Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4092/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 10.1.1997 domáhala, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku 326.991,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobci vzniknout tím, že v období od 1.1.1995 do 27.11.1998 užíval bez právního důvodu nebytové prostory v domě č.p. 135 v T. (dále jen „nebytové prostory“). Žalobkyně byla ze 3/5 spoluvlastnicí domu. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 17.7.1996, bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a žalobkyně se stala jedinou vlastnicí domu. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.9.1997, sp. zn. , byla nájemní smlouva mezi všemi původními spoluvlastníky a žalovaným shledána neplatnou a žalovanému bylo uloženo nebytové prostory vyklidit, přičemž k předání došlo k poslednímu dni žalovaného období.

Žalovaný namítal, že mezi ním a všemi spoluvlastníky byla uzavřena ústní dohoda, podle níž měl bezplatně až do roku 2002 užívat prostory v přízemí, které zbudoval, čímž mu budou nahrazeny investice, které do nemovitosti žalobkyně vložil. Protože žalobkyně namítla promlčení uvedeného nároku, navrhoval žalovaný, aby soud věc posoudil i s ohledem na dobré mravy.

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 17.12.2004, č.j. -329, žalobu zamítl s tím, že nárok žalobkyně zanikl započtením. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15.3.2006, č.j. -348, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně zjistit, zda byly pohledávky žalobkyně s ohledem na § 581 odst. 2 obč. zák. splatné a nepromlčené v době, kdy žalovaný učinil projev směřující k započtení.

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 29.8.2007, č.j. -445, žalobu zamítl. Hodnotu užívání nebytových prostor žalovaným určil na základě znaleckých posudků částkou 197.374,- Kč, zhodnocení nemovitosti žalobkyně ocenil částkou vyšší než 200.000,- Kč. Podle soudu prvního stupně se žalovaný o bezdůvodném obohacení žalobkyně ve formě zhodnocení její nemovitosti dozvěděl nejpozději při kolaudaci stavby dne 31.7.1996, námitku započtení však vznesl až přípisem soudu dne 14.3.2000, tedy v době, kdy byl jeho nárok již promlčen. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně na úhradu bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný nejen že nákladem vyšším, než je nárok žalobkyně, zhodnotil její nemovitost, a to se souhlasem všech původních spoluvlastníků, ale ještě by měl za toto zhodnocení platit, když přitom původně bylo mezi ním a všemi spoluvlastníky dohodnuto, že nájemné se započte na úhradu nákladů vynaložených na zhodnocení nemovitosti.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5.12.2007, č.j. -464, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu je žalobkyni třeba odepřít její nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť promlčená pohledávka žalovaného výrazně převyšuje pohledávku žalobkyně a navíc bylo mezi žalovaným a původními spoluvlastníky dohodnuto, že nároky žalovaného z provedené přístavby a rekonstrukce mu budou započteny na nájemné. Odvolací soud zároveň nevyloučil, že by se počátek běhu promlčecí doby nároku žalovaného mohl upínat až ke dni následujícímu po faktickém vyklizení nebytových prostor, tj. k 27.11.1998, přičemž v takovém případě by nárok žalovaného nebyl promlčen a byl proto způsobilý k započtení.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ( ) a vada řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci ( ). Žalobkyně namítala, že

a) odvolací soud svévolně a bez ohledu na zásadu rovnosti účastníků hodnotil uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení jako libovůli žalobkyně, přičemž přehlédl skutečnosti svědčící pro žalobkyni (např. souhlas žalovaného s nájemným, když žalovaný se zároveň zavázal zajistit vstupní prostory), a proto nepřihlédl ke všem okolnostem, k nimž při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přihlédnout měl,

b) odvolací soud nevyjádřil jednotný právní názor na počátek běhu promlčecí doby nároku žalobce, když se na jedné straně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalovaného byl promlčen, přičemž zároveň uvedl, že uvedený nárok by promlčen být nemusel,

c) soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když ji nepoučil podle o tom, že věc hodlá posoudit podle

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřed¬nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané Dovolání však není přípustné.

Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku v rozhodované věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v , tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Tak je tomu nejen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o nesprávné právní posouzení, ale také v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.12.2007, sp. zn. ).

1. K námitce (ad a/) svévolné aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ), má podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2006, sp. zn. , nebo ze dne 24.7.2007, sp. zn. ). V rozhodované věci dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní význam pro judikaturu soudů a není ani v rozporu s hmotným právem.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, ovšem odvisí vždy od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití § 3 odst. 1 obč. zák. je v každém konkrétním případě podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek NS ze dne 24.4.2008, sp. zn. ).

Namítá-li žalobkyně svévoli odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., pak dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při aplikaci použitého ustanovení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002, sp. zn. , nebo rozsudek NS ze dne 14.11.2007, sp. zn. ). Ustanovení , dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15.1.1997, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2008, sp. zn. ).

Odvolací soud i soud prvního stupně jasně a přesvědčivě vyložily, proč shledaly v uplatnění práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení rozpor s dobrými mravy, když dospěly po provedeném dokazování (vč. znaleckých posudků) k závěru, že promlčená pohledávka žalovaného výrazně převyšuje pohledávku žalobkyně a navíc bylo mezi žalovanými a původními spoluvlastníky dohodnuto, že nároky žalovaného z přístavby a rekonstrukce budou započteny na nájemné. Uvedený závěr ovšem směřuje v neprospěch žalobkyně, není však proto závěrem svévolným, neboť pojem svévole interpretuje Ústavní soud ve své konstantní judikatuře ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15.9.2005, sp. zn. ). O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná.

2. K námitce (ad b/), že odvolací soud neuvedl v napadeném rozsudku závazný právní názor.

Rozsudkem rozhoduje soud ve věci samé ( ), přičemž výrok pravomocného rozsudku je zásadně závazný jen pro účastníky řízení ( ). V napadeném rozsudku odvolací soud vymezil dvě možné varianty právního posouzení věci, které obě vedly ke stejnému výsledku, tj. k zamítnutí žaloby, a proto pro rozhodnutí věci nebylo třeba (a to i z hlediska procesní ekonomie), aby odvolací soud činil závěr, která z uvedených variant se v projednávané věci uplatní. Závazný právní názor přitom odvolací soud vyslovuje jen v případě, kdy ruší rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrací k dalšímu řízení (srov. ). V projednávané věci však odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. K námitce (ad c/), nedostatku poučení podle

Ustanovení stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.9.2005, sp. zn. ). Zásada předvídatelnosti rozhodnutí soudu je porušena tehdy, jestliže je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12.6.2001, sp. zn. , nebo ze dne 11.6.2007, sp. zn. ). V projednávané věci však žalovaný rozpor jednání žalované s dobrými mravy namítal již na jednání soudu prvního stupně dne 13.12.1999, č.l. 65 spisu, a rovněž ve svém závěrečném návrhu učiněném na jednání dne 20.8.2007, č.l. 414a spisu. Žalobkyně měla možnost se k uvedené právní kvalifikaci vyjádřit, a proto nejde o vadu řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci.

Žalobkyně podala dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, včetně výroků o nákladech řízení. Z ustanovení však vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení až není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).

Protože žádná z dovolacích námitek neumožňuje závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, bylo dovolání podle věta první a odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému přes jeho úspěch ve věci prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 12. listopadu 2008

JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.

předsedkyně senátu