouvě      o prodeji podniku úpadkyně ze dne 2. srpna 1999 a jejím dodatku ze dne 6. září 1999 (dále též             jen „smlouva o prodeji podniku“), sníženou o částky započtené protokolem ze dne               17. ledna 2000.

Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že smlouva o prodeji podniku není neplatná pro nesplnění podmínek ustanovení § 196a obch. zák. ani pro neurčitost či rozpor s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu žalobce v řízení neprokázal, že smyslem uzavření smlouvy o prodeji podniku bylo „vyvedení“ aktiv z úpadkyně a – a to především – neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti člena představenstva    a tvrzenou škodou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, domnívaje se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení , ; dále jen „ “)    a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

„Nesprávné právní posouzení věci“ spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud v rozporu s ustanoveními (správně odst. 2) obch. zák. a , o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2000, „přenesl“ důkazní povinnost na žalobce, přestože zmíněná ustanovení zakládají „presumpci zavinění“ žalovaného a „mělo být tedy na něm, aby se této zodpovědnosti zprostil“. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007,                                 sp. zn. (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 33/2008“) a ze dne 27. září 2007, sp. zn. .

Vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů zamítly žalobu pro neprokázání příčinné souvislosti  mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou, domnívá se dovolatel,     že soudy rozhodly v rozporu s „hmotným“ právem, „kdy nerespektovaly zákonnou domněnku   a naopak převedly důkazní břemeno na žalobce“.

Dovolatel dále tvrdí, že žalovanému, jako členu statutárního orgánu úpadkyně, vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na její majetek. Ačkoliv žalovaný o předlužení úpadkyně věděl – podle dovolatele i „ z návrhu na prohlášení konkursu podaného společností S. P. P. spol. s r.o. dne 28. června 1999“ – svou zákonnou povinnost  porušil a s majetkem úpadkyně dále nakládal tím, že uzavřel smlouvu o prodeji podniku, „čímž úpadkyni připravil o veškerá aktiva“. Žalovaný proto odpovídá za vzniklou škodu.

Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení , přičemž rozsudek odvolacího soudu – jsa vázán obsahem dovolání ( věta první ) – Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.

Námitkou, podle níž soudy „nerespektovaly zákonnou domněnku“ a „převedly důkazní břemeno na žalobce“ – tedy, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily, která  ze stran sporu nese důkazní povinnost při uplatnění odpovědnosti podle obch. zák. – vystihuje dovolatel dovolací důvod vymezený v ustanovení , jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení zásadně k dispozici (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ).

V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že oba soudy nižších stupňů při posuzování odpovědnosti žalovaného správně vycházely z ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle něhož byl to, že člen představenstva nejednal s náležitou péčí, povinen prokazovat žalobce. Úpravu přenášející důkazní břemeno péče řádného hospodáře na člena představenstva do obchodního zákoníku vložila s účinností od 1. ledna 2001 až novela provedená

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného posouzení otázky, zda žalovanému vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, když tato otázka neměla pro rozhodnutí o věci určující význam, neboť odvolací soud na jejím posouzení – jakož ani na řešení dalších otázek, jimiž se Nejvyšší soud zabýval v R 33/2008 – své rozhodnutí nezaložil.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2009

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu