Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 246/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v P. shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro P. (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. ledna 2005,  č. j. -88, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 105.307,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, jakož i v zamítavém výroku o částce 2,739.493,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech státu; zároveň rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako vlastník komunikace III. třídy nacházející se na pozemku žalobkyně parc. č. 2397 v k. ú. N. M., zapsaného na LV č. 591 u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P., užívá tento pozemek, aniž by za užívání žalobkyni cokoliv platil. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že užíváním bez právního důvodu se žalované město na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje, přičemž výše tohoto bezdůvodného obohacení odpovídá částce, kterou by platilo za užívání z titulu nájmu. Poněvadž je pozemek žalovaným využíván k jiným než podnikatelským účelům (na komunikaci se sice nacházejí parkovací místa, avšak tržby z toho plynoucí nejsou příjmem žalovaného), správně soud prvního stupně při určení výše bezdůvodného obohacení přihlédl k cenové regulaci, která v oblasti nájmu pozemků platí. Z obsahu a účelu smlouvy ze dne 7. 8. 1995 uzavřené mezi žalovaným a společností G.-E. včetně dodatku, kterým se provozovatelem systému řízeného parkování a provozování zóny placeného stání v P. stala společnost E. P. a. s., nelze dovodit podnikání žalovaného na pozemku žalobkyně.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z (dále jen „ “), žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) namítá nesprávné právní posouzení věci. Dovolacímu přezkumu předkládá otázku, zda jde o užívání pozemku pro jiné než podnikatelské účely v případě, kdy uživatel pozemku přenechá jinému podnikatelskému subjektu stejný pozemek k provozování zóny placeného stání a umožní mu tím dosahovat zisk. Je přesvědčena, že odvolací soud přehlédl, že žalované město uzavřelo se společností E. a. s. smlouvu o zavedení nového systému řízeného parkování a provozování zóny placeného stání v P., kterou jí umožnilo užívání sporného pozemku k podnikatelským účelům. Není srozuměna se závěrem, že i v tomto případě se na straně žalovaného města jedná o užívání pozemku k jiným než podnikatelským účelům, takže je třeba výši získaného bezdůvodného obohacení žalovaného určit s přihlédnutím k cenové regulaci. Na základě tohoto chybného závěru nebyl dosažený zisk třetí osoby zohledněn ve znaleckém posudku, jímž byla stanovena výše bezdůvodného obohacení.

Žalované město navrhlo dovolání pro nepřípustnost odmítnout.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. ), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „ “).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání, které není přípustné podle , neshledává dovolací soud přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. ). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v , jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. ); dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.

Žalobkyně s odkazem na dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. b) odvolacímu soudu vytkla nesprávnost závěru o výši bezdůvodného obohacení. I když argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu dovolacích námitek plyne, že její výtky jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud svůj právní závěr založil. Výhradu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně zjistil, že žalované město pozemek žalobkyně užívá k jiným než podnikatelským účelům, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle , neboť jí žalobkyně zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud dovodil právní závěr, že při určení výše bezdůvodného obohacení je nutno analogicky přihlížet k cenové regulaci nájemného z pozemků sloužících k jiným než podnikatelským účelům. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. července 2002, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 1324/19). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací argumentace je založena výlučně na tom, že žalobkyně formuluje vlastní skutkové zjištění, z něhož následně činí vlastní skutkový závěr a teprve jeho prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce bezdůvodného obohacení. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkovém závěru a vzal za prokázané, že pozemek žalobkyně je využíván k podnikatelským účelům, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že bezdůvodné obohacení žalovaného nelze limitovat předpisy o cenové regulaci nájemného.

Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtky, kterou žalobkyně v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle nezakládá.

Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [ věta první, , ].

Podle věty prvé, , a je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto  náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [ , ve znění ], stanovená podle , bodu 6., , a ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. ) částkou 3.750,- Kč,  paušální částkou náhrady výdajů podle a 3 ve znění (srovnej čl. II ) ve výši 75,- Kč a částkou 727,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty (   ). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V  Brně  28. února  2008

JUDr. Václav  D u d a

předseda senátu