Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 105/98

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

navrhovatelů 1) J. S., 2) K. K., 3) J. K., 4) I. T., 5) J. K.,

všichni zastoupeni JUDr. P. C., advokátem,

za účasti účastníků řízení 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského

soudu v Hradci Králové, 3) Okresního soudu v Ústí nad Orlicí

a vedl. účastníků 1) Ing. V. P., 2) H. P.,

proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1997, č. j. 2

Cdon 490/96-110, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12.

1997, č. j. -120, a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí

ze dne 18. 5. 1995, č. j. -80, takto:

Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2.1997, č. j. 2 Cdon490/96-110, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 1997,č. j. -120, a Okresního soudu v Ústí n. Orlicí ze dne18. 5.1995, č. j. -80, se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatelé se podle o zmírnění nároků

některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů,

domáhali, aby vedlejším účastníkům, tj. manželům Ing. V. a H. P.

byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání bytové

jednotky č. 1 sestávající z kuchyně, tří pokojů a příslušenství,

nacházejícím se ve druhém nadzemním podlaží domu č. 27 a 63 %

společných částí domů č. 27 na stavební p. č. 106, vše zapsáno na

listu vlastnictví č. 26 u Katastrálního úřadu v Ústí nad Orlicí

pro obec a kat. území Ústí nad Orlicí, a to u každého z nich

v podílech, vyjádřených v opravené žalobě.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí již v pořadí druhým rozsudkem

ze dne 18. května 1995, č.. j. -80 žalobu zamítl

a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení. Při rozhodování ve věci samé soud I. stupně dospěl

k závěru, že žalovaní, nyní vedl. účastníci - jako fyzické osoby,

které nabyly věc od státu, který získal s ní oprávnění nakládat za

okolností uvedených v , ve znění

pozdějších předpisů, ji nenabyly v rozporu s tehdy platnými

právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby

nabyvatele, neboť byl-li údaj o prodeji bytu zveřejněn veřejnou

vyhláškou a relací v rozhlase, byla tím splněna nabídková

povinnost ve smyslu

K odvolání žalobců (dále jen stěžovatelů) Krajský soud

v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. ledna

1996, č. j. -93, rozsudek soudu I. stupně změnil tak,

že žalobě vyhověl. Odvolací soud po zopakování důkazu vyhláškou

rady bývalého Městského národního výboru v Ústí nad Orlicí ze dne

20. listopadu 1978 dospěl k závěru, že tato vyhláška neměla ani

časovou souvislost s prodejem bytu žalovaným a nesplňovala sama

o sobě ani vyvěšením na veřejně přístupném místě a ani jako relace

v místním rozhlase požadavek

Sb. Dále konstatoval, že nebyl nabídnut žádný důkaz o tom, že by

po účinnosti s bývalými vlastníky, popř.

jejich dědici vůbec o prodeji bylo jednáno. Odvolací soud tedy

dospěl k závěru, že vedl. účastníci nabyli vlastnictví k bytové

jednotce a spoluvlastnictví ke společným částem domu v rozporu

s tehdy platnými předpisy a že jsou tak dány důvody pro jejich

vydání ve smyslu § 4 odst. 2 zákona.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali vedl. účastníci

dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ve kterém namítali, že odvolací

soud pochybil, pokud dovodil, že kupní smlouvou ze dne 18. ledna

1989 nabyli do svého vlastnictví nemovitost, neboť se stali

vlastníky pouze bytové jednotky a části společných prostor domu

podle , ve znění pozdějších předpisů. Jestliže

tedy nabyli vlastnictví k bytu a nikoli k nemovitosti, tj. domu,

ve kterém se byt nachází), nemohlo být porušeno ustanovení § 14

odst. 11 , které se na prodej bytu

nevztahovalo. Nejvyšší soud po přezkoumání rozsudku odvolacího

soudu dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a vzhledem

k dovolacímu důvodu podle se

zaměřil na přezkoumání správnosti odvolacím soudem vysloveného

právního závěru, že byt je věcí, kterou lze podle zákona

č. vydat, a to nemovitostí, a že k jeho předání jako

nemovitosti a převodu části společných prostor v domě došlo

v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť při něm nebyla

splněna nabídková povinnost podle § 14 odst. 11 vyhlášky

č.

Proto se Nejvyšší soud ČR zaměřil na výklad ustanovení § 118

a násl. o. z., když současně prohlásil, že z hlediska projednávané

věci není podstatné, co bylo považováno za věc v době

předcházející současné právní úpravě, konkrétně v době prodeje

bytu do vlastnictví stěžovatelů, neboť, podle jeho názoru, je

rozhodující definice pojmu věcí v době, kdy má dojít k uspokojení

restitučního nároku.

Při rozboru současného ustanovení § 118 o. z., který

vymezuje předmět občanskoprávních vztahů, dospěl Nejvyšší soud ČR

k právnímu závěru, že kromě věcí movitých a nemovitých musel být

v odst. 2 cit. paragrafu vyčleněn jako specifický předmět těchto

vztahů "byt", který tedy není věcí podle ustanovení odst. 1 cit.

paragrafu.

Nabídková povinnost ve smyslu § 14 odst. 11 vyhlášky

č. se podle názoru dovolacího soudu vztahovala jen na

případy převodů vlastnictví k nemovitostem, které přešly do

celospolečenského vlastnictví podle ,

tedy u nichž došlo k odnětí vlastnického práva původním

vlastníkům. Nebyla-li tedy předmětem kupní smlouvy uzavřené dne

17. ledna 1989 žádná z uvedených nemovitostí (tj. dům č. 21 se

stav. p. č. 110 a stav. p. č. 106), protože se týkala pouze bytu

a spoluvlastnického podílu společných částí domů, nelze proto také

uvažovat o tzv. nabídkové povinnosti podle § 14 odst. 11 vyhlášky

č. , neboť v kupní smlouvě nešlo o nemovitost, která

byla původním vlastníkům odňata podle nařízení vlády

č.

Proto dospěl-li odvolací soud v dané věci k závěru, že

vedlejší účastníci nabyli byt a společné prostory domu v rozporu

s tehdy platnými předpisy, neboť nebyla splněna nabídková

povinnost podle , posoudil

věc nesprávně a dovolací soud jeho rozsudek, napadený dovoláním,

zrušil rozsudkem ze dne 26. února 1997, č. j. -110,

a vrátil mu jej k dalšímu řízení.

V intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR

potom Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. prosince

1997, č. j. -120, rozsudek soudu I. stupně i v této

části potvrdil.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že obecné

soudy pochybily při výkladu ustanovení § 14 odst. 11 vyhlášky

č. , ve vztahu k ustanovení zák.

č. , ve znění pozdějších předpisů.

Pochybení spatřují v tom, že obecné soudy vztahují tzv.

nabídkovou povinnost pouze na nemovitosti, které přešly do

celospolečenského vlastnictví podle zvláštních předpisů jako celek

a že se nevztahovala na případy, kdy byly prodávány pouze části

těchto nemovitostí.

K členění předmětů občanskoprávních vztahů podle ustanovení

§ 118 o. z., tak, jak je uvádí dovolací soud, stěžovatelé

poznamenávají, že byt, jako zvláštní předmět těchto vztahů byl

zařazen do obecného zákoníku až ,

s účinností od 1. 1. 1992. Dále uvádějí, že části nemovitosti byl

byt, který vzhledem k ustanovení byl považován

za samostatnou věc a nemovitost.

V rozhodnutí obecných soudů proto spatřují stěžovatelé

porušení jejich základních práv na soudní ochranu podle čl. 36

odst. 1 d, y a

odst. 2 y v porušení jejich ústavního práva na spravedlivý

proces.

K dožádání Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila

předsedkyně senátu 19 Co Krajského soudu v Hradci Králové, která

plně odkázala na odůvodnění svého rozsudku, kdy byla vázána

právním názorem dovolacího soudu.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Ústí

nad Orlicí sp. zn. 7 C440/92.

Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas

a způsobilými subjekty, Ústavní soud se zaměřil na zkoumání, zda

rozsudky obecných soudů došlo k tvrzenému porušení ústavnosti.

Dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.

Žádným z obecných soudů nebylo zpochybněno, že stěžovatelé

jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 2 a § 3 zák.

č. , o čemž mj. svědčí skutečnost, že jim byl vydán

zbytek předmětného domu, ovšem jinou povinnou osobou.

Pokud dovolací soud vyslovil právní závěr v tom smyslu, že

při projednávání případu není podstatné, co bylo považováno za věc

v době předcházející současné právní úpravě, avšak to, co odpovídá

definici věci v současné době, kdy má dojít k uspokojení

restitučního nároku, nelze s ním souhlasit, a to s ohledem na

znění a účel restitučních zákonů. Nárok na vydání věci jako

takové, se podle restitučních zákonů posuzuje vždy podle

skutečného i právního stavu v době jejího odebrání původním

vlastníkům a jejího převedení na stát. (např. podle zák.

č. , původní zemědělská usedlost je určující pro její

vydání bez ohledu na to, jakých změn za léta totality tato stavba

doznala). Vlastní vydání věci je potom teprve modifikováno jejím

současným stavem.

V době převodu bytové jednotky i nebytových prostorů kupní

smlouvou na vedlejší účastníky podle , bylo na

byt pohlíženo ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 cit. zák. jako na

věc nemovitou, čemuž rovněž odpovídala tehdejší judikatura, jak

o tom svědčí i komentář k § 119 o. z. (Praha - Panorama 1987

- str.371). Bylo stanoveno, že v rozsahu působnosti zákona

č. , ve znění o osobním vlastnictví

k bytům, se byt považuje za nemovitou věc.

Tento zákon byl zrušen , který v

odst. 2 přebírá však doslova stejné ustanovení zrušeného § 15

odst. 1 , ve znění pozdějších předpisů, tj. že

právní vztahy k jednotkám (bytům) se řídí, pokud tento zákon

nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákona a dalších právních

předpisů, které se týkají nemovitostí. Ostatně "byt" jako předmět

občansko-právních vztahů byl do zařazen až

s účinností od 1. 1.1992, tedy po

účinnosti restitučního , který jí nabyl již

dnem 1.11.1990. Pojmu "byt" byl ponechán charakter nemovitosti.

Dovolací soud dále dospěl k závěru, že proto, že tento byt

jako takový nebyl do celospolečenského vlastnictví samostatně

převeden podle vlád. , ale v rámci celého

domu, jehož byl součástí, nemůže se na něj vztahovat nabídková

povinnost podle

Tento právní závěr popírá vlastní účel restitučních zákonů,

kdy jeho důsledným uplatněním by došlo k páchání nových křivd.

Znamená, že pokud by se určitá nemovitost, odebraná podle vlád.

, rozdělila na několik samostatných celků

s novými subjekty, byla by vyňata z restitučního řízení, protože

žádná z nich by samostatně nesplňovala podmínku odebrání podle

cit. vlád. nařízení a nemusela by být přednostně nabídnuta

původním vlastníkům. Z tohoto právního závěru dovolacího soudu se

vytratilo primární oprávnění státu, na základě kterého došlo potom

k dispozičním úkonům státu na nové subjekty.

Byt jako část nemovitosti, sdílel právní osud celé

nemovitosti a jeho vyčleněním v samostatný subjekt - nemovitost

- neztratil původní a určující znaky jeho přechodu na stát. Proto

je také nutno dovodit, že tzv. nabídková povinnost se nevztahovala

pouze na nemovitosti jako celek, ale vztahovala se i na jejich

části a součásti.

Ze spisu je patrné, že k žádné nabídce původním vlastníkům ze

strany národního správce nedošlo. Uvědomění vyhláškou i rozhlasem

o uvažovaném prodeji bytu bylo provedeno v roce 1980, kdy se

poprvé uvažovalo o tomto prodeji, ale řízení bylo zastaveno. Odbor

komunálního hospodářství a služeb bývalého MěNV Ústí nad Orlicí

teprve pro zasedání rady dne 15.11.1988 doporučil byt k prodeji

vedl. účastníkům, a to na základě písemného příslibu bývalého

předsedy MěNV V., který Ing. P. slíbil, že v případě prodeje bytu

mu bude zaručen jeho odprodej. V té době se již žádné nabídkové

řízení původním vlastníkům neuskutečnilo.

Ve smyslu ustanovení vznikla

tedy povinnost vedlejším účastníkům jako povinným osobám byt

a nebytové prostory vydat stěžovatelům, neboť je získali v rozporu

s tehdy platnými předpisy.

Proto byl nucen Ústavní soud v enunciátu uvedená rozhodnutí

zrušit jako rozhodnutí protiústavní a popírající vlastní účel

restituce ( , odst. 3 písm. a) , ve

znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. února 1999