Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1053/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2001, č.j. -124, v napadené části, tj. pokud jím bylo k opravnému prostředku navrhovatele potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 12. října 1998, č. 510 530 174, ve výroku I., jímž byl navrhovateli od 12.11.1998 odňat plný invalidní důchod s odůvodněním, že jeho nárok na tento důchod zanikl, protože podle posudku lékaře správy sociálního zabezpečení v N. ze dne 18.1.1996 již není plně invalidní, ale pouze částečně invalidní, jelikož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 40%. V další napadené části ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vztahujícím se k potvrzujícímu výroku uvedl, že pro posouzení zdravotního stavu občanů a dochované pracovní schopnosti jsou pro účely přezkumného soudního řízení ze ( ) povolány posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Pro řízení je nezbytné posouzení zdravotního stavu občanů tak, aby byly vyloučeny pochybnosti o úplnosti podkladů, na jejichž základě bylo posouzení prováděno a aby nevznikly žádné pochybnosti ani o diagnóze onemocnění a okruhu zaměstnání, která zjištěným onemocněním vyhovují a která jsou schopni vykonávat. Při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době napadeného rozhodnutí ( ). K případnému zhoršení zdravotního stavu nastalém po vydání správního rozhodnutí nemůže proto soud přihlížet.

Soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, jestliže vycházel z posudku vydaného posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, jež zasedala v předepsaném složení za přítomnosti posudkového lékaře, tajemnice a dalších lékařů kožního, internisty a neurologa, tedy lékařů, jejichž specializace má vztah k nemoci, která byla u navrhovatele zjištěna jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Za tu byla považována oběma posudkovými komisemi (s pracovištěm v O. ze dne 23.2.1999 a s pracovištěm v B. ze dne 7.8.2000) shodně vleklá žilní nedostatečnost s postižením hlubokého žilního systému s trofickým defektem, v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 25.2.1971, a to jednostranná. Příčinnou souvislost mezi popálením vzniklým v r. 1971 a současnými zdravotními problémy posudkové komise nezpochybňují. Jejich chápání navrhovatelova zdravotního postižení, jež zařadily do kapitoly IX, odd. B, položky 7.3a, je výrazem názoru těchto posudkových komisí na rozhodující zdravotní postižení z hlediska přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/21995 Sb. Posudkové komise také významně vyjadřují své stanovisko k popáleninám, jež vnímají jako stav po akutní expozici, tj. po spálenině. Proto také odmítají zařadit toto onemocnění pod kapitolu XIV, položka 6 cit. vyhlášky, neboť zřetelně odlišují od prapříčiny současného zdravotního stavu navrhovatele a rozhodující příčiny poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, jak je dána k rozhodnému dni pro účely zjištění nároku na dávku důchodového pojištění. Soustředěné rozlišení těchto dvou diametrálně odlišných kauzalit je důkazem zodpovědnosti, s jakou se posudkové komise vypořádávají s daným případem. Je zřetelné, že se i posudkové komise postupně propracovávaly ke stále podrobnějšímu náhledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu navrhovatele, i když je třeba předeslat, že ve výsledku posouzení se jejich závěry učiněné v rámci druhého doplňujícího posudku neliší od prvoposudku podaného posudkovou komisí v O. Míra podrobnosti, s jakou se danou problematikou zabývaly, přesvědčila odvolací soud o správnosti jejich postoje a závěru, pokud jde o zřetelné rozlišení mezi kauzalitou v obecné rovině, tj. příčinou vzniku těchto zdravotních potíží navrhovatele v důsledku popálení jako následku, a kauzalitou v rovině požadavku, jež klade zákonný předpis pro zjištění podmínek pro další pobírání plného invalidního důchodu. V tomto směru odvolací soud poukázal zejména na výstižné vysvětlení podstaty posouzení podle kapitoly XIV cit. vyhlášky, tj. ve vztahu k onemocnění kůže a podkožního vaziva, což je významné k pochopení toho, proč je správný náhled těchto posudkových komisí, pokud jde o posouzení a zjištění rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ve smyslu zákonných kritérií a také k pochopení rozdílu v posouzení soudním znalcem MUDr. A. Š. z oboru posudkového a očního lékařství v posudku ze dne 7.3.2001. Je srozumitelné, že jedna z odvolacích námitek navrhovatele směřuje do tohoto zdánlivého rozporu, avšak odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o přesvědčivosti podaných posudků posudkové komise i pokud jde o tuto stránku věci. S ohledem na další obsah posudku soudního znalce odvolací soud nemá pochybnost o kontinuitě jeho názoru ve vztahu k rozhodující příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, když sám hodnotí onemocnění navrhovatele podle stejné kapitoly, položky a subpoložky, jako posudkové komise. Za tohoto stavu není místa pro úvahy o aplikaci , protože je tu shoda všech odborných stanovisek, pod jakou konkrétní položku citované vyhlášky navrhovatelovo postižení podřadit. Shodně se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že zařazení onemocnění občana do příslušné kapitoly či položky přílohy č. 2 citované vyhlášky je v pravomoci posudkové komise, která zařazení také náležitě odůvodnila. Navrhovatel nepředložil žádný kvalifikovaný lékařský závěr, který by odůvodňoval úvahy o zařazení jeho onemocnění pod kapitolu IX, oddíl B, položka 4.3 cit. vyhlášky, neboť posudková komise i soudní znalec se vyjádřili velmi jednoznačně. Nebylo by proto oprávněným po posudkové komisi požadovat odpověď na to, zda by konkrétní onemocnění nemělo být zařazeno do položky 4.3 nebo nějaké další (cit. vyhlášky), protože zde není důvodná pochybnost o správnosti postupu posudkové komise.

Za stavu, kdy zákonem předepsaný důkaz – posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR potvrzuje důvodnost odnětí plného invalidního důchodu na základě zdravotního stavu navrhovatele, zjištěného ke dni vydání napadeného rozhodnutí, nelze uvažovat o nezákonnosti rozhodnutí ČSSZ jen proto, že se odvolává na neaktuální posouzení lékařem okresní správy sociálního zabezpečení. Zákon tuto situaci řeší pravidelným prováděním důkazu právě posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, který je zaměřen ke zjištění zdravotního stavu vždy ke dni vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu.

Protože posudek posudkové komise se vypořádává se všemi diagnostikovanými onemocněními navrhovatele a vychází z úplné zdravotnické dokumentace a navrhovatelem nebyly předloženy žádné důkazy, jež by tuto skutečnost zpochybňovaly a závěrům posudkové komise neodporuje ani stanovisko soudního znalce, nelze na podaný posudek pohlížet jinak, než jako na úplný, správný a přesvědčivý. Jestliže soud prvního stupně vycházel z takto podaného posudku a rozhodnutí ČSSZ potvrdil, nepochybil. Odvolací soud jej proto v tomto výroku jako věcně správný podle potvrdil.

Navrhovatel v podaném dovolání, jehož přípustnost opírá o a kterým napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, vytýká soudům obou stupňů, že vycházely z lékařského posudku ze dne 18.11.1996, ačkoli plný invalidní důchod mu byl odebrán až od 12.11.1998; mělo proto takovému rozhodnutí předcházet aktuální vyšetření jeho zdravotního stavu. Soudům obou stupňů dále vytýká nesprávnou aplikaci vzhledem k jeho zdravotnímu postižení jinak správně znalcem zjištěného, avšak nesprávně posouzeného. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu , včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání.

Dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který nebyl prvním rozsudkem ve věci. Již rozsudkem ze dne 1. prosince 1999, č.j. -43, soud prvního stupně přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ potvrdil; rozsudek soudu prvního stupně byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2000, č.j. -54, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm však soud prvního stupně rozhodl zcela shodně jako v předchozím rozsudku, když rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Nejedná se proto o přípustnost dovolání podle písm b) ani podle písm. a) Z hlediska přípustnosti dovolání podle tak přichází v úvahu písm. c) , podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu ( , ), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu , případně důvod upravený v (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.

Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné, samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v založeném na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu ovšem nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srv. rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994). Pochybení odvolacího soudu, tkvící v otázce správnosti skutkových zjištění, lze úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle a b/ , příp. podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle , tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.

Odvolací soud při posuzování otázky míry poklesu navrhovatelovy schopnosti soustavné výdělečné činnosti správně použil , kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění (č. ) ve znění a správně vycházel při zjištění navrhovatelova rozhodujícího onemocnění z toho, že je zachyceno v příloze č. 2 v kapitole IX, oddílu B (Oběhová soustava – postižení cév), položka 7.3 písm. a/ jakožto postižení s chronickými recidivujícími vředy, podle rozsahu a častosti – jednostranné, ve smyslu cit. vyhlášky; zjevně přitom nejde o aplikaci cit. vyhlášky, jíž se dovolatel neprávem dovolává, neboť se nejedná o případ, kdy by zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nebylo v příloze č. 2 uvedeno.

Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se v soudem projednávané věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu (dovolatel ji v dovolání ostatně ani výslovně neformuluje). Aplikace ve znění není odvolacími soudy (Vrchními soudy v Praze a Olomouci) nebo dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně a nejde přitom ani o aplikaci, jež by byla v rozporu s hmotným právem. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , 2 a , neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. července 2002

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu