Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 246/98

Ústavní soud

rozhodl dne 17. března 1999 v senátě ve věci

návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného

JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne

26. 2 1998, čj. - 48, Městského soudu v Praze ze dne

2. 8. 1996, čj. - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1

ze dne 20. 3. 1996, čj. - 26, za vedlejší účasti

Ministerstva financí ČR, spojeného s návrhem na zrušení části

ustanovení a ,

takto:

1. Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, čj. - 48, Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, čj.13 Co 260/96 - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3.1996, čj. - 26, se zrušují. 2. Návrh na zrušení části ustanovení a st. 2 , se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním

soudem podáním ze dne 25. 5.1998, označeným jako ústavní stížnost.

Napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8.1996, čj. 13

Co 260/96 - 35, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 1 ze dne 20. 3.1996, čj. - 26. Podle těchto

rozsudků byl návrh žalobce - stěžovatele proti České republice

- Ministerstvu financí ČR pro zaplacení finanční náhrady za věci

movité ve výši Kč 60 000,-- podle § 13 odst. 2 zákona č.

zamítnut. Napadá dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze

dne 26. 2. 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, kterým bylo dovolání

proti rozsudku Městského soudu v Praze přípustné podle § 239

odst. 1 zamítnuto s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu

je správné a že nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k vadám

uvedeným v ustanovení či v ustanovení

V podrobném odůvodnění své stížnosti stěžovatel vesměs

opakuje argumenty, které použil v průběhu soudního řízení a na něž

soudy reagovaly.

Z hlediska ústavněprávního stěžovatel namítá, že i kdyby

závěr všech soudů, že není oprávněnou osobou podle § 19 odst. 1

, byl správný, nastupuje hodnocení jeho

postavení z hlediska odst. 2 tohoto ustanovení, a to zejména

v ústavněprávní rovině, kdy stěžovatel má za to, že napadenými

rozsudky byl porušen d,

zakotvující rovnost v základních právech a svobodách všech občanů,

dále pak d,

zakazující diskriminaci v oblasti základních práv a svobod, jakož

i citované y, stanovící zásadu, že meze

základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených

upraveny pouze zákonem. Podle

názoru stěžovatele je část ustanovení § 19 odst. 2 zákona č.

v rozporu s citovanými ustanoveními y základních

práv a svobod, pokud pomíjí, že nároky uvedené v odst. 1 mají

i osoby, kterým vznikl nárok na odškodnění podle § 27 odst. 1

písm. f) , o soudní rehabilitaci, pokud jde

o věci movité, vedle věcí nemovitých, které jim nebyly vráceny.

Z ústavní stížnosti a z obsahu spisu Obvodního soudu pro

Prahu 1, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel

se domáhal po žalované straně, tj. Ministerstvu financí ČR,

zaplacení paušální náhrady ve výši Kč 60 000,-- podle § 13

odst. 2 za movitý majetek, který přešel na

stát v důsledku trestu propadnutí jeho majetku, který mu byl

uložen rozsudkem bývalého Státního soudu v Praze ze dne

21. 3.1952, sp. zn. 5Ts I18/52.

Stěžovatel byl tímto rozsudkem uznán vinným zločinem

velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona

č. 231/1948 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi

roků, k peněžitému trestu Kčs 10 000,--, event. jednomu měsíci

odnětí svobody, k propadnutí celého majetku a ke ztrátě čestných

práv občanských na sedm let. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze

dne 19.10.1973, sp. zn. , který nabyl právní moci dne

21.12.1973, byl rozsudek bývalého Státního soudu v Praze ze dne

21. 3.1952, sp. zn. 5 Ts I18/52, zrušen podle § 15 odst. 1

písm. b) , ve znění ,

a současně byla zrušena všechna rozhodnutí na tento rozsudek

obsahově navazující. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25.

1. 1974, sp. zn. , bylo podle § 223 odst. 1 tr. řádu

zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro zločin velezrady podle

§ 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb. ve směru

pomoci ke zločinu opuštění republiky z důvodů § 11 odst. 1 písm.

a) tr. řádu vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 23.

2. 1973. Návrh stěžovatele podle § 11 odst. 2 tr. řádu, že trvá na

projednání věci, vzal jeho obhájce zpět podáním došlým soudu dne

14. 2.1974.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.1991, sp. zn.

Rt 537/91, byl stěžovatel podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn

obžaloby, že v prosinci roku 1949 v Městci Králové umožnil faráři

W., stíhanému pro velezradu a vyzvědačství, útěk do nepřátelské

ciziny s vědomím, že tam bude pokračovat v protistátní činnosti

namířené k obnově kapitalismu v Československu.

Obvodní soud pro Prahu 1 v zamítavém rozsudku ze dne

20. 3.1996, čj. - 24, dospěl k závěru, že stěžovateli

nevznikl nárok na finanční náhradu podle § 13 odst. 2 zákona č.

, o mimosoudních rehabilitacích, neboť soudní

rozhodnutí, na jehož základě stát převzal stěžovatelův majetek,

nebylo zrušeno v rámci soudní rehabilitace podle zákona

č. , ve znění pozdějších předpisů.

Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8.1996,

čj. - 35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a vyslovil, že proti němu je přípustné dovolání pro posouzení

právní otázky, zda se na projednávanou věc vztahuje ustanovení

, nebo zda přichází v úvahu

nárok upravený v ustanovení § 19 odst. 2 téhož zákona. Dospěl

k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na finanční náhradu

podle , ve znění pozdějších

předpisů, není důvodný, neboť rozsudek bývalého Státního soudu

v Praze, jímž byl stěžovateli uložen trest konfiskace veškerého

jmění, byl zrušen v roce 1973 podle , nikoli

podle Proto ustanovení zákona

č. se na daný případ nevztahuje, neboť nejsou splněny

podmínky podle § 19 odst. 1 citovaného zákona a ustanovení § 19

odst. 2 citovaného zákona umožňuje přiznat osobám rehabilitovaným

podle odškodnění jen za nemovité věci, které

jim nebyly vráceny.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 26. 2.1998,

čj. - 48, kterým dovolání stěžovatele zamítl, zaujal

stanovisko, že nárok na finanční náhradu je třeba vyvozovat

z faktu zrušení soudního rozhodnutí podle ,

přičemž podklad tohoto zrušení je nutno spojovat s úpravou

obsaženou v zákoně č. , o soudní rehabilitaci, ve

znění pozdějších předpisů. Soudní rozhodnutí, na jehož základě

převzal stát movitý majetek stěžovatele, bylo zrušeno rozsudkem

soudu podle , proto tedy stěžovatel není

osobou rehabilitovanou podle , a tedy ani

osobou oprávněnou ve smyslu Na

tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v projednávání trestní

věci stěžovatele bylo pokračováno na základě § 33 odst. 1 zákona

č. Trestní stíhání bylo vedeno pro skutek, pro který

byla na stěžovatele podána obžaloba v roce 1952. Rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. Rt 537/91,

byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu,

tedy že žalovaný skutek není trestným činem. Z povahy věci plyne,

že v tomto řízení nemohlo jít o zrušení původního trestního

rozsudku, který v době projednávání byl již zrušen a navíc smyslem

pokračování v trestním stíhání bylo projednání věci v hlavním

líčení tak, aby mohlo dojít k rozhodnutí o vině a trestu.

Dále Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stěžovateli nevznikl

nárok ani podle vzhledem

k tomu, že se u něj nejedná o finanční náhradu za nemovité věci.

Pokud stěžovatel poukazuje na ustanovení § 33 odst. 2 a § 34

a z nich dovozuje, že je oprávněnou osobou

podle , Nejvyšší soud se

postavil na stanovisko, že v tomto nelze stěžovateli přisvědčit.

Dospěl k závěru, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází

jeho rozhodnutí, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu

správný.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti ještě stanovisko

Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, Nejvyššího

soudu ČR a Ministerstva financí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 13. 1.1999

setrval na svém názoru a odvolal se na důvody v jeho rozsudku

uvedené. Obvodní soud pro Prahu 1 se nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 1999

konstatoval, že nedospěl k závěru, že zákony, jež mají být

v daném případě aplikovány jsou v rozporu s u základních

práv a svobod, tedy že zde jsou důvody pro postup podle § 109

odst. 1 písm. b), věta druhá a třetí ( y

ČR). Proto také neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí pro vady

řízení [ ], k nimž dovolací soud

přihlíží z úřední povinnosti, i když nejsou dovolatelem uplatněny.

Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ministerstvo financí ČR v přípise ze dne 12. 2. 1999 navrhlo,

aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Zastává stanovisko, že pokud

jde o dřívější soudní rehabilitaci provedenou zákonem

č. , umožňuje její "dotažení" jen ustanovení

odst. 2 , za splnění podmínky tam uvedené,

tj. že půjde o nevrácené nemovitosti. Uvádí dále důvody proti

návrhu stěžovatele na zrušení § 13 odst. 2 a § 19 odst. 1 a 2

Podtrhuje i povahu restitučních zákonů, na

kterou podle něj je třeba pohlížet takto: "Z y, z y

základních práv a svobod ani z žádné mezinárodní smlouvy nelze

dovodit, že stát je povinen vydat restituční zákony, resp. že

restituce vlastnictví náleží mezi základní lidská práva a že

upravovat restituční nároky patří k jejich ochraně. Jestliže tedy

stát na restituci přistoupí, aniž by musel, záleží jen na něm,

jaké nároky komu přizná. Náš stát po roce 1989 přistoupil

k restituci nemající obdoby v žádném jiném postkomunistickém

státě. Její rozsah a způsob byl však samozřejmě závislý na jeho

ekonomických možnostech. V platném zákoně je výslovně uvedeno, že

zmírňuje následky jen některých majetkových křivd z minulého

období. Proto nebyl a nemohl být koncipován na principu rovnosti,

tak jak se toho stěžovatel domáhá a jak si jej vykládá. Ústavní

soud již opakovaně obsah ústavního principu rovnosti vyložil.

Odkazujeme zejména na jeho nález č. 185/97 Sb."

Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,

není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich

soustavy, a již proto na sebe neatrahuje přezkumný dohled nad

jejich činností, a to za předpokladu, že tyto soudy ve své

činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y

základních práv a svobod.

Námitkám stěžovatele, které se týkají právních závěrů, o něž

se opírají rozsudky obecných soudů, se Ústavní soud věnoval

s vědomím, že není běžnou další instancí v systému všeobecného

soudnictví, a zaměřil se proto na posouzení otázky, zda přístup

soudů nemohl vést k porušení ústavně zaručených práv.

Ústavní soud zde shledal, že obecné soudy nerespektovaly své

povinnosti ve smyslu y základních práv

a svobod a y ČR stanoveným způsobem poskytovat ochranu

právům a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Úvodem považoval Ústavní soud za nutné zdůraznit, že již

Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu

sp. zn.

dovodil, že

restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň

částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd

spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv

a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny

postupovat v řízení podle restitučního zákona v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách

má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního procesu

vstoupily tisíce občanů; tito občané pro časovou omezenost

k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud

nesdílí názor, že jejich neznalost či pochybení by mělo být

využíváno proti cílům restitucí. Tak ostatně judikoval i tento

Ústavní soud ve svých nálezech

sp. zn.

či IV. ÚS

6/95 aj.

Ústavní soud nemohl proto přisvědčit právnímu názoru všech

tří dotčených soudů, že v tomto případě se na stěžovatele

nevztahuje právní úprava obsažená v § 13 odst. 2 zákona č.

, o mimosoudních rehabilitacích, protože soudní

rozhodnutí, na jehož základě převzal stát movitý majetek

stěžovatele, nebylo údajně zrušeno podle ,

ale podle Stěžovatel podle nich není osobou

rehabilitovanou podle , a tedy ani

oprávněnou osobou ve smyslu

Ústavní soud z přístupu obecných soudů musel dospět

k závěru, že soudy nevzaly při aplikaci výše uvedených

restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde

o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími, tj.

včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí

vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody. Jejich rozhodnutí neposoudila každý z těchto předpisů

jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných

v obdobích od 25. 2.1948 do 1. 1.1990 a důsledkem toho bylo jen

formální hodnocení důkazů, aniž by přihlédly k tomu, že

rehabilitace v r. 1968 a 1969, případně násl. byly provedeny jen

povrchně, nevystihly pravou podstatu věci, a proto i zákon č.

, o soudní rehabilitaci, počítal s tím, že bude třeba

přistoupit k nápravě v některých případech podle jeho vlastního

znění.

Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, byl rozsudkem Státního

soudu v Praze ze dne 21. 9. 1952, sp. zn. , odsouzen

pro zločin velezrady k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků,

k peněžitému trestu ve výši Kč 10 000,--, k propadnutí celého

jmění a ke ztrátě čestných občanských práv. Šlo nepochybně

o politickou perzekuci, když i státní moc působící v období po

25. 2. 1948 pod tlakem okolností připustila rehabilitaci podle

a původní odsuzující rozsudek byl zrušen

rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1973, čj. Tr

456/68. Jednání stěžovatele bylo posouzeno jako pomoc ke zločinu

opuštění republiky a podléhalo amnestii ze dne 23. 2. 1973.

Stěžovatel sice tehdy uvedl (§ 11 odst. 2 tr. řádu), že trvá na

projednání věci, leč tento návrh vzal v roce 1974 zpět, neboť se

nepochybně obával dalších represí ze strany státu. Proces

perzekuce tedy z tohoto hlediska pokračoval a k nápravě došlo až

po roce 1989. Stalo se tak na základě rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. , který nabyl právní

moci dne 6. 12. 1991 a který stěžovatele zprostil obžaloby,

protože v jeho jednání neshledal skutkovou podstatu žádného

trestného činu. Nelze tedy pochybovat o tom, že trestní zásah

politické perzekuce trval ode dne 21. 4. 1952 do 6. 12. 1991.

Obdobný průběh měla politická perzekuce i v oblasti

ekonomické. I zde se projevuje v plném rozsahu. Zákon

č. , o soudní rehabilitaci, neposkytuje náhradu škody

při zrušení rozsudku o vedlejším trestu propadnutí jmění, jak by

bylo možno se domnívat, automaticky na základě zrušovacího

rozsudku. Jednak z náhrady škody vylučuje nemovitý majetek, který

podle tehdejších předpisů nemohl být v osobním vlastnictví nebo

užívání, neboť takový majetek nemusí být podle tohoto zákona

vrácen ani za něj poskytnuta náhrada; šlo-li o movitý majetek, pak

za movité věci mohla být poskytnuta náhrada odpovídající skutečné

škodě, šlo-li o věci, které mohly být v osobním vlastnictví; za

ostatní movité věci mohlo být poskytnuto jen přiměřené odškodnění

(§ 27). Dále bylo stanoveno, že o odškodnění lze požádat jen do

jednoho roku od účinnosti zákona (1. 8.1968).

I zde tedy ustanovení

osvědčuje, že projednávaný případ nelze považovat za skončený

zrušením původního trestního rozsudku, neboť ani otázka náhrady

škody nebyla skončena, protože při změně rozsudku se náhrada

poskytovala se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na

základě původního rozsudku a tresty uloženými v novém řízení.

Aplikace byla tedy více než na

místě.

Ústavní soud s přihlédnutím k tomu, že u zákona

č. jde o lex specialis, jehož cílem bylo a je zmírnění

následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo

v období let 1948 až 1989 a vycházeje ze závěrů uvedených výše,

nemohl souhlasit se stanoviskem obecných soudů v tomto případě

o provedeném odděleném hodnocení důsledků politické perzekuce

podle a a musel dospět

k závěru, že je třeba ústavní stížnosti stěžovatele vyhovět

a napadené rozsudky, jak je uvedeno ve výroku, zrušit, protože

soudy neposkytly stěžovateli zákonem stanoveným způsobem ochranu

jeho práva ve smyslu y ČR a y

základních práv a svobod. Tím současně nebylo již nutno se ani

zabývat dalšími články d ( ,

čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2), které byly podle názoru stěžovatele

porušeny.

Naproti tomu Ústavní soud byl nucen odmítnout samostatný

návrh stěžovatele, podaný spolu s ústavní stížností, aby bylo

zrušeno částečně ustanovení

vypuštěním slova "nemovité" a ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona

vypuštěním slov "podle , o soudní

rehabilitaci, ve znění ", protože zjistil, že

jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a)

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů. Stěžovatel sice podal svůj návrh na zrušení výše

uvedených zákonných ustanovení podle § 64 odst. 1 písm. d) a § 74

citovaného , avšak Ústavní soud neshledal,

že by uvedené napadené formulace bylo nutno zrušit, protože pokud

jimi byla rozhodnutí soudů ovlivněna, stalo se tak jen v důsledku

jejich nesprávné aplikace.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. března 1999