Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2687/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) Z. W., b) P. S., c) L. S., d) G. W., e) Š. P., f) M. K., g) R. K., h) D. K., žalobci a), b), c), d), e), g) a h) zastoupeni advokátkou, žalobce f) zastoupen advokátem proti žalovaným: 1/ Č. P. H., a. s., zastoupen advokátem a 2/ B., a. s., zastoupen advokátem o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 12. 2006, č. j. -572, takto:

Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 3. 2006, č. j. -540, a Městského soudu v Praze z 12. 12. 2006, č. j. -572, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobci se domáhali, aby soud uložil žalovanému č. 1/ vydat žalobcům dům a stavební pozemek v katastrálním území V., obec P. (dále jen „předmětný pozemek“, „předmětná budova“, resp. „předmětné nemovitosti“). Žalobci uvedli, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a že podle citovaného zákona vyzvali dne 29. 4. 1991 žalovaného č. 1/ k vydání předmětných nemovitostí.

Obvodní soud pro Prahu 9 v pořadí čtvrtým rozsudkem z 29. 3. 2006, č. j. -540, žalobu zamítl. Uvedl, že žalobci splnili všechny podmínky pro vydání nemovitostí dle Přesto soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nelze žalobcům vydat, neboť tomu brání:

(i) skutečnost, že předmětná budova byla zničena náletem v roce 1945 (srov. a fortiori : „Stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají“) a její nová výstavba byla zahájena dne 7. 11. 1948, tedy až po převzetí státem, ke kterému došlo dne 28. 4. 1948, kdy nabyl účinnosti zákon č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků (dále jen „zákon č. 114/1948 Sb.“) (srov. : „Pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.“). K námitce, že předmětná budova tvořila součást továrního objektu jako jediného funkčního celku, soud prvního stupně uvedl, že nová stavba má povahu samostatné věci a tvoří příslušenství věci hlavní (továrny) ve smyslu obč. zák.

(ii) skutečnost, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2002, pravomocným k 2. 10. 2002, č. j. Okv 1/2001-447, potvrdil vyrovnání dlužníka Č. H., a. s. (žalovaného č. 1/) a žalobci v tomto vyrovnacím řízení opomenuli uplatnit svůj restituční nárok, čímž zanikl podle o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) („Nabylo-li usnesení o potvrzení vyrovnání právní moci a dlužník úplně a včas své povinnosti podle něho splnil, zaniká jeho povinnost splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání […]. Ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky […].“).

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání, v němž zejména namítali: – že administrativní část budovy (tj. předmětná budova) představovala jen přístavbu k dříve postavené tovární části; – že celá budova sestávající se z administrativní a tovární části představovala jedinou věc v právním smyslu; – že je proto třeba posuzovat aplikaci vzhledem k celé stavbě a nejen její části; – že provedené znalecké posudky hodnotily jen zničení administrativní části budovy, nikoli budovy celé; – a že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod majetku na stát ve smyslu zákona č. 114/1948 Sb., a proto k přechodu došlo nikoli již účinností zákona (28. 4. 1948), ale teprve dne 23. 2. 1953, kdy byl proveden zápis do pozemkové knihy vkladem.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 12. 12. 2006, č. j. -572, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na jeho odůvodnění, s tím, že uvedené závěry potvrzují oba znalecké posudky Č., fakulty stavební. Závěrem uvedl, že otázka, zda další stavby tvoří se spornou stavbou jeden celek, je otázkou právní, kterou znalec řešit nemůže, přičemž k dalším stavbám nebyla směřována výzva (zřejmě ve smyslu ).

B. Obsah dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b), c), d), e), g) a h) dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a/ (vada řízení, která mohla mít za důsledek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. b/ (nesprávné právní posouzení věci) i odst. 3 (skutková zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) Přípustnost dovolání žalobci dovozovali z (soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu) a rovněž z (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí řešícího právní otázku v rozporu s hmotným právem a rozhodnutími dovolacího soudu).

Žalobci konkrétně namítali:

(1) nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, ve kterém odvolací soud přes složitost věci vyložil právní závěry jen ve třech větách (z nichž jedna toliko odkázala na rozsudek soudu prvního stupně), a to aniž se vypořádal s právními argumenty žalobců;

(2) nedostatečnost odůvodnění i rozsudku soudu prvního stupně, který v rozporu s konstatoval jen obsah některých listinných důkazů, neuvedl, které skutečnosti z nich má za prokázány, a nevyložil, jak se jednotlivá skutková zjištění promítla do učiněných právních závěrů;

(3) neúplnost skutkových zjištění soudů nižšího stupně nezbytných ke zjištění, zda předmětná budova tvořila příslušenství anebo součást věci – továrního komplexu, ačkoli jsou tato zjištění podstatná pro určení rozsahu zničení stavby a aplikaci Zejména namítali, že závěr o charakteru stavby jako příslušenství nelze učinit, není-li vyřešena otázka, zda stavba nemá charakter součásti (srov. rozs. NS z 3. 9. 2002, sp. zn. , Soudní rozhledy 2/2003, str. 46.);

(4) nesprávnost právních závěrů soudů nižšího stupně, že předmětná budova je samostatnou stavbou, ať už posuzováno ke dni znárodnění (pro tuto možnost svědčí nález ÚS z 23. 2. 1999, ) nebo i k současnosti, když zůstala zachována fyzická sounáležitost a funkční závislost předmětné budovy s ostatními budovami (provozní propojení skladu a kotelny v předmětné budově s ostatními budovami, společná stěna na společném základu, přívody kanalizace, vody a elektrické energie vedoucí přes předmětnou budovu). V této souvislosti poukázali na právní závěr obsažený v rozsudku NS z 27. 5. 2004, sp. zn. , podle kterého lze stavbu reálně dělit jen za předpokladu vzniku věcí funkčně i jinak samostatných, tedy i se samostatným přívodem energií a vody;

(5) nerelevantnost rozdělení pozemku p. č. 532 na další pozemky, které proběhlo jen administrativně, aniž by došlo k faktickému oddělení staveb a vzniku samostatných věcí (srov. rozs. NS z 29. 7. 1999, sp. zn. , Právní rozhledy 2/2000, str. 84);

(6) nutnost posuzovat existenci a rekonstrukci tovární a administrativní (části) budovy společně, neboť administrativní část (tj. předmětná budova) byla přistavěna k dosavadním budovám a tvoří jejich součást, jak dokládá zápis v pozemkové knize z 20. 8. 1911, odevzdací Okresního soudu v Karlíně z 26. 4. 1924 a odevzdací Okresního soudu pro Prahu-východ z 29. 5. 1937;

(7) nesprávnost závěru odvolacího soudu, že o další stavby (související s předmětnou budovou) nebylo v rámci sporu žádáno, neboť výzva k vydání z 29. 4. 1991 se týkala celého továrního komplexu a existence dvou samostatných žalob byla dána existencí dvou různých pasivně legitimovaných subjektů;

(8) aplikovatelnost § 302 o. z. o. („Úhrn několika věcí jednotlivých, který se za věc jednu považuje a bývá označován společným jménem, tvoří věc hromadnou a pokládá se za celek.“), a to s přihlédnutím k účelové, fyzické a konstrukční závislosti mezi objekty tvořícími tovární celek a dále i k citovanému nálezu ÚS z 23. 2. 1999, ;

(9) nemožnost zániku jejich restitučního nároku na základě , o konkursu a vyrovnání, vzhledem k jeho („Věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty.“);

(10) nesprávnost právního názoru soudu prvního stupně, že znárodněný majetek přešel do vlastnictví státu ex lege ze zákona č. 114/1948 Sb., když nedošlo k naplnění v zákoně stanovených podmínek, a stát proto nabyl vlastnictví předmětných nemovitostí až intabulací dne 23. 2. 1953; a

(11) vadu řízení před soudem prvního stupně, který odmítl návrh žalobců na doplnění dokazování, aniž by důvody tohoto odmítnutí uvedl v rozsudku.

Ze stejných důvodů a se shodným závěrem o přípustnosti dovolání podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání i žalobce f), který po obsáhlé rekapitulaci žaloby i podání soudu prvního stupně namítal:

(i) že se odvolací soud nezabýval řádně odvolacími námitkami, provedl odvolací řízení pouze formálně;

(ii) že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vykazuje shodné nedostatky s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Zejména namítal, že byly použity pouze důkazy svědčící pro jím učiněné závěry a opomenuty důkazy protikladné;

(iii) že zjištění odvolacího soudu (převzaté od soudu prvního stupně) o tom, že předmětné nemovitosti představovaly pouze příslušenství (a nikoli součást) továrního komplexu, nemá podle spisu oporu v jediném důkazu;

(iv) že soudy dospěly k závěru o zániku nároku žalobců podle , aniž by se vypořádaly s poukazem žalobců na citovaného zákona;

(v) že odkaz odvolacího soudu na znalecké posudky není případný, neboť právní otázku, zda je předmětná budova součástí věci, znalec řešit nemůže;

(vi) že podle znaleckých posudků nepředstavovaly, vezme-li se v úvahu přístavba z roku 1911, obměněné prvky více než 50 % budovy, a proto nedošlo k její zásadní přestavbě, natož k jejímu zániku;

(vii) že budova je a vždy byla součástí tovární budovy, vedené až do roku 1990 a rozdělené rozhodnutím Ministerstva průmyslu ČR mezi společnost Č., a. s., a společnost Č. R., a.s.;

(viii) že žalobcům nezbylo než podat dvě samostatné žaloby, které soudy nejprve sloučily ke společnému projednání, aby je následně opět rozdělily;

(ix) že rozhodující právní otázku rozsahu přestavby v době po znárodnění vůbec neřešily; a

(x) že návrh žalobců na doplnění dokazování znaleckým posudkem byl bez odůvodnění zamítnut.

Žalovaná č. 1/ ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitka žalobců ohledně aplikovatelnosti (který by vyloučil zánik jejich nároku podle ) není opodstatněná, neboť uvedené ustanovení se vztahuje jen k řízení konkursnímu, zatímco u žalovaného č. 1/ proběhlo řízení vyrovnací. Paragraf 68 odst. 1 totiž toliko vylučoval zahrnout restituované věci do podstaty, přičemž pojem (konkursní) podstata definuje [„Majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen „podstata“)“], vztahuje se jen k řízení konkursnímu a v řízení vyrovnacím není znám.

Žalovaná č. 2/ ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudů obou instancí a „odkazuje na veškerá svá předchozí vyjádření v této věci“. Měla rovněž za to, že dovolání žalobců není přípustné, neboť z „ustálené judikatury“ plyne řešení sporných právních otázek, a to ve prospěch závěrů soudů obou stupňů a stanoviska žalované č. 2/. K námitce žalobců o nepřezkoumatelnosti odůvodnění odvolacího soudu [námitky č. (1) a (i)] uvedla, že odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a proto nebylo nutné opakovat jeho argumenty. Dále se vyjádřila k námitkám žalobců výše uvedeným pod body (3) a (iii), (4) až (8) a (10) tak, že oba soudy se touto otázkou řádně zabývaly a najisto ji vyřešily, stejně jako Nejvyšší soud ve své judikatuře. Konečně k námitce žalobců o odmítnutí návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem [námitky č. (11) a (x)] uvedla: – že nedoplnění dokazování nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci vzhledem k již provedenému znaleckému dokazování; – že žalobci porušili zásadu koncentrace řízení, navrhli-li ve sporu řešeném již od r. 1992 doplnění znaleckého posudku až r. 2005-2006; – a že soud prvního stupně dospěl v rámci zásady volného hodnocení důkazů k závěru o nepotřebnosti dalšího dokazování. Na podporu svých tvrzení se žalovaná č. 2/ dovolávala blíže neurčených rozhodnutí Ústavního soudu a dále citovala rozsudky VS Praha z 31. 1. 1994, sp. zn. ; a NS z 9. 1. 2001, sp. zn. (pozn.: toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem ÚS z 12. 10. 2001, ), podle kterých se nevydává nově postavená stavba na místě stavby zdemolované (přestalo-li „být patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“), což je i případ předmětné budovy, která byla státem vybudována zcela nově a není funkčně, provozně ani stavebně-technicky propojena s okolním komplexem. Konečně žalovaná opět odkázala na svá předchozí podání a uvedla, že je výlučným vlastníkem předmětné budovy (zatímco žalobci jsou podílovými spoluvlastníky okolních budov), a že ji proto nelze vydat, neboť na ni dopadá režim ustanovení

C. Přípustnost dovolání

Dovolací soud vychází z názoru, že zásah do ústavně garantovaných práv rozhodnutím odvolacího soudu zakládá přípustnost dovolání (srov. nál. ÚS z 10. 5. 2005, , N 100/37; a z 11. 9. 2007, ), což dokládá i dispozitivní výčet rozhodnutí zásadního právního významu (srov. výraz „zejména“ v ).

D. Důvodnost dovolání

I. 1. Vada odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – která způsobuje nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání – spočívá v porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jak bylo konkretizováno např.: – v nálezu ÚS z 23. 3. 2006, , N 70/40 (o povinnosti vypořádat se „s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (sp. zn. ). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci …“); – v nálezu ÚS z 12. 5. 2004, , N 71/33 („Pokud [se] soudy […] tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle článku 90y a článku 36 odst. 1d.“); – nebo v rozsudku senátu Evropského soudu pro lidská práva z 9. prosince 1994 ve věci Torija proti Španělsku, č. 18390/91, odst. 29 („ Úmluvy zavazuje soudy uvést důvody pro svá rozhodnutí“).

2. V dané věci spatřuje dovolací soud zásah do práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že ačkoli jde skutkově i právně o komplikovaný spor, spočívá odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve třech větách, aniž by se odvolací soud vypořádal s námitkami způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci, když: – v první větě pouze odkázal „na odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně, se kterým se plně ztotožňuje“; – v druhé větě dospěl k závěru, že předmětná budova byla samostatnou stavbou, aniž by tento závěr byl jakkoli odůvodněn; – a konečně ve třetí větě odkázal na znalecké posudky ze kterých má rovněž plynout samostatná povaha předmětné stavby, aby jejím závěrem zdůraznil, že „otázka, zda další stavby […] tvoří se spornou stavbou jeden celek, je otázkou právní“. Dovolací soud uvádí, že zcela stranou zůstaly odvolací námitky opírající se o znalecké posudky: ze dne 9. 1. 2000, příloha žalobců (F.); ze dne 25. 10. 2000, č. l. 219, (Č.); ze dne 12. 1. 2001, příloha žalobců (J.); a ze dne 10. 7. 2002, č. l. 310 (Č.), které nasvědčují závěru, že administrativní budova tvořila jeden celek (ve smyslu jedné věci) v rámci továrního komplexu, a to s tím důsledkem, že bylo třeba posoudit (srov. ), zda přestavba zahájená 7. 11. 1948 znamenala ztrátu původního stavebně-technického charakteru z pohledu celého komplexu. Ostatně, z rozhodnutí soudu prvního stupně neplyne, na základě jakého důkazu učinil závěr o samostatnosti administrativní budovy. Řečeno jinak, jestliže se soudy obou stupňů v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývaly důkazy – znaleckými posudky o tom, že předmětné nemovitosti (administrativní budova spolu s dílnami, sklady, hygienickým zázemím) tvoří jeden celek, zatížily svá rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (; ) a současně tak porušily právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jak bylo předesláno pod I. 1.

II. K zániku restitučního nároku na základě věty 2 (když se podle doslovného znění na řízení vyrovnací nevztahuje) dovolací soud uvádí: – že „soudy musí brát při aplikaci restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími“ (pr. věta nál. ÚS z 17. 3. 1999, , N 43/13; dále srov. nál. ÚS z 12. 1. 2006, , N 11/40; a z 8. 1. 2002, , N 2/25); – že „nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární“ (pr. věta nál. ÚS z 9. 1. 2002, , N 3/25; dále srov. nál. ÚS z 29. 3. 2000, , N 47/17; nebo z 11. 12. 2001, , N 195/24); – že restituční nároky nelze bezezbytku chápat jen jako nároky obligační povahy (který zanikají, nejsou-li přihlášeny ve vyrovnacím řízení), a to vzhledem k jejich zvláštnímu účelu spočívajícím ve zmírnění a nápravě křivd „navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc“ (pr. věta nál. ÚS z 22. 3. 2007, ; dále srov. nál. ÚS z 25. 3. 1999, , N 27/13; nebo z 11. 2. 1999, , N 22/13). V kontextu shora uvedeného, tj. zvláštní povahy restitučních nároků dané snahou zákonodárce vyrovnat se s naší totalitní minulostí a s přihlédnutím k dostupnosti usnesení o povolení vyrovnání výhradně prostřednictvím úřední desky soudu ( ; srov. i opožděnost příslušného zápisu do obchodního rejstříku), dospěl dovolací soud k závěru, že restituční nárok podle nemůže zaniknout podle .

Z důvodu shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil ( věta za středníkem ) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, jsou soudy nižšího stupně vázány právním názorem dovolacího soudu (, první věta za střední¬kem a ).

V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 26. února 2008

JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.

předsedkyně senátu