Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2043/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K dovolání žalovaného a původně žalované Š. R. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“) rozsudkem ze dne 18. května 2004, č. j. -103, zrušil potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 11. září 2002, č. j. -70, a vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. ledna 2002, č. j. -46, a věc vrátil k dalšímu řízení – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně.

Následně soud prvního stupně – v důsledku zpětvzetí žaloby vůči původně žalované Š. R. (dále jen „původně žalovaná“), která se odstěhovala

a nyní bydlí na adrese P. 9, Žárovická 1657 – usnesením ze dne 22. března 2005, č. j. -134 (ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 10. listopadu 2006, č. j. -232), řízení vůči původně žalované zastavil a rozhodl

o nákladech řízení mezi žalobcem a původně žalovanou. Poté rozsudkem ze dne

9. března 2006, č. j. -207, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt nacházející se v I. patře nemovitosti domu č. p. 428 na pozemku stavební parcely č. 962 v katastrálním území D. L. na adrese P. 6, Hostouňská 16, sestávající z pokoje o výměře 22,55 m2, kuchyně o výměře 16,5 m2, předsíně a příslušenství s etážovým vytápěním“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2006, č. j. -228, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce a žalovaný byli původně podílovými spoluvlastníky předmětného domu, každý z nich k jedné ideální polovině, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. prosince 1999, č. j. -175, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2000, č. j. -205, bylo jejich podílové spoluvlastnictví k předmětnému domu (a dalším tam označeným nemovitostem) zrušeno, všechny nemovitosti (včetně předmětného domu) byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, který byl zavázán zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho spoluvlastnického podílu částku 1.017.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, že usnesením ze dne 30. července 2001, sp. zn. , Ústavní soud České republiky odmítl ústavní stížnost žalovaného proti citovaným rozsudkům soudů obou stupňů a že žalobce vyplatil vyrovnávací podíl v částce 1.017.500,- Kč žalovanému v měsíci listopadu 2000. Poté vzal za zjištěno, že ve věci sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 6 vycházel soud při stanovení hodnoty vypořádacího podílu pro vyloučeného spoluvlastníka (žalovaného) z tržní ceny daných nemovitostí jako nemovitostí neobsazených (z ceny, za níž by bylo možno v daném místě a čase nemovitosti jako nemovitosti neobsazené prodat na trhu s nemovitostmi). Dále rovněž zjistil, že žalobce užívá k bydlení místnosti situované v podkroví předmětného domu, že žalovaný a původně žalovaná spolu se dvěmi nezletilými dětmi ve věku 3,5 roku a 6 měsíců užívali k bydlení předmětný byt, že rozsudkem ze dne

25. listopadu 2002, č. j. -11, Obvodní soud pro Prahu 6 schválil dohodu rodičů, podle níž byli nezletilí J. a M. svěřeni do výchovy matky (původně žalované) a otci (žalovanému) bylo stanoveno platit pro ně výživné a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. března 2003, č. j. -10, bylo manželství žalovaného a původně žalované rozvedeno. Následně zjistil, že ještě před podáním návrhu na rozvod manželství se původně žalovaná z předmětného bytu odstěhovala do svého nájemního bytu v P. – Ú. nad L., Žárovická 1657, že poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o vyklizení žalovaného a původně žalované z předmětného bytu do šedesáti dnů od právní moci rozsudku, si žalovaný koupil byt č. 743/22 o velikosti 1+1 s příslušenstvím a o rozloze 40,72 m2 v ulici Rabyňská v P. 4 – K. (dále jen „byt Rabyňská“), že kupní cenu v částce 1.200.000,- Kč uhradil poskytnutím částky 184.000,- Kč v hotovosti při podpisu kupní smlouvy a částky 1.016.000,- Kč formou hypotečního úvěru, že právní účinky vkladu vlastnického práva k bytu Rabyňská nastaly dne 25. února 2003, že z předmětného bytu odešel žalovaný ke svým rodičům a že dosud má v bytě své věci. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – vzhledem k vázanosti právním názorem dovolacího soudu – ve vztahu k bytové náhradě dovodil, že při pozbytí práva užívat byt či obytné místnosti v obytném domě z důvodu zániku vlastnického či spoluvlastnického práva ohledně tohoto domu se při vyklizení analogicky použijí ta ustanovení , jež upravují náhrady za vyklizený byt při zániku práva užívat byt, konkrétně ustanovení , , ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že je třeba se zabývat i tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením obč. zák., a pokračoval, že je-li žalovaný vlastníkem bytu Rabyňská, má již náhradní byt, a bylo by proto v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu obč. zák.), aby právo žalobce na užívání celé nemovitosti bylo nadále omezeno na dobu do zajištění bytové náhrady, kterou již žalovaný v rovnocenné podobě disponuje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení obč. zák. Uvedl, že nebyla-li mu v rozporu s ustálenou judikaturou původními (dovolacím soudem zrušenými) rozhodnutími přisouzena bytová náhrada, je mu nyní odepřením bytové náhrady za použití ustanovení obč. zák. dáno k tíži, že si sám zajistil vlastní byt jen proto, aby splnil povinnost uloženou těmito (zrušenými) rozhodnutími. Přitom se zadlužil a byla mu „způsobena další škoda představující náklady na poskytnutý úvěr, úhradu provize, úhradu úroků za úvěr apod.“ Podle jeho názoru je ale „zcela logické a přirozené, že vystěhovaný nezůstane na ulici a snaží se zajistit … jiné bydlení“. Je přesvědčen, že „soudy se při posuzování nároku na bytovou náhradu neřídily závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR …“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že právní názor, jímž byl odvolací soud, případně i soud prvního stupně, při vydání nového rozhodnutí ve věci samé (navíc v případě soudu prvního stupně rozhodnutí obsahově shodného, tedy v obou případech vyhovujícího) vázán, byl obsažen ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu.

Podle (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že v posuzované věci lze žalovanému pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu obč. zák.) odepřít náhradu za byt jinak připadající v úvahu na základě analogického použití ustanovení upravujícího náhradu za vyklizený byt. Dovolatel správnost uvedeného právního závěru v dovolání napadl. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu.

Zpochybnil-li však dovolatel – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelem zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 320 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K obsahově totožnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 15. října 2004, sp. zn. , v němž mimo jiné dovodil, že odepření práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). V rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že při vyklizování bývalého spoluvlastníka z bytu v domě, který byl původně ve spoluvlastnictví vyklizovaného a dalších osob, je dán důvod pro odepření práva na bytovou náhradu zejména v takovém případě, kdy bytová potřeba povinné osoby byla uspokojena jinak. Tak tomu není jen tehdy, jestliže této osobě svědčí neodvozený právní titul k užívání jiného bytu, ale například i tehdy, jestliže tato bytová potřeba byla saturována vyplaceným vypořádacím podílem.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle Proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle a odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. června 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu