Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1264/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky Komunity Římské unie řádu sv. Voršily v Praze, se sídlem v Praze, Ostrovní 11/139, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 25, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008 č. j. -161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005 č. j. -141 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2005 č. j. -88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 5. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2005 č. j. -88, jakož i dalších v záhlaví uvedených rozhodnutí v jejich plném rozsahu, a to s odkazem na údajné porušení jejího ústavně zaručeného práva plynoucího z d (dále jen " ").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. , bylo zjištěno následující:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 1. 2005 č. j. -88 uložil žalovanému hlavnímu městu Praha (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelce částku 105.307,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (I. výrok), žalobu ohledně stěžovatelkou požadované částky 2.739.493,- Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok), a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (III., IV. výrok) a nákladech státu (V. výrok). Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako vlastník užívá komunikaci III. třídy nacházející se na pozemku stěžovatelky, aniž by stěžovatelce za užívání cokoli platil. Dospěl k závěru, že užíváním bez právního důvodu se žalovaný na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohacuje, přičemž výše tohoto bezdůvodného obohacení odpovídá částce, kterou by platil za užívání z titulu nájmu. Nájemné z pozemků posoudil jako cenu zboží ve smyslu , odst. 2 , o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož výše může být postupem upraveným tímto zákonem regulována. Vzhledem k tomu, že je pozemek využíván k jiným než podnikatelským účelům, soud prvého stupně vycházel z regulace cen nájmů, která byla v období let 1999-2002 provedena cenovými výměry Ministerstva financí ČR.

O odvolání stěžovatelky a žalovaného rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 26. 8. 2005 č. j. -141 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně se ztotožnil a k námitkám stěžovatelky po doplněném dokazování potvrdil, že pozemek stěžovatelky je užíván žalovaným k nepodnikatelským účelům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Za dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci dle Stěžovatelka zejména namítala, že nebylo možné užívání pozemku bez dalšího označit za užívání k nepodnikatelským účelům a v tomto směru odkázala na obsah smlouvy uzavřené žalovaným a společností EVROPARK, a. s., o zavedení nového systému řízeného parkování a provozování zóny placeného stání v Praze 1.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2008 č. j. -161 odmítl dovolání jako nepřípustné s tím, že stěžovatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoli pro samotné právní posouzení věci. Výhradu, že odvolací soud nesprávně zjistil, že žalovaný pozemek užívá k jiným než podnikatelským účelům, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle , který však přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález

sp. zn.

).

Dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( , věta první ), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v ). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov.

,

,

).

V nyní posuzované věci, jak vyplývá z podaného dovolání, stěžovatelka soudům obou stupňů vytýkala, že z provedených důkazů nezjistily správně skutkový stav věci a následně věc nesprávně právně posoudily. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatelka tím ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoli pro samotné právní posouzení věci, kdy předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí a teprve jeho prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce bezdůvodného obohacení. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přitom přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže.

Lze uzavřít, že stěžovatelka způsobem, kterým v dovolání napadla rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Stěžovatelka ostatně žádné konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak žádná ústavní práva stěžovatelky porušena nebyla.

Ústavní soud si je vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jež se ve vztahu k České republice zabýval podobným problémem souladu postupu Ústavního soudu s právem stěžovatele na přístup k soudu, a to při posuzování přípustnosti ústavních stížností v souvislosti s vyčerpáním mimořádného opravného prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu - tzv. nenárokové dovolání (rozsudek ve věci B. a ostatní proti České republice, rozsudek ve věci Z. a Z. proti České republice, oba ze dne 12. 11. 2002, rozsudek R. proti České republice ze dne 26. 6. 2008). Na výkladové a aplikační potíže vytýkané Evropským soudem pro lidská práva ovšem již reagovala rozsáhlá novelizace ustanovení a provedená , jež nabyla účinnosti k 1. 4. 2004.

K návrhu stěžovatelky ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obvodního a městského soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo ( , odst. 5 ).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení ). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato podmínka však v daném případě splněna není. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení a jsou v něm uplatněny tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, což je případ stěžovatelčina dovolání, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu , bylo nutno 60 denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně (srov. ) odvíjet již ode dne následujícího po dni doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka (srov. např. usnesení ze dne 26. 4. 2007,

ze dne 16. 5. 2007, týkající se obdobné problematiky).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení a podle ustanovení odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu