Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1250/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. -33, zamítl žalobu na zaplacení 1.358.964,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodnou žalobu, jíž se žalobce jako vlastník nájemního domu domáhal proti státu náhrady škody (ušlého zisku), představující rozdíl mezi nájemným ve výši, jaké mohl dosahovat v období od 1. 1. 2002 do 31. 10. 2003 u osmi bytů a od 1. 11. 2003 u sedmi bytů v jeho domě, nebýt cenové regulace, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. , zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb., a následně podle výměrů Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 (zrušen nálezem Ústavního soudu ČR č. 528/2002 Sb.) a , kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů (zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 84/2003 Sb.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody se může vázat výlučně k období po 20. 3. 2003, kdy bylo nálezem Ústavního soudu ČR č. 84/2003 Sb. zrušeno poslední , o regulaci výše nájemného z bytů, neboť do této doby bylo toto nařízení vlády v platnosti a nálezy Ústavního soudu ČR zpětnou účinnost nemají ( , o Ústavním soudu). Dále uvedl, že ze skutečnosti, že se v období po zrušení nedařilo v zákonodárném sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytů, ačkoli mu byly opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení, nelze dovozovat nečinnost státu a jeho nesprávný úřední postup podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Požadavek žalobce nelze posuzovat ani podle obecných ustanovení o náhradě škody, neboť vztah mezi občanem a státem v této rovině není vztahem občanskoprávním ve smyslu obč. zák.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2006, č. j. -47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby a zdůraznil, že ohledně nároku žalobce na náhradu škody za dobu do 20. 3. 2003 bylo v platnosti zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 84/2003 Sb.; pro toto období se žalobce nemůže dovolávat neexistence právní úpravy (nečinnosti státu), neboť jakkoli byla tato právní úprava následně shledána protiústavní, do doby jejího zrušení se jednalo o platný právní předpis, přičemž nálezy Ústavního soudu zpětnou účinnost nemají. Ani poté však nelze dovozovat nesprávný úřední postup státu v tom, že v důsledku rozložení sil v Parlamentu ČR nedošlo k přijetí požadovaného zákona (ačkoli byly Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení nájemného z bytu), přičemž nálezy Ústavního soudu ČR a y nelze interpretovat tak, že na jejich základě je zákonodárný orgán povinen přijmout právní předpis. Nárok žalobce nelze dovozovat ani z d, neboť ten stanoví pouze princip, jehož konkrétní podmínky vymezuje zákon.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z Namítá, že žalovaná porušila povinnost dodržovat nálezy Ústavního soudu ČR, tedy y ČR, a v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním vznikla škoda na majetku žalobce. V případě, že zákonodárná moc neúměrně prodlužuje nastalý protiústavní stav (přičemž okolnost složitosti legislativního procesu nemůže ospravedlnit jednání žalované), porušuje nálezy Ústavního soudu a tím i článek 89 odst. 1 y, je povinností soudní moci v rámci tzv. systému vzájemných brzd poskytnout ochranu právům žalobce tak, aby stát byl v souladu s y skutečně státem právním. I přes skutečnost, že žalobce nemůže jednostranně zvýšit nájemné ani očekávat uzavření dohody s nájemcem o zvýšení nájemného ani vypovědět nájemní smlouvu, soudní moc neposkytla žalobci ochranu jeho právům v souladu s y, d a mezinárodními smlouvami. Nesouhlasí dále s výrokem rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, přičemž náklady právního zastoupení advokátem žalované nepovažuje za účelně vynaložené. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,   účastníkem   řízení,   zastoupeným   advokátem   ve   smyslu , dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

V daném případě se přípustnost dovolání řídí ustanovením Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem České republiky zakládá či nezakládá podle žalobci nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, kdy s poukazem na , a y byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům. Na tom nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. je v rozporu s Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, , a 4 y a y, a proto ji podle zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“ (obdobně v nálezech č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb.). Nelze totiž dovozovat, že by tímto Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje; podle y ( , ve znění pozdějších změn) ani podle jiného zákona touto pravomocí není nadán [podle písm. a) a b) y Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem].

Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl v prvé řadě splněn předpoklad nesprávného úředního postupu orgánu státu při uplatňování veřejné moci, je tedy správný a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Rovněž námitkou, že rozhodnutím soudů obou stupňů bylo porušeno ústavně zaručené právo vlastníka domu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle d, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval.

Podle Čl. 36 odst. 1 y se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

V tomto směru lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. (Soubor civilních rozhodnutí NS, pod C 4643, C. H. BECK), z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení y nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě , stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud ČR v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. , vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy ) soud nemůže nějaké další nároky konstituovat. Proto ani otázka, zda nepřiznání náhrady škody dovolateli je či není porušením jeho práva ve smyslu d, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu

K námitce žalobce o povinnosti soudů poskytnout ochranu jeho právům ( y) lze uvést, že projednáním žaloby soudy obou stupňů bylo naplněno jeho právo domáhat se u soudu ochrany práva ve smyslu , věta druhá a

Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu a odst. 3 Dovolání tak není podle těchto ustanovení přípustné a Nejvyšší soud je odmítl podle a

Žalobce se dovolává rovněž do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů státu má povahu usnesení ( ), a proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení podle až , jež však přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí nezakládají.

Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , a za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2008

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu