Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 937/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalované se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 31. března 2006, č.j. -82, ve znění opravného usnesení ze dne 20. července 2006, č.j. -118, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 2,477.840,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % od 15. 7. 2005 do zaplacení. Výrokem II. zamítl návrh žalobce, aby mu žalovaná zaplatila úrok z prodlení ve výši 1,5 % z částky 2,477.840,- Kč od 7.7.2005 do 14.7.2005. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění že žalobce měl zřízeno hospodářskou smlouvou podle , právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 246/1 - zastavěná plocha, č. 246/2 - zastavěná plocha (dvůr) a č. 246/3 - zastavěná plocha (dvůr), v katastrálním území P. Na pozemkové parcele č. 246/1 se nachází dům - občanská vybavenost, který je ve vlastnictví žalobce. Na základě geometrického plánu č. 3514-16/96 a 4039-4/98 bylo nutno rozdělit pozemky, které poté byly zapsány pod č. 246/1, 246/2, 246/3 a 246/5, přičemž bylo konstatováno, že pozemek parc. č. 246/5 navazuje na pozemek pod budovou, a s provozem vlastní budovy souvisí. Dále soud konstatoval, že podle ustanovení (platného do 30. 6. 2001) měl žalobce právo požádat ve lhůtě jednoho roku od 1. 7. 2000 o změnu práva trvalého užívání k těmto pozemkům na vlastnictví, což splnil podáním ze dne 10. 7. 2000 adresovaným tehdejšímu Okresnímu úřadu Plzeň-sever ve smyslu Po zrušení s účinností od 30. 6 2001 (části druhou, článkem II. ), uzavřel žalobce s žalovanou dne 16. 10. 2003 kupní smlouvu na předmětné pozemky. Následně byl publikován nález Ústavního soudu ČR pod č. 278/2004 Sb. s tím, že část druhá článek II. byla dnem 31. 12. 2004 zrušena. Soud prvního stupně konstatoval, že tímto nálezem se obnovil stav založený ustanoveními , a o.z., v důsledku čehož veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí došlo a jsou s uvedeným stavem v rozporu, jsou absolutně neplatné. Vzhledem k tomu, že žalobce splnil všechny podmínky stanovené pro změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické v souladu s o.z., stal se tak vlastníkem uvedených pozemků a kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je neplatná ( o.z.). Žalovaná je povinna vrátit, co podle této kupní smlouvy získala ( o.z.), naopak žalobce není povinen vydat pozemky, neboť vlastnické právo k nim na něj přešlo splněním zákonem stanovených předpokladů.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č.j. -142, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil v části výroku o příslušenství pohledávky tak, že zamítl žalobu na zaplacení 1,5 % úroku z prodlení z částky 2,477.840,- Kč od 15. 7. 2005 do 1. 11. 2005, jinak jej podle (dále jen „“) potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce měl v trvalém užívání předmětné pozemky, u nichž v souladu s podmínkami o.z. požádal o jejich převod do vlastnictví. Po zrušení tohoto ustanovení části druhou článek II. zákona , kterým byl změněn , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění , a některé další zákony, uzavřeli účastníci kupní smlouvu o převodu pozemků za kupní cenu 2.477.840,- Kč, která byla žalobcem žalované uhrazena. Podstatou sporu tak zůstalo posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004 na ustanovení až 879e o.z. a jejich použitelnosti na současné poměry účastníků. Odvolací soud uzavřel, že dnem 1. 1. 2005 došlo k plné „rehabilitaci“ dříve zrušeného ustanovení o.z., a to bez ohledu na fakt, že Ústavní soud ČR nemá povahu tzv. pozitivního zákonodárce. Z ústavního nálezu dále vyplynulo, že řešil komplexně bezplatný převod pozemků tak, že jedné skupině vybraných subjektů bezúplatné získání pozemků umožnil, jiným skupinám toto získání podstatně ztížil, konkrétně subjektům nacházejícím se v legitimním očekávání podle o.z. Touto nerovností došlo k porušení článku 1d. Pokud tedy žalobce uzavřel dne 16. 10. 2003 kupní smlouvu ohledně pozemků, které, jak vyplynulo ze shora citovaného ústavního nálezu, již byly v jeho vlastnictví, pak kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná podle o.z., když svým obsahem a účelem odporuje článku 1d.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen žalované dne 5. ledna 2007 a právní moci nabyl dne 22. ledna 2007.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 7. února 2007 včasné dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam a proto je přípustné podle , a že počívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ). Za otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla vyřešena považuje otázku platnosti či neplatnosti kupní smlouvy v návaznosti na příp. „oživení“ ustanovení § 879c o.z. Je přesvědčená, že ustanovení § 879c o.z. není ani na základě nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., v současné době součástí právního řádu České republiky. Pokud by tomu tak nebylo v důsledku cit. nálezu ÚS, pak se domnívá, že jej nelze aplikovat s ohledem na existenci jiných právních předpisů, které jeho aplikaci vylučují a jichž se citovaný nález nedotkl. Pro případ vyvrácení předchozích tvrzení dovolacím soudem uvádí, že vyhovění žalobnímu návrhu žalobce brání platnost právního úkonu, na jehož základě byla předmětná částka žalované žalobcem uhrazena, v důsledku čehož nemohlo na její straně vzniknout bezdůvodné obohacení. Dále dovolatelka poukazuje na , podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Z těchto důvodů žalovaná dovozuje, že před vydáním citovaného nálezu se právo trvalého užívání, které žalobce měl k předmětným pozemkům, transformovalo na výpůjčku, což znamená, že pokud by pozemky nekoupil, nemohl by je nabýt bezplatně, neboť ani po případném oživení o.z. nesplňoval podmínku trvalého užívání pozemků, a to se tudíž nemohlo transformovat ve vlastnictví. Kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je proto platným právním úkonem a žalované tak přijetím kupní ceny nevzniklo bezdůvodné obohacení. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil podáním ze dne 19. února 2007 žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, zejména upozorňuje, že žalovaná nijak nečiní sporným žalobcem vylíčené skutkové okolnosti ani předložené důkazy a činí je v tomto nespornými. Přesto žalobce poukazuje na jiné nálezy Ústavního soudu ČR, zejména část nálezu ze dne 31. 10. 2001, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. a ze dne 18. 8. 2004, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 512/2004, u něhož je uplatněn princip cessante ratione legis, cessat lex ipsa, podle něhož musí nutně zaniknout (po „oživení“ o.z.) jiná úprava dotýkající se trvalého užívání, tj. právě §, 60c, podle nichž se kupní smlouva uzavírala.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, v zákonné lhůtě ( o.s.ř,). Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a b) Napadený rozsudek totiž není rozhodnutím měnícím, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný dřívější rozsudek téhož soudu, který by byl odvolacím soudem později zrušen.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle , je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. ).

Dovolací důvod podle ustanovení uplatněný v dovolání žalovanou, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod naplněn není.

Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami uvedenými v dovolání. Posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 řešil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. , kde byl mimo jiné přijat závěr, že „zrušením části druhé čl. II. , se obnovil právní stav založený ustanoveními , a o.z“. Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) citovaného nálezu se zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. se závěrem, že „kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle o.z., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim o.z., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění ( o.z.).“

Ostatní námitky, které dovolatelka uplatnila v dovolání, byly řešeny kromě citovaného nálezu a rozsudku NS ČR sp. zn. např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. , , , , , , .

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posuzoval danou věc v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu po právní stránce zásadní význam a proto dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost podle věta první ve spojení s téhož zákona odmítl.

Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243 odst. 1 věta první).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první ve spojení s , a , když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. června 2008

JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.

předseda senátu