Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2581/2016-147

-147

U S N E S E N Í

a)

V. P.

,

b)

R. Š.

, a

c)

V. Š.

, všech zastoupených JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti žalovanému

hlavnímu městu Praha

, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného –

Městské části Praha 10

, IČO: 00063941, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1429/68,

o určení vlastnického práva

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. -108, ve znění opravného usnesení ze dne 11. dubna 2016, č. j. -135, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:(dle )

Žalobkyně podaly dovolání proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2014, č. j. -61, tak, že se zamítá žaloba na určení, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky domu na pozemku v katastrálním území V., obec P., část obce V. – žalovaný s podílem o velikosti 1661/10000, žalobkyně a) s podílem 35017/120000, žalobkyně b) s podílem 55051/120000 a žalobkyně c) s podílem 1/12 (výrok I), a jímž bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Nejvyšší soud (jako soud dovolací; ) – v souladu s bodem 2. článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů – postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „“ (bylo-li řízení v projednávané věci zahájeno před 1. lednem 2014).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v , jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení Z nich však žádné naplněno není, neboť řešení otázky hmotného práva, na němž zde závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je souladné se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a není důvodu, aby tato dovolacím soudem vyřešená otázka byla posouzena jinak.

Závěr odvolacího soudu, jenž stal se určující pro jeho rozhodnutí (řešení otázky právních důsledků prodeje bytu v domě ve státním vlastnictví podle , o osobním vlastnictví bytů, ve znění , na vlastnické právo k domu jako celku, potažmo na možnost dalších dispozic s domem či jeho ideálním podílem), bezezbytku koresponduje závěrům, jež byly vysloveny nejenom v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1992, sp. zn. (na nějž, spolu s rozhodnutím soudů nižších stupňů odkazoval již odvolací soud), ale např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud (jako soud dovolací) formuloval a odůvodnil závěr, že „dokud nedošlo v režimu , o osobním vlastnictví k bytům, ve znění , k prodeji bytu v domě s bytovými jednotkami, byl byt ve smyslu ustanovení obč. zák. součástí domu (nemovitosti), nebyl samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (s výjimkou nájemních vztahů k bytu právě jako k součásti jiné věci - domu). Uskutečněním prodeje podle ustanovení zák. o vlastnictví k bytům, tj. prvním převodem ze státního vlastnictví, se stal byt v režimu citovaného zákona samostatnou věcí (spolu s podílem na společných částech domu, případně pozemku, který vždy sdílel právní osud bytu, srov. , , 2 zák. o vlastnictví k bytům), byl považován za způsobilý předmět vlastnického práva, tedy za věc v právním slova smyslu a nacházel-li se ve stavbě spojené se zemí pevným základem, hledělo se na něj jako na nemovitost ( obč. zák.). Opačným důsledkem uvedeného prodeje, byť jediného bytu v domě (spolu s podílem na společných částech domu, případně pozemku), byl logicky zánik domu jako věci v občanskoprávním slova smyslu (nikoliv v administrativním slova smyslu), i když stavba jako hmotný substrát nadále existuje. Takový dům jako celek, popřípadě jeho libovolné ideální podíly ( obč. zák.), ztratil v důsledku prodeje bytu (bytů) schopnost být předmětem občanskoprávních úkonů, což znamená, že jsou vyloučeny takové dispozice, jimiž se smluvně převádí, např. formou dohody o vydání domu (jeho ideálního podílu) podle restitučního předpisu“ (posuzováno v režimu , o mimosoudních rehabilitacích, kdy závěry zde uvedené jsou pak plně přenositelné i do poměrů dle , o zmírnění následků některých majetkových křivd). [Přiměřeně tu lze pak z aktuální judikatury odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 22/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud obdobný závěr vyslovil v případě vrácení daru – obytného domu, jenž byl následně, v souladu se , o vlastnictví bytů, rozdělen na bytové jednotky.]

Rozhodnutí odvolacího soudu – respektující shora uvedenou rozhodovací praxi – není pak v rozporu ani s další dovolateli odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, ať jde již o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. , jímž byla meritorně posuzována otázka rozsahu blokace majetku podle (a jímž byl jinak rovněž aprobován odvolacím soudem vyslovený závěr o právních důsledcích prodeje bytové jednotky v domě dle , včetně toho, že uzavřením smluv došlo k reálnímu vymezení bytů a nebylo třeba činit ani prohlášení vlastníka budovy, jak to později vyžadoval ), či o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , jímž byla taktéž posuzována otázka platnosti smlouvy o prodeji bytu v domě, kterou uzavřela potenciálně povinná osoba s třetí osobou, ve vazbě na později platně uzavřenou dohodu o vydání věci, jíž platnost a účinky však již nebyly relevantně zpochybněny. V situaci, kdy právním důsledkem uzavřené dohody o vydání věci objektivně nemohl být převod spoluvlastnického podílu k věci (jako celku), není rozhodnutí odvolacího soudu ani v kolizi s předestřenou judikaturou Ústavního soudu – nálezem ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , upřednostňujícím – za skutkových okolností odlišných od okolností nyní projednávané věci – zásadu výkladu smlouvy, jenž nezakládá její neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, „jsou-li možné oba výklady“; tak tomu v posuzované věci není. Přitom i dále zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. , vztahuje se k řízení, jehož předmětem byla oprávněnými osobami (stěžovateli) vymezená bytová jednotka (jako způsobilý objekt restituce), k čemuž Ústavní soud uzavírá, že „nárok na vydání věci jako takové, se dle restitučních zákonů posuzuje vždy podle skutečného i právního stavu v době jejího odebrání původním vlastníkům a jejího převedení na stát (…), s tím, že vlastní vydání věci je potom modifikováno jejím současným stavem.“

K další argumentaci dovolatelek sluší se uvést, že jimi současně předestřená interpretace dohody o vydání věci ze dne 20. 9. 1991 (stranami v ní projevené vůle), či z ní dovozované právní důsledky pro nabytí spoluvlastnictví ke (zbylým) bytovým jednotkám, nebytovým prostorům a společným částem domu, jež zůstaly ve vlastnictví státu, nekoresponduje jimi v dané věci uplatněnému nároku a zvoleným prostředkům právní ochrany (kdy dovolatelky žádají deklarování spoluvlastnictví k domu jako celku, směšujíce vlastnictví k bytu a s ním spojeného podílu na společných částech domu, se spoluvlastnictvím původního celku). Rozhodnutím odvolacího soudu přitom není nikterak zpochybňováno samotné právo na restituci v rozhodném období protiprávně zabaveného majetku (dle ), jehož vydání (co do předmětu restituce) oprávněným osobám i v daném případě bylo však modifikováno později vzniklým stavem (přeměnou vlastnictví domu v bytové spoluvlastnictví). Sluší se také dodat, že úkony, jež měly založit spoluvlastnictví, pokud by je nebylo možno ani s použitím dalších interpretačních prostředků posoudit jako platné, ve spojení s dlouhodobým pokojným stavem (držbou trvající po stanovenou dobu, podepřenou i dohodou o vydání věci a dohodou o správě nemovitosti) mohly by pak mít zajisté relevannci i z hlediska případného nabytí vlastnictví (spoluvlastnictví) originárně vydržením ( obč. zák.), jež je rovněž institutem sloužícím k naplnění právní jistoty. Důvody pro takové posouzení ovšem nebyly dovolatelkami ani náležitě tvrzeny a rozvinuty a v tomto směru není pak argumentováno ani v podaném dovolání (jímž je dovolací soud jak co do vymezení rozsahu, tak i důvodu dovolání vázán; srov. věty první ).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. věty druhé ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu