Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4085/2007

ROZSUDEK

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. března 2006, č. j. -134, výrokem I. vyhověl žalobě co do vydání tam specifikovaných movitých věcí, výrokem II. žalobu ve zbytku zamítl a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č. j. -163, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (ve výroku I.) tak, že zamítl žalobu na vydání věcí tam specifikovaných a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaní jako pronajímatelé a první žalobce jako nájemce uzavřeli dne 11. února 2004 nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“), jejímž předmětem byly dům čp. 1620 nacházející se na pozemku parc. č. 1268 v katastrálním území D., a to na adrese P., Vostrovská 17/1620 (dále jen „předmětný dům“), a pozemek parc. č. 12698 v katastrálním území D. (dále jen „předmětný pozemek“), že šlo o nájemní poměr na dobu určitou od 1. března 2004 do 28. února 2006, že nájemné v částce 3.000,- USD měsíčně bylo splatné vždy do patnáctého dne příslušného měsíce, za který bylo hrazeno, že podle § 9 Nájemní smlouvy složil první žalobce při podpisu smlouvy jistinu (kauci) ve výši dvojnásobku nájemného, že podle tam uvedeného ujednání mu měla být složená kauce vrácena nejpozději do čtrnácti dnů po ukončení nájemního vztahu a předání bytu, že účastníci Nájemní smlouvy si sjednali rovněž možnost odstoupení od smlouvy v případě nezaplacení nájemného do patnácti dnů od jeho splatnosti s tím, že v případě odstoupení od smlouvy je pronajímatel oprávněn vyklidit předmětný dům a věci v něm se nacházející na náklady a nebezpečí nájemce, a že podmínkou odstoupení od Nájemní smlouvy bylo doručení písemného oznámení nájemci se stanovením dodatečné přiměřené lhůty k plnění. Dále zjistil, že upomínkou ze dne 18. srpna 2004 žalovaní vyzvali žalobce k doplacení nájemného za měsíc srpen 2004, sdělili jim, že obdrželi jejich výpověď z nájmu, že podle jejich názoru nájemní poměr končí 30. listopadu 2004, a nabídli jim ukončení nájemního poměru dohodou ke dni 30. srpna 2004, že dopisem ze dne 31. srpna 2004 odstoupili žalovaní od Nájemní smlouvy s odůvodněním, že i přes upozornění ze dne 18. srpna 2004 nebylo zaplaceno nájemné za měsíc srpen 2004, že odstoupení od Nájemní smlouvy nebylo žalobcům doručeno před tím, než došlo k obsazení předmětného domu, a že tento právní úkon žalovaných (odstoupení od Nájemní smlouvy) se dostal do dispozice zástupkyně žalobců dne 6. září 2004. Vzal také za prokázáno, že o víkendu 4. a 5. září 2004 nechali žalovaní předmětný dům obsadit bezpečnostní agenturou a znemožnili žalobcům přístup do objektu, že dopisem ze dne 9. září 2004 uplatnil první žalobce započtení dlužného nájemného na jistinu v částce 156.000,- Kč, která byla složena ve prospěch žalovaných jako kauce pro případ nedoplatku na nájemném, že žalobci navíc složili do úschovy své zástupkyně částku 86.050,- Kč, že dne 6. září 2004 podali žalovaní návrh na provedení soupisu věcí a že mezi tyto věci byly zahrnuty i věci, které jsou předmětem sporu. Na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud rovněž skutkový závěr, že žalovaným zůstala (i přes zrušení nájemního vztahu odstoupením od Nájemní smlouvy) zachována lhůta sjednaná pro vrácení kauce v Nájemní smlouvy a že až uplynutím této lhůty „vznikla žalovaným povinnost složenou jistinu žalobcům vrátit“. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že odstoupením došlo ke zrušení Nájemní smlouvy ( , , v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“), a pokračoval, že v důsledku odstoupení od Nájemní smlouvy nastal v právních vztazích účastníků stejný stav, jako kdyby ke smlouvě nikdy nedošlo, tj. „od počátku“ se obnovily jejich práva a povinnosti tak, jak je měli před uzavřením Nájemní smlouvy. Dále dovodil, že bylo-li na základě zrušené Nájemní smlouvy ze strany žalovaných plněno, vzniklo žalobcům užíváním předmětného domu a pozemků bezdůvodné obohacení (zde odkázal na ustanovení a 2 obč. zák.), které byli povinni žalovaným vydat, a to ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. S odkazem na ustanovení obč. zák. rovněž dovodil, že i po skončení nájemního vztahu měli žalovaní vůči žalobcům pohledávku zajištěnou zástavním právem. Ujednání o složení kauce a o podmínkách jejího vrácení obsažené v Nájemní smlouvy odvolací soud posoudil jako nepojmenovanou smlouvu ( obč. zák.) obsaženou ve smlouvě smíšené ( obč. zák.) a dovodil, že „odstoupení od Nájemní smlouvy se … netýkají ujednání o kauci. Tento závěr je významný proto, že v době právního úkonu žalobců (započtení), který se dostal do dispozice žalovaných dne 10. 9. 2004, nevznikla žalovaným povinnost vrátit žalobcům složenou kauci“. Podle názoru odvolacího soudu lhůta sjednaná v Nájemní smlouvy zůstala zachována a až jejím uplynutím vznikla žalovaným povinnost vrátit žalobcům složenou kauci. S přihlédnutím k uvedeným názorům se pak odvolací soud zabýval rovněž otázkou, zda pohledávka žalovaných mohla zaniknout započtením ( obč. zák.) s pohledávkou žalobců na vrácení kauce. Zde především dovodil, že základní podmínkou započtení je, aby „šlo o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak (vzájemnost pohledávek), jedná se o stejný druh plnění a o pohledávky způsobilé k započtení“, a aby byl učiněn úkon směřující k započtení. S odkazem na ustanovení obč. zák. pak konstatoval, že proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Jestliže čtrnáctidenní lhůta pro vrácení kauce začala běžet odstoupením od Nájemní smlouvy, tedy nejdříve od 6. září 2004, neměl první žalobce v době, kdy učinil úkon směřující k započtení (dne 10. září 2004), za žalovanými splatnou pohledávku, a proto nemohlo dojít k zániku závazku (z titulu bezdůvodného obohacení) započtením podle obč. zák. Nezanikla-li zástavním právem zajištěná pohledávka, nezaniklo podle názoru odvolacího soudu ani zadržovací právo podle obč. zák., které je zákonným zástavním právem; proto nemůže být důvodná ani žaloba na vydání takto zadržených movitých věcí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Nesouhlasili především se závěrem, že Nájemní smlouva je smlouvou smíšenou podle obč. zák. Podle jejich názoru nelze přece připustit (nebylo-li to účastníky výslovně sjednáno), „aby jedna a tatáž smlouva měla ve vazbě na odstoupení od smlouvy rozdílnou úpravu jednak pro nájem a jeho skončení a jednak … pro kauci a její vyúčtování“. Nelze tudíž dovozovat, že odstoupením od Nájemní smlouvy zůstalo nedotčeno ujednání o kauci a jejím vrácení. Bez ohledu na to rovněž namítli, že odvolací soud nesprávně vyložil ujednání obsažené v Nájemní smlouvy. Bylo-li totiž účastníky v Nájemní smlouvy dohodnuto, že „jistina ve výši dvojnásobku nájemného … bude nejpozději do čtrnácti dnů po ukončení nájemního vztahu a předání bytu v pořádku vrácena“, byla podle dovolatelů jejich pohledávka za žalovanými z titulu kauce splatná kdykoliv v době čtrnácti dnů od ukončení nájemního vztahu. I kdyby tomu tak nebylo, byla by tato jejich pohledávka splatná v důsledku vyúčtování kauce žalovanými obsaženého v přípisu ze dne 7. září 2004. Dovolatelé mají také za to, že zástavní právo pronajímatele k movitým věcem za účelem zajištění nájemného podle obč. zák. nelze rozšiřovat na pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Jsou rovněž přesvědčeni, že odvolací soud nepřihlédl ani k okolnostem, za nichž se žalovaní zmocnili požadovaných věcí, tj. nepřihlédl ke svémocnému a násilnému obsazení předmětného domu ze strany žalovaných. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

První žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolací soud zastává názor, že vedle dovolacího důvodu podle dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnili rovněž dovolací důvod podle Právním posouzením je totiž činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 19. července 2001, sp. zn. , a ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. , ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. , ze dne 25. září 2003, sp. zn. , ze dne 25. března 2004, sp. zn. , ze dne 27. května 2004, sp. zn. , a ze dne 7. října 2004, sp. zn. ). Vykládal-li proto odvolací soud obsah ujednání obsaženého v Nájemní smlouvy (a to i pomocí výkladu projevu vůle), šlo o otázku skutkovou; skutkovou je rovněž otázka, zda odvolací soud skutečně opomenul skutkové zjištění vztahující se k okolnostem, za nichž se žalovaní zmocnili požadovaných věcí.

Podle je-li dovolání přípustné podle a b/ (v projednávané věci je dovolání přípustné podle ), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. , komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolací soud se neztotožňuje s námitkou, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem, za nichž se žalovaní zmocnili požadovaných věcí, tj. nepřihlédl ke svémocnému a násilnému obsazení předmětného domu ze strany žalovaných. Při právním posouzení věci totiž odvolací soud vycházel také ze skutkového zjištění, že o víkendu 4. a 5. září 2004 nechali žalovaní předmětný dům obsadit bezpečnostní agenturou a znemožnili žalovaným přístup do objektu. V tomto směru tudíž nebyl dovolací důvod podle užit opodstatněně.

Odvolací soud učinil rovněž skutkový závěr, že žalovaným zůstala (i přes zrušení nájemního vztahu odstoupením od Nájemní smlouvy) zachována lhůta sjednaná pro vrácení kauce v § 9 Nájemní smlouvy a že až uplynutím této lhůty „vznikla žalovaným povinnost složenou jistinu žalobcům vrátit“. Dovolatelé správnost uvedeného skutkového závěru zpochybnili, a to námitkou, že podle ujednání obsaženého v § 9 Nájemní smlouvy vznikla žalovaným povinnost vrátit kauci kdykoliv v době čtrnácti dnů od ukončení nájemního vztahu.

Za správný lze pokládat názor, že v důsledku odstoupení od Nájemní smlouvy nastal v právních vztazích účastníků stejný stav, jako kdyby ke smlouvě nikdy nedošlo, tj. „od počátku“ se obnovily jejich práva a povinnosti tak, jak je měli před uzavřením Nájemní smlouvy. Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem i v názoru, že pro účely počátku běhu lhůty sjednané v § 9 Nájemní smlouvy (jde-li v tomto případě o nepojmenovanou smlouvu obsaženou ve smlouvě smíšené) lze ujednání zde obsažené vyložit pouze tak, že čtrnáctidenní lhůta počne běžet od okamžiku, kdy nastaly účinky odstoupení od Nájemní smlouvy, tedy nejdříve dne 6. září 2004. Nelze však přehlédnout, že v dalším odvolací soud pominul rozhodnou skutečnost, která z provedeného důkazu Nájemní smlouvou vyplynula, tj. že podle ujednání obsaženého v § 9 Nájemní smlouvy vznikla žalovaným povinnost vrátit kauci kdykoliv v době čtrnácti dnů od ukončení nájemního vztahu, jak správně namítli dovolatelé. Podle názoru dovolacího soudu nelze připustit, aby z určitého a srozumitelného ujednání obsaženého v § 9 písemné Nájemní smlouvy bylo učiněno skutkové zjištění, které z něho nevyplývá ani za použití výkladového pravidla obsaženého v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud pro úplnost dodává, že s ohledem na skutkové zjištění vyplývající z § 9 Nájemní smlouvy lze dospět k jedinému závěru, totiž že marným uplynutím čtrnáctidenní lhůty počítané od 6. září 2004 by se žalovaní dostali naopak do prodlení s placením (s vrácením kauce).

Dovolací důvod podle byl proto v tomto směru užit opodstatněně, neboť odvolací soud při posuzování splatnosti pohledávky žalobců za žalovanými a následně při posouzení otázky započtení podle ve spojení s ustanovením věty druhé obč. zák. pominul právně významné skutkové zjištění, které z provedených důkazů vyplynulo.

Nelze-li pokládat za správné skutkové zjištění, resp. skutkové závěry, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení otázky započtení podle § 580 ve spojení s ustanovením § 581 odst. 2 věty druhé obč. zák., neobstojí ani právní závěr, mající základ v uvedených nesprávných skutkových zjištěních, tj. závěr, že v době, kdy žalobci učinili právní úkon směřující k započtení (10. září 2004) neměli za žalovanými splatnou pohledávku z titulu vrácení kauce, že proto zde nemohlo dojít k zániku závazků započtením a že tudíž ani nezaniklo zákonné zástavní právo podle § 672 obč. zák.

Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle věty za středníkem zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, aniž se zabýval dovolacími námitkami směřujícími proti právnímu posouzení věci, neboť to vychází právě z nesprávně zjištěného skutkového stavu; současně věc vrátil podle věty první odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2008

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu