Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4988/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 152.918,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem

pozemku parc. č. st. 414 a pozemku parc. č. 1611 (po rozdělení parc. č. 1611/1 a parc. č. 1611/2), vše v kat. území L. u V., obec L. u V., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 3.3.1986, č. Vnitř.72/3a-51/85,pozemku parc. č. 84/2, kat. území J., o. J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 23.3.1976, č. Fin.72-NM 117/76, pozemku parc. č. st. 256, kat. území L. u V. M., obec L., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 6.8.1984, č. Fin./72/2-NM 182/84,a pozemku parc. č. 1220/2, kat. území Ch., obec Ch., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání ze dne 3.11.1967, č. Fin/72-NM-359/67-Me.

V souvislosti s přijetím , který do zakotvil ustanovení , požádal žalobce dne 17.8.2000 v případě všech uvedených pozemků o změnu práva trvalého užívání na vlastnické právo. Na základě ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o tuto změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení ObčZ zrušeno s účinností ke dni 30.6.2001. Současně tak došlo k zrušení zákonného důvodu transformace žalobcova práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na právo vlastnické. Vzhledem k odpadnutí uvedeného právního důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví a na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 8.12.2003 a 10.12.2003 měl následně nabýt k uvedeným pozemkům vlastnické právo. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004 však došlo ke zrušení čl. II.

a úprava § 879c ObčZ tak byla obnovena. Spolu s obnovením právní úpravy se měl změnit nabývací právní titul tak, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.

Usnesením soudu prvního stupně ze dne 17.4.2007 byla jednotlivá soudní řízení vedená pod sp. zn. o částku 41.064,- Kč, o částku 35.225,- Kč, o částku 39.247,- Kč a o částku 37.382,- Kč spojena v jedno řízení vedené pod sp. zn. .

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a že platnost uzavřených kupních smluv je nutné posuzovat z hlediska obecně platné právní úpravy nedotčené Uzavřené kupní smlouvy proto nejsou neplatné. Uvedla, že neplatná je naopak hospodářská smlouva o trvalém užívání národního majetku ze dne 3.11.1967, č. Fin/72-NM-359/67-Me, o odevzdání pozemku parc. č. 1220/2, kat. území Ch., obec Ch., pro absenci účelu, za jakým má být pozemek užíván a pro nedostatečné vymezení odevzdávaného pozemku, což bylo v rozporu s Z uvedeného důvodu neexistoval k uvedenému pozemku vztah trvalého užívání, který by mohl být na základě ustanovení ObčZ transformován na vlastnické právo. Dále žalovaná zpochybnila, že by zrušením části II. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod

č. 278/2004 Sb., došlo k obnovení právní úpravy založené ObčZ. Rovněž podotkla, že při aplikaci právní úpravy obsažené v ObčZ dochází ke kolizi s příslušnými ustanoveními , neboť stát poskytuje adresátům normy obsažené v ObčZ nedovolenou veřejnou podporu.

Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 11.10.2007, č.j. -54, žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 152.918,- Kč. Uvedl, že námitka neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 3.11.1967 není důvodná, neboť uvedená hospodářská smlouva identifikovala předmětný pozemek dostatečně určitě. Pokud jde o námitku absence účelu, pro který byl pozemek do trvalého užívání žalobce odevzdán, soud prvního stupně konstatoval, že dle uvedené hospodářské smlouvy byl tento pozemek příslušným územním rozhodnutím určen ke stavbě prodejny. Následně uzavřel, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků obnovením ustanovení

ObčZ, a to ke dni 1.7.2000. Uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné podle ustanovení ObčZ, a to pro rozpor s právním předpisem vyšší právní síly, tj. y ČR.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 24.7.2008, č.j. -75, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo tak vzniklo na základě obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. a to ke dni 1.7.2001. Shodně s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Závěrem odvolací soud uvedl, že transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nepředstavuje nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu , neboť a jsou právní předpisy téže právní síly a nelze nadřazovat nad z důvodu, že se jedná o předpis přizpůsobující vnitrostátní právo ČR právu komunitárnímu.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení , neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle spočívající v nesprávném posouzení zjištěného skutkového stavu. Konkrétně uvedla, že:

obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., nemůže mít za důsledek neplatnost uzavřených kupních smluv s ohledem na ustanovení , které vylučuje zpětné účinky nálezů Ústavního soudu ČR,

kupní smlouvy byly uzavřeny na podkladě platné právní úpravy založené a proto nemohou být absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu ObčZ,

nelze přisvědčit právnímu názoru, podle kterého je kupní smlouva neplatná v případě, že prodávající nebyl vlastníkem věci,

je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „oživení“ předchozí právní úpravy, tj. ustanovení § 879c ObčZ, je nutné toto oživení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by „oživení“ dotčeného ustanovení bylo v rozporu s Smlouvy o založení ES, která se však aplikuje přednostně před zákonem. Toto omezení je přitom dáno i , který nabyl účinnosti 1.5.2000,

žalovaná nezpochybňuje, že mezi a neexistuje vztah podřazenosti a nadřazenosti, nýbrž tvrdí, že šlo o vztah obecnosti a speciality, kdy stanovil určitá omezení pro možnost nabývání majetku z veřejných prostředků, resp. z vlastnictví státu.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené

v , tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. ) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:

Došlo k obnovení ustanovení ObčZ, jestliže Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?

Otázka „oživení“ ustanovení zrušených derogačním zákonem

č. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR již opakovaně řešena

a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. . Z uvedených rozhodnutí plyne, že zrušením části II. došlo k obnovení ustanovení ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení ObčZ. Dotčené subjekty tudíž nabyly vlastnické právo k pozemkům na základě zákona a nikoliv na základě následně uzavřených kupních smluv. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.

Je transformace práva trvalého užívání do práva vlastnického konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení ObčZ v souvislosti se zrušením čl. II. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu Smlouvy o založení ES?

K tvrzenému rozporu ustanovení § 879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, poukazuje dovolací soud na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , před 1.5.2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, dovolací soud uzavřel, že mu ve věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl ke dni 1.7.2001, kdy došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické, právní normou závaznou na území ČR. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES

a ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).

Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnoveného ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. , publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu ?

Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení

ObčZ a , přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. , konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy , o veřejné podpoře (zrušený ) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s citovaného zákona, a to

v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná

a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.

Protože žádná z dovolacích námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených ad 1, 2, 3, dovolací soud podané dovolání podle věta první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 4. února 2009

JUDr. Iva Brožová, v. r.

předsedkyně senátu