Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 584/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně I. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. K. a 2) V. K., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. srpna 2006, č. j. -129, takto:

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (pronajímatelka „bytu č. 269/3 v P., ul. Bělehradská čp. 269, v II. nadzemním podlaží, sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle , , ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou / (dále jen „obč. zák.“). Výpověď z nájmu bytu učinila součástí žaloby a odůvodnila ji tvrzením, že žalovaní jí dluží nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to z vyúčtování za rok 2002 částku 20,- Kč, z vyúčtování za rok 2003 částku 5.501,- Kč a dále nájemné za měsíce srpen a září 2003 vždy v částce 1.424,- Kč.

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. října 2005, č. j. -114, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že v roce 2002 žalovaní platili nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu na účet předchozího pronajímatele a až po několikerých výzvách začali platit na účet žalobkyně, že z vyúčtování za rok 2002 dluží žalobkyni částku 20,- Kč, že z počítačového účetního výpisu plateb s údaji „má dáti“ a „dal“, který není podepsán, nevyplývá z něj údaj o tom, kdo jej vystavil a k jakému účelu má sloužit, a který byl připojen ke zkreslené faktuře obsahující vyúčtování za rok 2003, nevyplývá, zda žalovaní měli nedoplatek nebo přeplatek, že techniku výpočtu nedoplatku vysvětlila žalobkyně až u soudního jednání, že nájemné za měsíce srpen a září 2003 žalovaní zaplatili v hotovosti na účet žalobkyně, že však nájemné za měsíce květen a červen 2003 zaplatili až v srpnu 2003, že z vyúčtování za rok 2004 jim náleží přeplatek v částce 8.366,- Kč a že od dubna 2004 platili z titulu nájemného a záloh na služby částky vyšší než žalobkyní předepsané. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a v této souvislosti uvedl, že „žalovaní po dobu delší než tři měsíce neplatili úhrady za nájemné a služby spojené s užíváním bytu“. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky vznikaly problémy ohledně plateb souvisejících s užíváním předmětného bytu, soud prvního stupně dovodil, že výpověď z nájmu bytu lze pokládat za výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.; proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. srpna 2006, č. j. -129, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud konstatoval, že k platbám žalovaných v měsících srpnu a září 2003 v částkách 14.306,- Kč a 3.000,- Kč žalobkyně až při jednání u soudu přišla s argumentací, že si je započetla na jiné splatné pohledávky za žalovanými. Ve vztahu k částce 5.501,- Kč z vyúčtování za rok 2003 s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. uvedl, že splatnost takto vypočtené dlužné částky nastane pouze tehdy, je-li vyúčtování řádné, tj. obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena za dodané služby ve správné výši. Dodal, že byť uvedené závěry o požadavcích kladených na vyúčtování vychází z , která byla k 1. lednu 2002 zrušena, „obecné požadavky na řádnost vyúčtování musí být zachovány i nadále, a to i pro obecně známou absenci legislativních úprav v nájemních vztazích po zrušení vyhl. č. 176/1993 Sb“. Dále uvedl, že „omezila-li se pronajímatelka při vyúčtování tepla a teplé vody pouze na přefocení faktury dodavatele služeb, na zaslání ne zcela přehledného přehledu plateb a na oznámení o výši nedoplatku“, nelze takové vyúčtování pokládat za řádné a tudíž za způsobilé založit splatnost vyúčtovaného nedoplatku. To platí i ohledně částky 20,- Kč za rok 2002, neboť žalobkyně v odvolacím řízení připustila, že vyúčtování za tento rok bylo provedeno stejným způsobem. S přihlédnutím k uvedenému pak odvolací soud dovodil, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce), a proto žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Především namítla, že je „zcela vágní“ zdůvodnění, že vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu nemá všechny náležitosti, není řádné a tudíž ani způsobilé vyvolat splatnost vyúčtovaných nedoplatků; navíc se odvolací soud v této souvislosti odvolal „na vyhlášku, která v době zpracování a zaslání vyúčtování již nebyla platná“. Kromě toho se žalobkyně domnívá, že odvolací soud překročil rozsah své přezkumné činnosti, kterou mu v ustanovení umožňuje, pokud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal i v otázce naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle obč. zák., ačkoliv ona v odvolání brojila pouze proti právnímu závěru, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Tak především je podle názoru dovolacího soudu mylná představa dovolatelky, že odvolací soud se při posuzování řádnosti vyúčtování za léta 2002 a 2003 odvolal „na vyhlášku, která v době zpracování a zaslání vyúčtování již nebyla platná“, a že tudíž použité ustanovení (resp. v daném případě ) nesprávně aplikoval na daný případ. Odvolací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že závěry o požadavcích kladených na vyúčtování přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. vycházejí z , která byla k 1. lednu 2002 zrušena (tudíž uvedenou vyhlášku nepoužil), avšak dodal, že „obecné požadavky na řádnost vyúčtování musí být zachovány i nadále, a to i pro obecně známou absenci legislativních úprav v nájemních vztazích po zrušení vyhl. č. 176/1993 Sb“.

Dovolací soud – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – zastává dále názor, že jinak dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatelka totiž ve skutečnosti v tomto směru odvolacímu soudu vytkla, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Je-li tedy v tomto ohledu v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu názoru ve vztahu k otázce naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák. Dovolatelka tak zde neuplatnila dovolací důvod podle (nesprávného právního posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtku nesprávného právního posouzení věci ( ) tak v tomto směru založila na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přehlédla však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že dovolatelka v dovolání dále namítla, že odvolací soud překročil rozsah své přezkumné činnosti, kterou mu v ustanovení umožňuje, pokud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal i v otázce naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle obč. zák., ačkoliv ona v odvolání brojila pouze proti právnímu závěru, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení obč. zák. Ani touto dovolací námitkou však neuplatnila dovolací důvod podle , nýbrž tím odvolacímu soudu vytkla, že řízení před ním je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Přehlédla ovšem, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle ), jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného však dovolací soud dodává, že podle věty první odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ( ).

Ustálená soudní praxe dovodila, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je třeba přiřadit k řízením, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; tato řízení jsou ovládána potřebou umožnit soudu, aby přizpůsobil rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu jinak procesní návrhy účastníků bránily. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu se proto uplatní ustanovení (odvolací soud není vázán rozsahem odvolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky). Platí tedy, že spory o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu náleží k těm, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a v nichž soud není vázán návrhem účastníků (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. , uveřejněné v sešitě č. 7 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy, a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 19 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí např. rozsudky Nejvyššího soudu z 5. prosince 2002, sp. zn. , z 15. září 2005, sp. zn. , ze 17. srpna 2006, sp. zn. , a z 8. března 2007, sp. zn. . S ohledem na citovanou judikaturu postupoval odvolací soud správně, pokud odvolacímu přezkumu podrobil rovněž závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. února 2008

JUDr. Miroslav  F e r á k

předseda senátu