Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2178/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2003, č.j. -143, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 6. 2002, č.j. -116, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 6. 2002, č.j. -116 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 27. 9. 2000, č.j. -65, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2001, č.j. -89, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalované vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „dům č.p. 136 včetně příslušenství na stavební ploše parcela č. 168 a stavební plochu parcela č. 168 a zahradu parcela č. 65/29 ve V., M. 1/16, zapsané na LV č. 616 pro k.ú. V. u Katastrálního úřadu v P.“ (dále „předmětný dům“ a „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 1. 1990, sp.zn. , že rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 5. 1995, sp.zn. , který nabyl právní moci dne 12. 7. 1995, bylo vypořádáno bezpodílového spoluvlastnictví účastníků tak, že předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce a bylo mu uloženo zaplatit žalované částku 828.920,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, že žalobce pohledávku žalované z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dosud neuhradil, neboť nemá potřebné finanční prostředky, že se je opakovaně snažil získat prodejem předmětných nemovitostí, že k realizaci prodeje nedošlo pro nesouhlas žalované s podmínkami nabízenými žalobcem (vyklizení předmětného domu a přestěhování do náhradního ubytování jím zajištěného do doby, než dojde k prodeji a než bude pohledávka žalované uspokojena z kupní ceny), že vztahy mezi účastníky jsou konfliktní a byly několikráte řešeny prostřednictvím policie a v přestupkovém řízení, že žalobce je ženatý, má nezletilé dítě a žije s ním i s manželkou v pronajatém bytě, že žalovaná je invalidní a do budoucna lze očekávat progresi jejích zdravotních potíží a že nemá jinou možnost bydlení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je podle § 126 odst. 1 obč. zák. důvodná a že výkon vlastnického práva žalobce domáhat se vyklizení žalované není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.); v této souvislosti poukázal na to, že „není v možnostech žalobce vyplatit žalované částku na vypořádání BSM z jiných prostředků, než z prostředků, které získá prodejem nemovitostí“, že nemovitost je „neprodejná“, pokud ji užívá žalovaná, že žalobce nabídl žalované „takový způsob vyklizení s navazující výplatou částky na vypořádání BSM, při jehož akceptování ze strany žalované by nedošlo k poškození jejích zájmů, když s vyplacením částky by měla možnost zajistit si odpovídající bydlení“.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, č.j. -143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, změnil ho ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci. V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že právo žalobce domáhat se vyklizení žalované, užívající předmětné nemovitosti bez právního důvodu, by bylo možno omezit toliko na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu však okolnosti případu vylučují aplikaci uvedeného ustanovení ve prospěch žalované. Zohlednil přitom zejména snahu žalobce zajistit smírné vyřešení věci a přístup žalované k takovémuto řešení – okolnost, že žalovaná neoprávněně podmiňuje své vystěhování (které je podmínkou prodeje předmětných nemovitostí) výplatou svého podílu na vypořádání majetku z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, že dvakrát odmítla bytovou náhradu zajištěnou žalobcem, ačkoliv šlo o dočasné řešení a její pohledávka by byla zajištěna složením kupní ceny do notářské úschovy, jakož i chování žalované vůči žalobci a jejich vzájemné konflikty. Odvolací soud uzavřel, že i když „zdravotní stav žalované není dobrý, stejně jako její majetkové poměry, nemohou tyto skutečnosti v celkovém kontextu vztahu mezi účastníky … samy o sobě vést k omezení oprávněného požadavku žalobce“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). Poukazuje na to, že pozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem rozhodnutím soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a dovozuje, že by její vyklizovací povinnost měla být podmíněna zajištěním bytové náhrady tak, jak to vyplývá i z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 35/94“; konkrétně by mělo být analogicky aplikováno ustanovení věty druhé obč. zák. Uvádí, že napadené rozhodnutí je nejen v rozporu s uvedeným rozhodnutím, ale i s ustanovením obč. zák. Dovolatelka má zato, že odmítnutí bytové náhrady zajištěné žalobcem není v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce dosud neuhradil (ani zčásti) její pohledávku z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a nemá tudíž ani možnost opatřit si sama vlastní bydlení. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace), shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle přípustným pro posouzení otázky, zda rozvedenému manželovi, který po rozvodu manželství a po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu ztratil právní důvod bydlet v nemovitosti, jež připadla do výlučného vlastnictví druhého z rozvedených manželů, a který je povinen ji vyklidit, přísluší právo na bytovou náhradu.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod pořadovým číslem 19, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966, podle kterého „jestliže bezpodílové spoluvlastnictví manželů k rodinnému domku bylo vypořádáno tak, že navrhovatelka se stala jeho výlučnou vlastnicí, přichází v úvahu postup podle § 132 o.z. (nyní § 126 odst. 1 obč. zák.) vzhledem k tomu, že právo odpůrce v bytě bydlet zaniklo po rozvodu a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů“; obdobný závěr vyplývá též z rozhodnutí uveřejněného pod pořadovým číslem 14, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu - srov. rozsudek ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 10/2001, str. 469, dále např. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. a ze dne 12. 4. 2001, sp.zn. (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 5. 2002, sp.zn. ), rozvedený manžel, který i po zániku manželství zůstal bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Uvedený závěr byl vyjádřen ve vztahu k situaci, kdy šlo o vyklizení rozvedeného manžela, který za trvání manželství užíval byt v domě patřícím druhému z rozvedených manželů a jemuž tento právní důvod bydlení zanikl (již) rozvodem manželství. Tím spíše je nutno tento závěr vztáhnout na situaci, kdy jde o vyklizení rozvedeného manžela, který za trvání manželství užíval byt v domě, patřícím do bezpodílového spoluvlastnictví (tj. z titulu /spolu/vlastnického práva), a jemuž právní důvod bydlení zanikl poté, kdy soudním rozhodnutím o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví připadl dům do výlučného vlastnictví druhého z rozvedených manželů, tedy poté, co zaniklo jeho (spolu)vlastnické právo.

V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí uveřejněné pod č. 35, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994 (na něž odkazuje dovolatelka), podle kterého při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (srov. nyní o.z.) ta ustanovení , jež upravují náhrady za vyklizený byt (srov. o.z.). Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, jak o tom svědčí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 61, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. a ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. ).

I v těchto případech – ve shodě s označenými rozhodnutími – je však třeba zabývat se tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák.

Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že rozvedený manžel, který zůstal bydlet v domě, jenž na základě rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví připadl druhému z rozvedených manželů, není zásadně povinen byt v domě vyklidit bez zajištění bytové náhrady; jeho nárok na bytovou náhradu je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit podle ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Primární formou bytové náhrady pro vyklizovaného je zde tedy náhradní byt (vyhovující obecným požadavkům stanoveným v § 712 odst. 3 větě první obč. zák); jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Odepření práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva rozvedeného manžela je v rozporu s dobrými mravy.

V projednávané věci odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) se otázkou bytové náhrady pro žalovanou z pohledu výše uvedených ustanovení nezabýval; vycházel toliko z úvahy, zda lze v dané věci na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „omezit“ vlastnické právo žalobce (aniž by uvedl, v čem by toto omezení mělo spočívat).

Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto podle část věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první, ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu