Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2531/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J.M., zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovaným 1/ V.K. a 2/ T.K., astoupeným JUDr. Hanou Šupákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. března 2010, č. j. -185, takto:

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. března 2010, č. j. -185, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I., změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že předmětné nemovitosti měli žalovaní ve společném jmění, že zástavní smlouvou ze dne 9. prosince 1993 je zastavili k zajištění úvěru zástavního věřitele Komerční banky, a. s., ve výši

15.000.000,-- Kč poskytnutého dlužníkovi MEDIEKOS, a. s., že na majetek této obchodní společnosti byl prohlášen konkurs, že správce konkursní podstaty úpadce MEDIEKOS, a. s., vyzval žalované k zaplacení zastavené pohledávky nebo ke složení ceny zastavených nemovitostí, že žalovaní po prvním kole dražby poukázali dne 23. října 2002 cenu zastavených nemovitostí a že vlastníkem předmětných nemovitostí se na základě příklepu v dražbě konané dne 29. října 2002 stal žalobce. Dále zjistily, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. října 2004, sp. zn. , ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2005, sp. zn. , byla zamítnuta žaloba L.P. proti dražebníkovi P., s. r. o., o určení neplatnosti dražby, že Okresní soud ve Zlíně pravomocným rozsudkem ze dne 10. dubna 2008,

č. j. -93, zamítl žalobu na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění žalovaných, a že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. se žalovaní domáhali vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce MEDIEKOS, a. s. v likvidaci. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalobci jako vlastníku předmětných nemovitostí svědčí právo domáhat se jejich vyklizení proti žalovaným, kteří je užívají bez právního důvodu ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“); odvolací soud v této souvislosti dodal, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – nepřipadá v úvahu zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ( obč. zák.). Soud prvního stupně poskytl žalovaným delší – šedesátidenní – lhůtu k vyklizení. Odvolací soud dovodil,

že – opět z důvodů uvedených v jeho rozsudku – nejsou naplněny předpoklady pro omezení vlastnického práva žalobce v tom smyslu, že by vyklizení žalovaných bylo vázáno na zajištění bytové náhrady postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák.; proto se ztotožnil s takto poskytnutou (delší) lhůtou k vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Namítli, že vyklizení předmětných nemovitostí bez vázanosti na přiměřenou bytovou náhradu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. V této souvislosti zdůraznili, že uhradili cenu zastavených nemovitostí, avšak ta byla z důvodu technické závady při přenosu dat připsána na účet správce konkursní podstaty až v den konání dražby a dražba tak proběhla. Uvedli, že – z důvodů v dovolání podrobně popsaných – mělo být jejich vyklizení vázáno na zajištění bytové náhrady; zde odkázali rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. . Nakonec namítli, že nezabýval-li se soud prvního stupně otázkou bytové náhrady, je prvostupňové řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí nemůže být zásadně právně významné. Poté vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – evidentně nesměřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalovaným; směřuje toliko proti potvrzujícímu výroku týkajícímu se otázky bytové náhrady. Zde nelze ztratit ze zřetele, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku týkajícímu se bytové náhrady pro žalované) se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který lze použít pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle a b/ , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( ).

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na (výslovných) právních závěrech, že v daném případě lze žalovaným přisoudit bytovou náhradu pouze cestou aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

a že – vzhledem k okolnostem případu – jim bytová náhrada za použití § 3 odst. 1 obč. zák. nepřísluší. Z toho mimo jiné rovněž nepřímo vyplývá, že podle názoru odvolacího soudu (byť přímo nevysloveného) nelze v daném případě ani analogicky aplikovat ustanovení o bytových náhradách při zániku práva užívat byt ( obč. zák.). Z obsahu dovolání ( ) lze dovodit, že správnost těchto právních závěrů žalovaní v dovolání napadli. Výklad otázky, zda při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu lze aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt ( obč. zák.) při zániku práva užívat byt, se v soudní praxi ustálil. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení – přisoudit jeho rozhodnutí v otázce bytové náhrady pro žalované zásadní právní význam.

Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu přípustným pro řešení této otázky. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je omezena pouze na potvrzující výrok týkající se bytové náhrady pro žalované (po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat (v daném případě s potvrzujícím výrokem týkajícím se vyklizovací povinnosti žalovaných), se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11

z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v

odst. 1, a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnili existenci vady ve smyslu Dovolací soud se však v tomto případě nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle

Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout,

že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně

ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu lze vyklizovanému přisoudit bytovou náhradu pouze za použití obč. zák. (nelze zde ani analogicky aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt / obč. zák./ při zániku práva užívat byt).

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992,

sp. zn. , uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněného rozhodnutí“), dovodil, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší ( obč. zák.) ta ustanovení , jež upravují náhrady za vyklizený byt ( obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, která doposud od něj odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. prosince 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 5. září 2000, sp. zn. , z 15. dubna 2003, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , z 15. října 2004, sp. zn. , z 29. května 2007, sp. zn. , a ze 17. října 2007, sp. zn. .

Vzhledem k uvedenému nelze pokládat za správný právní názor, že v těchto případech lze bytovou náhradu přisoudit pouze za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Nelze však ztratit ze zřetele, že i v těchto případech – opět ve shodě s uveřejněným rozhodnutím (srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí) – je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. ve svých rozsudcích z 21. května 1998,

sp. zn. , uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. června 2000, sp. zn. .

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení nemovitostí) odepřena, resp. v daném případě odložena tím, že vyklizovací povinnost bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze uzavřít, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít, resp. podmíněně odložit.

V projednávané věci se odvolací soud (a stejně tak ani soud prvního stupně) – z důvodu nesprávného právního názoru, který zaujal – otázkou odepření bytové náhrady (vyplývající z analogické aplikace pozitivní hmotněprávní úpravy) z důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval přesto, že v tomto ohledu byly v průběhu řízení tvrzeny právně významné okolnosti. Přitom nelze přehlédnout, že ve srovnání s vyklizovaným, kterému lze přisoudit bytovou náhradu pouze za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (bytovou náhradu mu nepřiznává ustanovení § 712 obč. zák.), má zajisté lepší právní postavení ten vyklizovaný, jemuž lze právo na bytovou náhradu vyplývající z pozitivní hmotněprávní úpravy (v daném případě z ustanovení § 712 ve spojení s § 853 obč. zák.) pouze odepřít cestou aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. , z 15. října 2004,

sp. zn. , a z 26. ledna 2006, sp. zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle věty za středníkem – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil

i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2011

JUDr. Miroslav F e r á kpředseda senátu