Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4959/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání   s e   o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 3. 6. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 5. 12. 2006, čj. -56. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby „žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo převést do vlastnictví žalobce k uspokojení jeho nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, jejichž naturální vydání bylo ve smyslu zamítnuto, pozemky parc. č. 2347/1, parc. č. 2355/1, parc. č. 2597/1, parc. č. 2195 v katastrálním území K. a pozemky parc. č. 3846/1, parc. č. 628 a parc. č. 3051/1 v katastrálním území M., vše v obci P., zapsané na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro H. m. P. „. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 7. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 5. 12. 2006, č. j. -56, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po právní stránce.

Odvolací soud uváděl, že „své rozhodnutí opřel o ustanovení a 7 (ve znění )“. Odvolací soud dovozoval, že v ustanovení jsou obecně upraveny lhůty k uplatnění nároků podle a v je uvedeno, že oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového fondu. V případě, že o právu na převod pozemku nerozhoduje Pozemkový fond, má oprávněná osoba právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let od doby, kdy mohla nárok na převod pozemku uplatnit u Pozemkového fondu; jinak nárok zaniká ( ). Ustanovení bylo ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 12. 2005, , modifikováno ve vztahu k osobám, jimž vniklo právo na jiný pozemek podle ustanovení , a jejich dědicům, vůči nimž bylo toto ustanovení zrušeno, a nadále jim zůstalo zachováno časově neomezené právo domáhat se vydání náhradního pozemku; vůči ostatním subjektům zůstalo toto zákonné ustanovení v platnosti a uplynutím lhůty dnem 31. 12. 2005 jim nárok na převedení náhradních pozemků zanikl. Odvolací soud zastává názor, že v daném případě došlo () ke změně právní úpravy, která se ukázala být nevyhovující, když nebyly od počátku stanoveny žádné lhůty k uplatnění nároků na vydání náhradních pozemků a docházelo tak k nepřiměřeným prodlevám při vyřizování těchto nároků (např. ze strany Pozemkového fondu ČR) a v důsledku toho i k dlouhodobému omezení vlastnických práv státu při nakládání s půdním fondem. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě i žalobcům zaniklo uplynutím zákonem stanovené lhůty právo na převod náhradních pozemků; znamená to, že uplynutím stanoveného času zaniknou všechny nároky bez ohledu na to, zda byly ve stanovené lhůtě uplatněny či nikoli, zda byly uplatněny u Pozemkového fondu ČR a či u soudu a nebyly uspokojeny.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení (včetně výroku o nákladech řízení), když také neshledal, že by tu došlo v řízení k vadě (k žalobcem tvrzenému neposkytnutí právního poučení ze strany soudu o potřebě úpravy jejich žalobního návrhu), která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 12. 9. 2007 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 11. 10. 2007 podané u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 7. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam a jako dovolací důvod uplatňovat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především zdůrazňoval, že „se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že novela zákona o půdě (), provedená , odňala mu postavení oprávněné osoby a že způsobila zánik jeho práva na vydání náhradních pozemků. Žalobce dále uváděl, že má za to, že část třetí je v rozporu s mezinárodními dohodami, jimiž je Česká republika vázána, a nemohla proto přivodit jí zamýšlené účinky.

Protože v daném případě šlo o případ postoupení nároku, dovolatel dále zdůrazňoval právní í názor (který dovozoval „z ustálené judikatury soudů“), že po postoupení nároku nabývá postupník nejen právo na splnění závazku povinnou osobou, ale i všechna práva, která měl postupitel v době postoupení pohledávky ( ). K těmto právům náleží i právo na volbu alternativního plnění, pokud tuto volbu neuskutečnil již postupitel.

Podle názoru dovolatele došlo v daném případě ke zbavení majetkového práva sice na základě zákona (), ale rozhodně se tak nestalo ve veřejném zájmu, nebyla za tento majetek poskytnuta náhrada, takže k tomuto zbavení majetku došlo v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4d i s ustanovením článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (zdůrazňujícího veřejný zájem na zbavení vlastníka majetku i nutnost respektování zásad mezinárodního práva).

Podle názoru dovolatele nelze za kompenzaci za odňatý  majetek považovat ani finanční náhradu, která se poskytuje oprávněným osobám, jimž nebyl náhradní pozemek převeden; nejde tu totiž o náhradu za původní majetek a vlastníku tu není dáno právo volby mezi formami uspokojení restitučního pozemkového názoru, a to i vzhledem k ocenění náhrady cenami platnými k 24. 6. 1991 (tj. bez ohledu na vývoj cenové hladiny nemovitostí od roku 1991 do současnosti); to neodpovídá výši finanční náhrady za neposkytnutí náhradního pozemku, hodnotě odňatého nároku na náhradu za bezúplatný převod náhradního pozemku.

Dovolatel vyslovoval i svůj názor, že dopady tzv. restituční tečky (ve smyslu ) nelze paušálně aplikovat na veškeré nároky postupníků, vzniklé před 6. 8. 2003.

Dovolatel je rovněž přesvědčen, že v této právní věci nebyla soudy obou stupňů posouzena správně otázka právních důsledků postoupení nároku oprávněné osoby podle restitučního předpisu. Dovolatel má za to, že postoupením nároku oprávněné osoby získává postupník postavení oprávněné osoby i podle a svědčí mu stejné nároky jako původní oprávněné osobě; postoupením pohledávky tu odchází sice ke změně v osobě věřitele pohledávky, ale obsah závazkového vztahu zůstává zcela nedotknout; nelze v takovém případě dovozovat z postoupení restitučního nároku jiné důsledku než  postoupení jiné pohledávky. Žalobce si v daném případě nemohl být vědom toho, že jeho právo domáhat se splnění dluhu po žalovaném bude následně (dokonce i s retrospektivními účinky) omezeno právními předpisy.

Odvolatel posléze uváděl, že je nesprávný i názor odvolacího soudu, který zamítnutí žaloby žalobce dovozoval i z ustanovení (zejména s tímto zákonem nově zakotveného ustanovení ). Z tohoto nového ustanovení (které je nyní v zákoně č. ) nelze přesvědčivě dovodit, že jím bylo znemožněno podávání žalob na vydávání konkrétních pozemků. Žalovaný fond ostatně v daném případě nepřikročil k učinění veřejné nabídky ve smyslu k uspokojení restitučních nároků, ač k tomu měl k dispozici dostatek pozemků vhodných k vydání.

Přípustnost dovolání dovolatele v tomto případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z dovolání dovolatele, ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 27. 7. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým uvedeným rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a 7 (ve znění ), podle něhož má oprávněná osoba právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového fondu. V případě, že o právu na převod pozemku nerozhoduje Pozemkový fond, oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let od doby, kdy mohla nárok na převod pozemku uplatnit u Pozemkového fondu poprvé. Po uplynutí doby uvedené v (ve znění ) právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká.

Nálezem pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, (uveřejněným pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR a vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb.) bylo dnem vyhlášení tohoto nálezu zrušeno ustanovení a 7 , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění , a článek VI. , pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle (ve znění ) a jejich dědiců.

V tomto nálezu pléna Ústavního soudu ČR bylo uvedeno, že „smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle (zákona o půdě) jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje ( - ), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení , bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí v této souvislosti že pekunární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupující museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování podle a 7 (ve znění )  a článku VI. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1y ČR), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“. K formulaci výroku tohoto derogačního nálezu bylo ještě zdůrazněno, že „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení a 7 (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, a nejsou jimi postupníci“.

S poukazem na uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 7. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Také, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím [jímž byl zejména zaujat právní závěr, že uplynutím stanoveného času ( ve znění ) právo na poskytnutí náhradního pozemku zaniká, takže uplynutím stanoveného času zaniknou všechny nároky bez ohledu na to, zda byly včas uplatněny či nikoli, zda byly uplatněny u Pozemkového fondu ČR nebo u soudu, ale nebyly uspokojeny], ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tu proto u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, uvedené v ustanovení a odst. 3 . Nebylo tedy možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. ledna 2008

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu