Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 4 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (9)D9FCF37D5A6BBBC9C1257A4E006579F7.html
HTML · 20.47 KB
No categories available
26 Cdo 1351/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 1999, č. j. 11 Co 588/98 -51, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 1998, č. j. 6 C 138/97 -36, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. července 1998, č. j. 6 C 138/97 -36, vyhověl žalobě a uložil žalovaným, aby vyklidili a žalobci vyklizený předali „do šesti měsíců od právní moci rozsudku\" dům čp. 53 s pozemky parcelní číslo č. 526 („stavební parcelou\") a č. 527 („zahradou\"), to vše v katastrálním území B., ulice N. 37, P. (dále jen „nemovitosti\"). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. března 1999, č. j. 11 Co 588/98 -51, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil vyklidit a žalobci vyklizené nemovitosti odevzdat „do 15 dnů ode dne, kdy jim bude zajištěn náhradní byt\". Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že od 18. listopadu 1994, kdy se žalobce na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. ledna 1994, č. j. 11 C 395/91 -47, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 1994, č. j. 23 Co 196/94 -60, stal vlastníkem nemovitostí, užívají je žalovaní bez právního důvodu a je proto namístě, aby žalobci byla poskytnuta ochrana ve smyslu § 126 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"). Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl s odůvodněním, že zamítnutí žaloby s poukazem na ustanovení § 3 obč. zák. by bylo v rozporu „s úmyslem zákonodárce vysloveným v zákoně č. 87/1991 Sbírky\", a žalovaným k vyklizení nemovitostí poskytl pouze šesti měsíční lhůtu, během níž si měli zajistit „odpovídající bytovou náhradu\", vázal odvolací soud jejich vyklizení na „zajištění náhradního bytu\". Dospěl totiž - s poukazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92 , uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí\") - k závěru, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§ 835 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku , jež upravují náhrady za vyklizený byt (§ 712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Vzhledem ke zjištěným okolnostem považoval za odpovídající bytovou náhradu náhradní byt a v této souvislosti odkázal na ustanovení § 712 odst. 2 věta první a druhá obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona číslo 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř. o.s.ř.\ "). Z obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že pokládá za nesprávný právní názor, podle něhož je zapotřebí vyklizení nemovitostí žalovanými vázat na zajištění náhradního bytu. Odvolacímu soudu především vytkl, že se v řízení nezabýval otázkou platnosti kupní smlouvy z roku 1984, na jejímž základě žalovaní nemovitosti nabyli, a v této souvislosti zdůraznil, že nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy a při jejich nabytí byli protiprávně zvýhodněni. Současně namítl, že nelze mechanicky vycházet z právního názoru přijatého v uveřejněném rozhodnutí, nýbrž „musí být zkoumány podmínky, za nichž k zániku vlastnického práva došlo\". Zatímco v uveřejněném rozhodnutí vlastnické právo jednoho z původních spoluvlastníků zaniklo „na základě vypořádání spoluvlastnictví dohodou spoluvlastníků\", došlo v dané věci k zániku vlastnického práva žalovaných proto, „že při získání předmětných nemovitostí byli ... neoprávněně zvýhodněni a ... získali je v rozporu s právními předpisy\". Má - li žalobce zajistit žalovaným náhradní byt, je tím „negována dohoda o vydání věcí dle zákona o mimosoudních rehabilitacích\", neboť je jím přiznán nárok na rovnocennou náhradu za věc, kterou jsou povinni vydat. Takové rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy - bezdůvodně zvýhodňuje žalované na úkor žalobce i tím, že nesprávně váže vyklizení pozemku parcelní číslo 527 - zahrada na zajištění náhradního bytu pro žalované. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Pokládají za nesprávné zpochybňování platnosti kupní smlouvy z roku 1984, neboť povinnými osobami k vydání nemovitostí se mohli stát pouze za předpokladu, že se stali jejich vlastníky. Nesouhlasí rovněž s názorem, že žalobce se stal vlastníkem nemovitostí na základě zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\ "); jsou přesvědčeni, že vlastnické právo žalobce „vzniklo teprve právně účinným vydáním předmětu vydání\". Jinak se ztotožnili s právním názorem odvolacího soudu, vázal-li vyklizení domu na zajištění náhradního bytu; zde poukázali rovněž na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97 , podle něhož spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák., má právo na zajištění bytové náhrady (§ 712 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. ), a že je - pokud směřuje proti výroku o povinnosti žalovaných vyklidit nemovitosti po zajištění náhradního bytu - podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodování - při vyklizení bytu - v části týkající se bytové náhrady - je od 1. ledna 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb. , kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník , rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92 , uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3-4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je důvodné.
Dovolací námitku týkající se neplatnosti kupní smlouvy z roku 1984 z důvodu protiprávního zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitostí, resp. z důvodu jejich nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, však za důvodnou pokládat nelze. Na neplatnost zmíněné kupní smlouvy totiž nelze usoudit z protiprávního zvýhodnění, resp. z nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak se v dovolání pokouší žalobce. Existence těchto skutečností měla v daném případě za následek naplnění skutkové podstaty podle § 4 odst. 2 restitučního zákona a tudíž posouzení žalovaných jako osob povinných k vydání nemovitostí ve smyslu citovaného ustanovení restitučního zákona (srovnej rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. ledna 1994, č. j. 11 C 395/91 -47, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 1994, č. j. 23 Co 196/94 -60). Stejně tak není důvodná námitka neoprávněného zvýhodnění žalovaných v důsledku toho, že rozhodnutím odvolacího soudu je vyklizení pozemku parcelní číslo 527 - zahrada nesprávně vázáno na zajištění náhradního bytu pro žalované. Bytovou náhradu je totiž zapotřebí chápat jako náhradu za dům (nikoliv zahradu), který mají žalovaní podle rozsudku odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vyklidit.
V projednávané věci vyšel odvolací soud - s odkazem na uveřejněné rozhodnutí - správně z názoru, že nárok žalovaného na bytovou náhradu je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit podle ustanovení § 712 odst. 2, věty první a druhé, obč. zák., a dospěl k závěru, že povinnost žalovaných k vyklizení nemovitostí je nutno vázat na zajištění bytové náhrady (v podobě náhradního bytu). Odvolací soud nepochybil, pokud - ve shodě s citovaným judikátem - dovodil, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se analogicky (§ 853 obč. zák.) použijí ustanovení občanského zákoníku , jež upravují náhradu za vyklizený byt (§ 712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Přehlédl však, že i v těchto případech - opět ve shodě s uveřejněným rozhodnutím (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí) - je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž ve svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97 , uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99 .
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96 , uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94 , uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V projednávané věci se odvolací soud otázkou odepření bytové náhrady z důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval a žalobce mu absenci právního posouzení věci v tomto ohledu prostřednictvím námitek uvedených na jiném místě tohoto rozhodnutí v dovolání vytýká. Přitom v řízení byly tvrzeny okolnosti, které by mohly mít pro právní posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. význam, avšak odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - je bez dalšího pominul. Jde např. o okolnost, že žalovaní „odmítají umožnit žalobci kontrolu stavu rozvodů plynu, elektrické energie a vody a ohrožují tak jeho majetek ...\", odmítají žalobci vstup na nemovitosti, přes výzvu mu neplatí nájemné apod. Právní posouzení věci tak zůstalo neúplné, a tudíž i nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (ten se aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zabýval pouze v rámci posouzení důvodnosti uplatněného nároku na vyklizení nemovitostí), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř. ). Protože výrok o povinnosti byt vyklidit a výrok, vážící tuto povinnost na zajištění bytové náhrady, jsou nároky nedílné a nemohou samostatně nabýt právní moci a tato zásada platí i v řízení odvolacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96 , uveřejněný pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zrušil dovolací soud i výrok o povinnosti k vyklizení, jehož sepětí s přezkoumávaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. ).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. září 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková