Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4429/2014

26 Cdo 4429/2014

U S N E S E N Í

J. V.

1/ Mgr. P. K.

, a

2/

L. K.

, zastoupené JUDr. Otakarem Kracíkem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dobročovická 1687/34, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. -137, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. -125, vyhověl žalobě a žalovaným uložil povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku

„dům č. p. 249 na pozemku p. č. 334, pozemek p. č. 334 a pozemek p. č. 94/40, vše v k. ú. O., obec O.“

(dále jen „předmětný dům“ a „předmětné nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. března 2014, č. j. -137, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud především zdůraznil, že v souzené věci jde o vyklizení při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu; jde-li o otázku bytové náhrady v takovém případě, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . V návaznosti na to uzavřel, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout o vyklizení předmětných nemovitostí (v tom i předmětného domu) bez vázanosti na zajištění bytové náhrady, aniž se zabýval otázkou, zda je dán důvod pro odepření bytové náhrady (vyplývající pro žalované z analogické aplikace ustanovení obč. zák. – , , ve znění pozdějších předpisů /dále opět jen „obč. zák.“/, tj. podle právního předpisu rozhodného pro posouzení dané věci /viz věta za středníkem , ) pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy podle obč. zák.

Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. / – dále opět jen „ “), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Již v rozsudku ze dne 28. května 1992, sp. zn. , uveřejněném pod č. 35/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), bývalý Nejvyšší soud České republiky dovodil, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší ( obč. zák.) ta ustanovení , jež upravují náhrady za vyklizený byt ( obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní názor je výrazem dlouhodobě ustálené soudní praxe, jež od něj doposud nezaznamenala odklon. Lze poukázat nejen na dřívější rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. prosince 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 5. září 2000, sp. zn. , z 15. dubna 2003, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , z 15. října 2004, sp. zn. , z 29. května 2007, sp. zn. , ze 17. října 2007, sp. zn. , a z 28. září 2009, sp. zn. (na některá z těchto rozhodnutí odkázal odvolací soud v napadeném usnesení). Svědčí o tom i rozhodnutí Nejvyššího soudu z nedávné doby (srov. rozhodnutí z 3. listopadu 2010, sp. zn. , z 10. března 2011, sp. zn. , a z 12. prosince 2012, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 27. května 2013, sp. zn. ). I v těchto případech (v případech, kdy vyklizovanému přísluší bytová náhrada podle analogické aplikace ustanovení obč. zák.) však je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením obč. zák. (k tomu srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 21. května 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 21. června 2000, sp. zn. , a ze 17. října 2007, sp. zn. ). Jinými slovy řečeno, vyplývá-li v dané věci nárok žalovaných na bytovou náhradu z analogického použití ustanovení obč. zák., nepřichází v úvahu postup podle obč. zák. ve vztahu k výkonu práva žalobce, tj. omezení vlastnického práva stávajícího vlastníka tím, že povinnost k vyklizení bude vázána na zajištění bytové náhrady.

Aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. však přichází v úvahu v rámci posouzení otázky, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt (příslušející vyklizovanému na základě analogické aplikace ustanovení § 712 obč. zák.), jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované tímto ustanovením (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. , a z 25. května 2006, sp. zn. ).

Pro úplnost zbývá dodat, že nepřípadný byl odkaz dovolatele na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z něj vycházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména z 21. září 2010, sp. zn. . Uvedená rozhodnutí totiž řešila otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v situaci (o kterou však v souzené věci nejde), kdy vyklizovanému nesvědčilo právo na bytovou náhradu přímo podle výslovného ustanovení zákona a ani na základě jeho analogické aplikace.

Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že v poměrech posuzovaného případu (tj. případu, kdy žalovaným svědčí právo na bytovou náhradu na základě analogické aplikace § 712 obč. zák.) nemohl soud prvního stupně rozhodnout o vyklizení (mimo jiné) předmětného domu bez vázanosti na zajištění bytové náhrady, aniž se zabýval otázkou, zda je dán důvod pro odepření bytové náhrady žalovaným pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.

Z řečeného vyplývá, že jedinou dovolatelem účinně nastolenou právní otázku (otázku, zda při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického /spoluvlastnického/ práva ohledně tohoto domu lze aplikovat /byť analogicky/ ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt /§ 712 obč. zák./) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Předkládal-li dovolatel k dovolacímu přezkumu též řešení dalších právních otázek předestřených v závěru dovolání, nelze opomenout, že na vyřešení takto postavených otázek napadené rozhodnutí nespočívá. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2015

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu