Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4907/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. -22, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 37.290,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z této částky za každý den prodlení od 5. ledna 2006 do zaplacení a co do zbytku požadovaného poplatku z prodlení žalobu zamítl (výrok I.), přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 22, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, II. kategorie, v 5. poschodí nemovitosti č. p. 1985 v P. 2 – V., u. M. č. p. 13“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dal žalobce žalovanému (výrok II.), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok III.), a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výrok IV.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. května 2007, č. j. -71, zamítl žádost opatrovníka žalovaného, aby žalovanému byl pro řízení ustanoven zástupce z řad advokátů (výrok I.), citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (ve vyhovujících výrocích) potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Z provedených důkazů vzaly oba soudy především za zjištěno, že matka žalovaného D.r Š. (dřívější nájemkyně předmětného bytu) byla členkou SBD P. 2, že toto bytové družstvo se rozpadlo na několik menších bytových družstev, že poté matka žalovaného požádala o ukončení členství v družstvu, že na základě dohody uzavřené mezi žalobcem (vlastníkem předmětného domu a pronajímatelem předmětného bytu) a matkou žalovaného dne 26. září 1994 bylo členství matky žalovaného v bytovém družstvu žalobce ukončeno a že od 1. ledna 1999 stanovil žalobce nájemné z bytu ve výši 1.130,- Kč. Dále zjistily, že žalovaný se stal nájemcem předmětného bytu po své matce, která zemřela 9. dubna 2002, že trpí duševní poruchou, jejíž zlepšení v budoucnosti není pravděpodobné, že není schopen si zajistit své potřeby a vyřizovat své záležitosti, že rozhodnutím soudu byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům, že byt od listopadu 2002 neužívá, neboť vzhledem ke svému nepříznivému duševnímu stavu pobývá v Ú. s. p. hl. m. P. v T., že nájemné z předmětného bytu do března 2003 platil za něj Ú. m. č. P. 2 (m. č. P. 2 byla v té době opatrovníkem žalovaného) a že poslední platbu nájemného od něj žalobce přijal dne 27. března 2003. Vzaly také za prokázáno, že rozhodnutím soudu byl dosavadní opatrovník m. č. P. 2 zproštěn funkce opatrovníka žalovaného a že jeho opatrovníkem byl ustanoven V. M., který za něj nájemné z bytu od dubna 2003 do prosince 2005 neplatil, o byt se nestaral a ten je tak v dezolátním stavu. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dlužné nájemné v žalované částce včetně poplatku z prodlení ve výši 2, 5 promile z této částky za každý den prodlení od 5. ledna 2006 do zaplacení ( a násl., a násl., , , ve znění před novelou provedenou /dále jen „obč. zák.“/, a ). Poté rovněž dovodily, že – z důvodů specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně – není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák. Současně však usoudily na naplněnost dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle obč. zák., a zároveň dovodily, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák., neboť žalovaný dlužné nájemné nedoplatil, neplatí ani běžné nájemné, již delší dobu žije a má trvalý pobyt vu sociální péče v T., o byt se nestará ani jeho opatrovník a vzhledem k jeho nízkému příjmu není v jeho zájmu, aby hradil ubytování vu sociální péče a současně i nájemné z bytu, který neužívá a ani není předpoklad, že by ho nadále užíval; přitom žalobce jako vlastník má právo nakládat s předmětem vlastnického práva podle své úvahy a není namístě toto jeho právo omezovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – prostřednictvím svého opatrovníka dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným ustanovenou advokátkou. Jeho přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací důvody výslovně podřadil pod dovolací důvod podle

Uvedl, že dovolání podává proto, že v řízení „nebyla dodržena veškerá procesní ustanovení“. Tak především „se opatrovník žalovaného nedozvěděl o konání jednání, když si z objektivních důvodů nevyzvedl zásilku s obsílkou k soudnímu jednání na poště“, v řízení nebyl proveden „ani jediný důkaz, který žalovaná strana navrhovala a který by ještě navrhla v průběhu řízení před okresním soudem“, „strana žalovaná nebyla vůbec vyslechnuta“, soud „rovněž nezkoumal pravost listin, které byly předloženy stranou žalující“, „nevzal rovněž v potaz ani skutečnosti ohledně platby nájemného ze strany O. ú. pro P. 2“

a „nerespektoval žádosti strany žalované ohledně přerušení jednání“. Dále odvolacímu soudu vytkl, že mu neumožnil, aby byl v řízení zastoupen advokátem, což považuje za „závažné procesní pochybení, které je v rozporu s dobrými mravy“. Měl za to, že jej diskriminovalo „rovněž konání jednání odvolacího soudu v jinou než určenou hodinu, kdy se tak jeho opatrovník nemohl jednání zúčastnit“. Je přesvědčen, že soudy „vyvodily nesprávné právní závěry, kdy i skutkové okolnosti nehodnotily náležitým způsobem“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko

z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – směřuje rovněž proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žádost opatrovníka žalovaného, aby byl žalovanému pro řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. Současně dovolací soud neopomenul, že ve výroku I. (o zamítnutí žádosti opatrovníka žalovaného na ustanovení zástupce z řad advokátů) má rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o jeho formu, povahu usnesení ( ), byť jako takové je začleněno do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení až

Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení , neboť usnesení o zamítnutí žádosti opatrovníka žalovaného na ustanovení zástupce z řad advokátů není rozhodnutím ve věci samé

(k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn.

, uveřejněné pod č. 61 v sešitě č. 10 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě usnesení téhož soudu z 28. srpna 1997, sp. zn.

, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Ustanovení , a a 2 nezakládají přípustnost dovolání proti výroku I. proto, že v jejich taxativních výčtech není uvedeno usnesení

o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Lze – obdobně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uzavřít, že není přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku II.) se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle , tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle

rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatel totiž netvrdil, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil dovolací důvod podle (jehož prostřednictvím namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dále rovněž dovolací důvod podle (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení uplatněných nároků na zaplacení dlužného nájemného z bytu a na přivolení k výpovědi z nájmu bytu) a dále zmatečnostní vadu ve smyslu (námitkou, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Dovolatel však především přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle , (ale také k vadám uvedeným v , a b/ a ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 82 v sešitě č. 6 z roku 2006 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ). Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.

Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle

Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu