Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1665/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně A. V., zastoupené advokátem, proti žalované J. N., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudkům Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. ledna 2007, č. j. -215,

a Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č. j. -238, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne

31. ledna 2007, č. j. -215, se zastavuje.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č. j. -238, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného I. N. (manžela žalované) Krajský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 30. září 2003, č. j. -113, zrušil v pořadí první vyhovující rozsudek Okresního soudu Praha-západ (soudu prvního stupně) ze dne 31. října 2002, č. j. -79, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. -133, opětovně žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované

a dřívějšího žalovaného I. N. (dále jen „dřívější žalovaný“) k „bytu o velikosti 2+1 v I. poschodí domu čp. 304 v Havlíčkově ulici v M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalované a dřívějšímu žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. -150, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vztahu k žalované tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že její nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil jí povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěno (poskytnuto) přístřeší; ve vztahu k dřívějšímu žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. srpna 2005, č. j. -175, zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č. j. -215, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěno (poskytnuto) přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č. j. -238, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „povinnost žalované byt vyklidit do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty se zamítá“; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud především dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nejsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle a h/ , , ve znění účinném do 30. března 2006, tj. ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“). Z provedených důkazů však vzal shodně se soudem prvního stupně mimo jiné rovněž za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt byl rozhodnutím Městského národního výboru v M., odboru komunálního hospodářství a služeb, ze dne 3. března 1988 přidělen žalované, že zletilý syn žalobkyně J. V. nemá vlastní byt, že žalovaná a její manžel mají (od roku 1995) ve společném jmění dům č. p. 73 v Ř. sestávající z kuchyně, dvou pokojů a sociálního zařízení (dále jen „dům v Ř.“), že rodina žalované bydlí v domě v Ř., že manžel žalované dojíždí do zaměstnání a dcera žalované do školy do M., že vzdálenost Ř. od M. je téměř zanedbatelná a že žalovaná dne 30. listopadu 2004 předala předmětný byt žalobkyni. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že je dána potřeba předmětného bytu pro syna žalobkyně a že je tudíž naplněn další uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák. Proto potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o výpovědní lhůtě; změnil ho však ve výroku o vyklizovací povinnosti žalované z bytu tak, že v tomto směru žalobu zamítl. Dovodil totiž, že pokud žalovaná dobrovolně splnila vyklizovací povinnost z bytu uloženou jí rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. -150, došlo k zániku závazku splněním a nelze jí proto již vyklizovací povinnost (znovu) uložit. Zde odkázal na právní závěry přijaté v rozhodnutí „NS ČR sp. zn. , ze dne 30.10.1985, které je publikováno pod R 8/1987“.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle Nesprávnost právního posouzení věci spatřovala v tom, že ačkoliv odvolací soud přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu z důvodu podle obč. zák., „nestanovil žalobkyni povinnost opatřit jí náhradní byt“. V této souvislosti uvedla, že odvolací soud na straně jedné sice správně připustil, že „se svojí rodinou neměla jinou možnost se z bytu vystěhovat, když jí a její rodině s nezl. dítětem žalobkyně znemožnila bydlení v předmětném bytě …“, avšak na druhé straně nesprávně konstatoval, že „vystěhování … bere jako fakt, se kterým je třeba se smířit, a lze z tohoto důvodu odmítnout právo na náhradní byt, jinak garantované … s ohledem na výpovědní důvod uvedený v obč. zák.“ Vyslovila přesvědčení, že při naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák. jí měla být uložena vyklizovací povinnost s vázaností na „náhradní byt v téže obci …“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že „odvolací soud činí skutkové závěry nikoli z důkazů, ale z odvolání žalované, z vyjádření žalované k žalobě atd.“ Namítla rovněž, že řízení v dané věci trvá neúměrně dlouhou dobu.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ( ). Rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. ledna 2007, č. j. -215, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. ). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. ledna 2007, č. j. -215, zastavil ( ve spojení s ustanovením ).

Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu a 4

Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky obsažené v dovolání, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu jako takovému, tedy nejen proti jeho měnícímu výroku, nýbrž jakoby i proti výroku potvrzujícímu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že ve vztahu k potvrzujícímu výroku není uplatněný dovolací důvod podle nijak obsahově konkretizován. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). S přihlédnutím k uvedeného lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje pouze proti měnícímu výroku napadeného rozsudku; proti potvrzujícímu výroku evidentně nesměřuje.

Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku vyplývá z ustanovení , neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. I když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, není dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Napadený rozsudek byl proto podle a 3 přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (v zamítavém výroku týkajícím se vyklizovací povinnosti žalované). Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v , a b/

a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ). Existence uvedených vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že pokud žalovaná dobrovolně splnila vyklizovací povinnost z bytu uloženou jí rozsudkem ze dne

25. května 2004, č. j. -150, došlo k zániku závazku splněním a nelze jí proto již vyklizovací povinnost (znovu) uložit.

Podle názoru dovolacího soudu je mylný názor odvolacího soudu, že odstěhováním se z předmětného bytu žalovaná dobrovolně splnila vyklizovací povinnost uloženou jí rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. -150, a že tím – vzhledem k právnímu závěru přijatému v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. , uveřejněném pod R 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – došlo k zániku závazku splněním ve smyslu § 559 odst. 1 obč. zák. S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci je právní závěr přijatý v citovaném rozsudku pro danou věc nevyužitelný. Především totiž nelze uvažovat o dobrovolném splnění vyklizovací povinnosti uložené shora citovaným rozsudkem, byl-li tento rozsudek následně zrušen rozsudkem dovolacího soudu. Navíc nelze ani přehlédnout, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že žalovaná se odstěhovala z předmětného bytu až poté, co jí uvedeným rozsudkem byla uložena vyklizovací povinnost; z těchto důvodů je vyloučeno uvažovat o dobrovolném splnění vyklizovací povinnosti uložené rozhodnutím odvolacího soudu a o zániku závazku splněním ve smyslu § 559 odst. 1 obč. zák.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudky z 18. dubna 2000, sp. zn. , z 21. června 2000, sp. zn. , a usnesení z

12. 1edna 2006, sp. zn. ), je ustálena v názoru, že nárok na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a nárok na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu jsou nároky rozdílné. Bude-li tedy uplatněn jen jeden z nich, nelze jeho důvodnost posuzovat a o něm případně rozhodovat z hlediska druhého nároku, neboť by tu soud rozhodoval o něčem jiném než bylo žádáno. Obdobný názor zastávala i dřívější soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1956 /uveřejněné též pod č. 48 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 13/1998/).

V uvedených souvislostech však nelze opomenout, že jde-li v konkrétním případě bez jakýchkoliv pochybností o řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, pak ustálená soudní praxe dovodila, že výroky o přivolení k výpovědi a o povinnosti k vyklizení v závislosti na bytové náhradě jsou nedělitelné a nemohou samostatně nabýt právní moci (srov. R 27/1999, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 6. února 2003, sp. zn. , z 19. 1edna 2005, sp. zn. , a z 15. května 2008, sp. zn. ).

V posuzovaném případě se uvedené závěry projeví tak, že vyhovuje-li soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, musí rozhodnout i o vyklizení bytu (neboť zde nejde o /samostatnou/ žalobu na vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák.); přitom při rozhodování o bytové náhradě podle § 712 obč. zák. soud není vázán návrhem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle

a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem v měnícím výroku napadeného rozsudku považovat za správné. Nejvyšší soud proto zrušil podle věty za středníkem – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu; současně mu věc podle věty první vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci

( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. listopadu 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu